KRÁLOVSKÝ DVŮR NĚKDE V SALEMU „S ally, miláčku, přines tu velkou mísu,“ ozval se z obývacího pokoje hlas starší ženy. „Už jdu, paní Menahová.“ Sally donesla velkou mísu do obývacího pokoje a starší žena ji s vděčností převzala. „Pojď se k nám přidat a najíst se.“ Paní Menahová se na ni vlídně usmála. „Za chvilku, paní Menahová.“ Sally se vrátila do kuchyně. Sedla si tam na malou židli a očima si prohlížela okolí. Sally tam byla už přes týden. Ten milý starší pár, ke kterému ji dali, byli ti nejlaskavější lidé. Chovali se k ní dobře, jako by byla členem jejich rodiny, a přitom byla jen jejich pomocnice. Sally už nebyla otrokyně, ale pomocnice. Nyní jí platili za ty nejjednodušší věci. Byl to nejlepší život pro dívku, která se narodila jako otrokyně. Měla by být šťastná. Ale nebyla. Vůbec ne. Sally nemohla přestat myslet na svou princeznu, princeznu Daniku. Král si ji vzal jako otrokyni. Stále si živě pamatovala, jak její princeznu spoutali obojkem. Sally si nedokázala představit, že by princezna Danika byla něčí otrokyně. Snažila se představit si svou princeznu, jak pracuje v dolech nebo přijímá rozkazy od lidí, a prostě to nedokázala. Princezna Danika na to nebyla zvyklá a prožívala by ty nejtěžší chvíle. Sally bolelo o tom přemýšlet. Byla otrokyně, ale princezna se k ní vždy chovala dobře. Princezna Danika byla jediná osoba, kterou znala. Sally to nejvíc bolelo, protože věděla, že její princezna bez ní nemůže sama přežít. Vždy pro princeznu Daniku dělala všechno a dělala to všechno s radostí. Nemohla tam denně žít s vědomím, že její princezna tak trpí. Prostě nemohla. V paláci Danika spěchala do svého pokoje, pak se vykoupala a zírala na šaty na své posteli: ošklivé obyčejné krátké sukně a napůl střižené kožené topy, které odhalovaly hodně prsou. V jejím pokoji byly jen otrocké šaty, sbalené Baskim. Věděla, že v otrocké uniformě jít nemůže; to by bylo horší. S tichým nádechem rezignace si Danika oblékla jeden outfit. Rozhodně nepotřebovala další trest. Vyhnula by se tomu všemu, kdyby mohla. A jak jinak se tomu vyhnout než být poslušnou otrokyní? Nicméně, pouhý týden jako otrokyně neudělal z královské osoby zvyklé být otrokyní. Když se objevila před králem Lucienem, měla dvě minuty zpoždění a on téměř soptil vzteky. Zamířil k ní. „Řekl. Jsem. Pět. Minut,“ zavrčel rozzlobeně. „J-já–“ „Klekni si.“ Nikdy předtím nepoklekla před žádným mužem. Zaváhala. Zaváhání ji stálo. Jeho ruce se natáhly k jejímu obojkem spoutanému krku a zatáhl za řetězy tak silně, že vykřikla bolestí. Slzy jí pálily v očích a její kolena klesla k zemi. Vzhlédla s planoucíma očima, divoká a vzpurná. „Dělá ti potěšení být potrestána, Daniko?“ Hlas hluboký a smrtelný, pokračoval. „Ještě je brzy a jsi čistokrevná. Jistě, bolest se ještě nestala tvým přítelem?“ Naklonil se, stále pevně držel řetězy jejího obojku. Díval se jí do očí, jeho prst se dotkl řetězu, dokud nepohladil malé červené tlačítko na okraji. Vzpoura zmizela a nahradila ji hrůza. Ztuhla. „P-prosím, nemačkejte to, P-Pane. Omlouvám se. Omlouvám se. Nemačkejte to, prosím!“ Ani nemrkl. „Když ti řeknu, abys klečela, okamžitě si klekneš. Pokud řeknu leť, poletíš, Daniko. Pokud řeknu zemři, přestaneš dýchat. Vyjadřuji se jasně?“ „Ano, P-Pane.“ Pohladil tlačítko a zíral na ni s jasnou nenávistí. „Příště, když mě neuposlechneš, zmlátím tě.“ „A-ano, Pane.“ Danika věděla, že pokud stiskne toto tlačítko, její obojek vyšle masivní elektrický šok do celého jejího těla. Hrozně to bolelo. Největší obavou každého otroka byl šok z obojku a páni nosili ovladač všude s sebou. „Chovej se na dvoře jako nejlepší otrokyně, Daniko. Nezneucti mě.“ Jeho ledový tón ji vyděsil způsobem, jakým vyslovil její jméno s jedem. Připomnělo jí to, kam jdou. Zatlačila kolena hlouběji k podlaze a podívala se na jeho zjizvenou tvář prosebnýma očima. „M-můžu nebýt představena, Pane?