Morgan, dcera Alfy. Kniha 1 ze série „Obdaření Měniči“ Morgan Probouzím se s úsměvem na tváři – včerejšek byl nejlepší den v mém životě. Včera v noci jsem měla oslavu sladkých šestnáctin a máma ji zorganizovala k dokonalosti. Nejsem žádná fiflena, takže růžová nepřipadala v úvahu. Místo toho máma použila pár mých oblíbených barev: indigovou a vínovou. Od ubrusu po dekorace, všechno bylo v indigové a vínové. Pozvaní byli jen členové naší smečky, stejně jako každý rok. Tak to bylo vždycky na každé párty, kterou jsme pořádali – ať už pro mě, pro smečku nebo pro jednoho z mých šesti starších bratrů. Máma a táta nikdy nepozývají členy jiných smeček. Je to nevyslovené pravidlo v naší smečce, pravidlo, které platí už staletí, a pochybuji, že se v dohledné době změní. Nejlepší na mých sladkých šestnáctinách byl dárek od mé rodiny – Harley-Davidson Fat Boy, na zakázku v mých oblíbených barvách: černé, indigové a vínové. Dokonce i oblečení, helma a boty ladily – černé s indigovými a vínovými akcenty. Bunda mi sedí jako ulitá a totéž platí pro kalhoty, obojí z pevného materiálu – bezpochyby na maminčino naléhání. Moje helma je hned po motorce moje nejoblíbenější, protože se Declan postaral o to, aby na ni byl airbrushem nastříkán znak naší smečky v indigové a vínové barvě. Vlk ležící u břehu vody. Boty mají dvoupalcový podpatek se všemi možnými ochrannými prvky a opět vím, že za tím stála máma. Ale vůbec mi to nevadí. Táta mě donutil slíbit, že na motorce nepojedu, dokud mě Ashton nenaučí bezpečně jezdit. Musela jsem zachovat vážnou tvář, když jsem ten slib dávala. Kdyby jen věděl, že už šest měsíců jezdím na Ashtonově motorce. Jmenuji se Morgan a jsem nejmladší štěně Alfy Tatea a Luny Giselle. Jak jsem se už zmínila, mám šest starších bratrů. Neptejte se mě, jak to naši rodiče zvládli, ale mezi každým z nás jsou přesně dva roky a jeden měsíc. Aby to bylo ještě děsivější, všichni jsme se narodili prvního v měsíci. Všichni jsme strávili první rok v jedné místnosti, protože máma chtěla mít dětský pokoj blízko jejich ložnice. Ale k našim prvním narozeninám jsme každý dostali svůj vlastní pokoj. Všechno bylo připraveno týdny předtím, než se moji bratři narodili – táta se o to postaral. Den předtím, než jsem se narodila, se Ashton zeptal mámy, proč nemá malou sestřičku. Máma mu řekla: „Ne vždycky dostaneme to, co chceme.“ Pak se jí zeptal, jestli chce holčičku. Řekla: „Kdybych zítra dostala holčičku, byla bych štěstím bez sebe.“ Ashton a táta se hrozně smáli, protože věděli, že máma není těhotná. Máma a táta se snažili o další štěně od té doby, co se narodil Landon, a máma byla zdrcená, když zjistila, že pár měsíců před tím dnem není těhotná. Potom už se nechtěla pokoušet znovu. Druhý den, hned po snídani, se máma zhroutila. Táta ji odvezl na ošetřovnu, moji bratři běželi za ním. Táta občas cítil tu nesnesitelnou bolest, kterou máma procházela, a trvalo hodiny, než náš smečkový lékař konečně vyšel, aby ho viděl. Můžete si představit výraz v tátově tváři, když mu doktor řekl, že má holčičku. Máma panikařila, protože pro mě nebylo nic připraveno, ale nemusela se bát. Všichni v naší smečce pomohli našim Beta a Gamma samicím všechno připravit. Dodnes mi máma říká svůj malý zázrak. Když se Ashton narodil v lednu, můžete si spočítat, že já jsem letní štěně, narozena v červenci. Takže jsem nejmladší ze sedmi štěňat a jediná samice, ale moji bratři se ke mně nikdy nechovali jinak. Možná jsem tatínkova malá princezna, ale nejsem rozmazlený fracek. Máma a táta nám poskytují všechno, co potřebujeme, ale pokud chceme něco navíc, musíme si na to vydělat – což jsme vždycky přijímali bez námitek. Vstávám z postele a jdu se osprchovat. Když si myju vlasy, přemýšlím, co budu dneska dělat. Táta mi dal volno, protože si myslel, že se po párty vyspím. A i když jsem vstala později než obvykle, je ještě brzy. První věc na mém seznamu – snídaně. Mé břicho souhlasně zabručí. Vytahuji ze skříně svůj tréninkový úbor, i když dneska nemám trénink. Projdu si svou rutinu sama, protože naše Gamma mě asi nečeká. Když vycházím ze svého pokoje, uvědomuji si něco – je příliš ticho. Obvykle je v tuto denní dobu všude shon. Táta spěchá ze dveří na ranní schůzku, Ashton se za ním vleče a máma na ně volá, aby přišli včas na oběd. Moji ostatní bratři se snaží stihnout trénink a máma na ně křičí, aby se včas vrátili na oběd. Jediná, kdo nikdy nikam nespěchá, jsem já. Ale dneska je podivně ticho. Dokonce ani náš Omega není v kuchyni. Jsem ráda, že si můžu udělat vlastní snídani. Sedím u kuchyňského ostrůvku s jídlem a kávou a pořád přemýšlím, proč nikdo není kolem. Poté, co dopiju kávu, opláchnu nádobí a dám ho do myčky, než se vydám dolů na cvičiště. Každý člen smečky, kterého míjím, vypadá trochu zmateně. Musím potlačit úsměv – vypadá to, že si všichni mysleli, že se dneska vyspávám. Když scházím poslední schody, vidím, že dveře do tátovy kanceláře jsou zavřené. Pravděpodobně má svou obvyklou ranní schůzku s Betou a Gammou. Je to jedna z mála chvil během dne, kdy jsou jeho dveře zavřené. Jdu směrem k zadní části smečkového domu – nejrychlejší cesta na cvičiště. Opět se setkávám se zmatenými pohledy. A teď mě to začíná štvát. Proč je tak divné vidět mě vzhůru a v pohybu? Kromě včerejší párty se nestalo nic neobvyklého, a to znamená, že vstávám v rozumnou hodinu. Mávnu nad tím rukou a jdu na trénink. Jediný rozdíl dneska – naše Gamma se nedostavila. Neobtěžuje mě to. Než skončím, jsem celá zpocená. Popadnu svou teď už prázdnou láhev s vodou a vracím se zpátky do smečkového domu. Tentokrát mě ti, které míjím, zdraví úsměvy a „Dobré ráno“. Dveře do tátovy kanceláře jsou zavřené a tentokrát se divím, co se děje. