ZJIZVENÁ Danice v uších stále znělo všechno, co jí řekl. Oči ji pálily slzami. Proč musel její otec dělat všechny ty věci? Proč musel být závislý na získávání moci? Její ruce se třásly, když před ním stála nahá. Dnes večer přijde o panenství tím nejkrutějším způsobem: v rukou nejchladnějšího muže, kterého kdy poznala. Ale snese to s důstojností. Je princezna. Ne – byla princezna. Narodila se s vznešeností a byla vycvičena, aby se chovala hrdě a byla řádnou dámou. Ale tohle byl teď její osud. Osud, před kterým nemohla uniknout. Zvedla bradu a čekala na jeho další rozkaz. „Vlez na postel. Obličejem dolů. Nohy roztažené.“ V jeho očích nebyl žádný výraz. Jen nenávist. Vylezla na postel, zabořila obličej do plátna a roztáhla nohy. Zavřela oči a čekala na nevyhnutelné. Její paže se mírně třásly. Optimisticky se snažila soustředit na to, že tohle je první měkká postel, na které ležela už dlouho. Nechala se tím potěšením zaplavit. Pak ji popadl za boky, jeho prsty se zařezávaly do jejího masa, a ucítila, jak se hlava jeho penisu dotýká jejího otvoru. Při pocitu jeho velkého penisu se jí prudce otevřely oči. Danice nebyla mužská anatomie cizí – viděla už spoustu nahých otroků – ale nikdy si nemyslela, že by jeden mohl být tak velký, jako to, co se jí tlačilo do těla a něco hledalo. Musel najít, co hledal, protože zamručel souhlasem. Jak si upravil kolena na posteli, malé potěšení, které cítila, zmizelo, když se stáhl a vrazil do ní. Zalapala po dechu překvapením, když se jeho krátké údery rychle staly bolestivými, a zadržela dech a čekala, až se to stane. Těžce dýchal, držel ji za boky, a když se stáhl a pak se vrhl dopředu jedním dlouhým, tvrdým úderem, který se v ní zaryl až na dno, vykřikla v mučivé bolesti a zatínala zuby, dokud jí neztuhla čelist. Úplně ztuhl a ona vydala slzavé kňučení, které nemohla ovládnout. Bolelo to víc, než čekala. Mnohem, mnohem víc. Stáhl se a znovu do ní vrazil. Zabořila obličej do postele a křičela, kroutila se svým třesoucím se tělem pryč od jeho brutálního vlastnictví. Ale jeho mocné ruce ji uvěznily a držely její tělo nehybné. Překryl ji svým tělem a opakovaně se do ní zanořoval, síla jeho úderů ji neúprosně tlačila hlouběji do postele. V zlatém pokoji bylo slyšet jen její bolestné výkřiky. On nevydal žádný zvuk. Ani zamručení. Ačkoli si ji bral divoce jako zvíře, Danika by přísahala, že se ovládá. Kvůli tomu přemýšlela, jestli by ji nerozlomil ve dví, kdyby to nedělal. Divoké údery pokračovaly a pokračovaly, pak se najednou od ní úplně odtáhl. Danika ztuhla, ležela na posteli a nebyla schopna pohnout tělem. Vzlykala do postele. „Vypadni z mého pokoje,“ přikázal a odcházel, aniž by se na ni ohlédl. Slyšela, jak se za ním s bouchnutím otevřely a zavřely dveře. Věděla, že neskončil, a přemýšlela proč. Ten muž ji nenáviděl; necítil k ní žádnou lítost. Tak proč neplundroval její tělo, dokud nedosáhl svého uspokojení? Nezněla na to odpověď a to byl ten nejmenší z jejích problémů. Sama nahlas plakala. Poprvé od té doby, co přepadli její království, zabili jejího otce a vzali ji do otroctví, cítila bolest. Skutečnou, syrovou bolest. Srdcervoucí vzlyky zmítaly jejím tělem. Vždycky snila o květinách. O tom, jak se s ní její manžel miluje pod měsíčním svitem. O tom, jak s ním ztrácí panenství, zatímco on něžně miluje její tělo. Tohle se ani zdaleka nepodobalo tomu, co si představovala. Realita bolela jako nůž do srdce. Otče, proč jsi mi to musel udělat? Nevěděla, která bolest je větší: ta, která vychází z jejího těla, nebo ta, která vychází z jejího srdce. Ta z jejího těla byla fyzická. To, co jí udělal, bolelo. Ale ta v jejím srdci také bolela, protože věděla, že tohle je teď její život. Danika vstala z postele, ráda, že nebyl nablízku. Nevěděla, co by dělala, kdyby ji musel sledovat, jak se snaží vyjít ven a otevřeně pláče. Ovinula si župan kolem těla a opustila pokoj. Krev jí potřísnila stehna a stále jí kapala z ženství. Dostala se do své studené cely a stráž ji otevřel. Danika vstoupila do prázdného vězení, došla ke staré pryčně bez matrace a schoulila se na ní. Opakovaně popotahovala a snažila se ovládnout slzy. Už nechtěla plakat. Nechtěla vypadat zlomeně… protože nebyla. Přežití. Přežije tohle místo. Možná je jeho otrokyní navenek, ale uvnitř je stále princezna Danika. On ji nezlomí! Nedovolí to. To je to jediné, co má. Vtom se cela otevřela a vstoupila Baski. Starší žena se na ni zdvořile usmála. "Král řekl, ať tě vyvedu." Cože? Zase? "C-co?" "Řekl, ať tě odsud dostanu a–" Přepnulo jí. "Co ode mě zase chce!?" Danika zuřila a vyskočila z postele. "Chce–" začala Baski. "Může jít k čertu, co se mě týče! Drž se ode mě dál! Táhni!" křičela princezna bez rozmyslu. Baski nespokojeně našpulila rty, ale nikam nešla. Místo toho jí v očích problikla lítost. "Opravdu se musíš vzdát toho postoje, pokud to chceš někdy jako otrokyně zvládnout. To jsme dělali všichni, když jsme se snažili přežít tvého otce. Tak jsme přežili." "Tvůj král je monstrum!" vykřikla Danika. Baski rozhodně zavrtěla hlavou. "Král Lucien se ani zdaleka nepodobá monstru, jak si myslíš. Nemáš tušení, čím si prošel. Nemáš tušení!" Baski se jí podívala do očí. "S tebou se drží zpátky." Danika se ušklíbla. "Jak to můžeš říct? Nemáš tušení, co mi to monstrum udělalo–" "Ovládá se, protože kdyby ti chtěl skutečně vrátit všechno, co mu tvůj otec udělal, začal by tím, že by ti upražil tvé ženské partie," prohlásila stroze. "C-co?" Danika si nebyla jistá, jestli tu ženu slyšela správně. "To nic." Odvrátila se. "Pokud jsi se už vyvztekala, vyslechneš mě. Král řekl, ať tě doprovodím do tvých komnat." Danika dvakrát zamrkala a přemýšlela, co má s ušima. "Cože?" "Pojď za mnou." Baski se začala vzdalovat. Co se děje? Danika s bolestí vstala a následovala ženu ven. Starší žena ji doprovodila do jiné části obrovského paláce a do pokoje, který byl malý, ale pěkně vypadající a uklizený. "Co tady dělám?" zeptala se starší ženy. "Je to tvůj nový pokoj." "M-můj?" Danika se rozhlédla a přemýšlela, co ti lidé chystají. "Umyj se a jdi spát. Král si tě vyžádá zítra ráno." Potom se Baski otočila a odešla. Danika, příliš unavená a citově vyčerpaná na to, aby o něčem přemýšlela, si lehla na postel a dovolila si usnout. Uniknout realitě byla vždy dobrá volba. Ale co tím myslela, že se drží zpátky? A co tím sakra myslela, že jí upraží její ženské partie?