“ Jeho rty se zkřivily v úšklebek tak chladný, že ji zamrazil. „Tvůj otec představoval otroky téměř každý den, princezno. Já jsem byl představen dvakrát.“ Dvakrát!? Nedokázala si vůbec představit to utrpení. V poraženosti sklonila hlavu. „Ano, Pane.“ Vyšel z místnosti bez jediného ohlédnutí. Následovala ho pokorně, obávajíc se osudu, který ji čekal u dvora. Dvory znala velmi dobře. „Král dorazil!“ oznámil Chad, jeho osobní strážce. Rozruch ve vzduchu ustal a dveře se otevřely. Lucien vešel dovnitř s veškerou důstojností krále, která ho obklopovala jako plášť. Danika přejela očima kolem a všimla si tří králů. Tři králové. Zavřela oči v hanbě a porážce. Je to, čím prošla včera v noci, to, čím bude dnes procházet od tří různých mužů? Bylo to nepředstavitelné. Všichni pro něj vstali kromě králů ze tří hostujících království. Lucien se posadil na trůn. Danika si sedla na zem vedle něj a položila si hlavu do jeho klína – stejně jako každý jiný otrok a jejich majitelé otroků v budově. „Páni, není to krása?“ zamumlal král Filip, král Gordonu, když se na Daniku díval tak chtivě, že se Danika přitiskla blíž k Lucienovi. „Chystal jsem se říct to samé. Vypadá tak krásně,“ zabručel vedle něj král Moreh, král Ijiptu. Oběma králům bylo přes čtyřicet a zírali na Daniku. Začali mít erekci, kterou se ani nesnažili skrýt. Danika zadržela vzlyk při pohledu a otevřeně zírala na oba krále, neschopna přestat zírat. Král Jiří, třetí král, vstal. „Privilegovaní lidé Salemu! Sešli jsme se zde dnes kvůli představení králova otroka.“ Rozhlédl se s úsměvem. „Toto je první otrok, kterého král Lucien představuje, a pravděpodobně je i poslední! Je to žena, která má krásu sedmi žen.“ Souhlasně sborově přitakali, všechny oči upřené na Daniku a krále Luciena, jehož tvář zůstala stoická jako vždy. „Rai!“ zavolal král Jiří. „Ano, Pane,“ odpověděla jeho otrokyně bez námahy s přívětivým úsměvem na tváři. „Vylez na stůl a zatancuj nám. Začněme den.“ Obrátil se k davu. „Rai je vynikající tanečnice.“ Pozdravili ho a šťastně zatleskali. Rai vstala ze země, její černý obojek se leskl, řetězy chřestily. Vznikla hudba. Vylezla na velký kulatý stůl uprostřed místnosti a začala tančit. Všichni tleskali a povzbuzovali ji. Většina z nich zírala na tanečnici. Ale dva králové, král Filip a král Moreh, upírali oči na Daniku. Danika nevěděla, že svírá Lucienův oděv, dokud se na ni nenapodíval pohrdavě, kde se ho její ruka držela. Danika rychle pustila ruku. „Promiň, Pane.“ Odvrátil se od ní a bez emocí sledoval události. Když tanec skončil, král Jiří se znovu postavil, aby zahájil další aktivitu, ale král Filip ho předběhl. Vstal a oznámil: „Privilegovaní lidé po celé zemi, začněme tím, pro co jsme sem přišli. Je tradicí, že každý otrok krále musí být představen a uznán mezi králi a muži privilegovaného postavení! To označuje otroka jako zvláštního, protože patří králi!“ „Ano!“ Sborově souhlasili. Král přikývl a pokračoval. „Mám dvanáct osobních otroků. Král Moreh má šest a král Jiří pět. Dnes si král Lucien bere svého prvního osobního otroka a bude uznána mezi králi!“ Danika se rozhlédla po lidech a viděla potěšení v očích otroků jiných králů, chtíč v očích králů a žárlivost v očích otroků šlechticů. Žárlivost? Chtějí být tyto ženy v její kůži? Jen proto, že z jejího těla budou králové čerpat sexuální potěšení, žárlí? Danika se vnitřně otřásla. Svět otroků byl pro ni zvláštní svět. Tohle nebyl svět, na který byla zvyklá. „Nyní pozveme otroka do středu královského dvora,“ oznámil král Filip. Danika vstala a šla do středu. Stála a zírala do prázdna, odmítala uznat jejich chtivé tváře a odmítala zírat na zem jako slaboch. Král Filip k ní přistoupil blíž a kroužil kolem ní jako kořist. Zvedl ruku a pohladil ji v pase. Její břicho. Boky jejích prsou. Její obojek. Pak se otočil k trůnu a usmál se. „Ochutnám ji jako první. Tady. Teď.“ Ostatní jásali, tleskali a hodovali. Danika zavřela oči a snažila se oddělit svou mysl od svého prostředí.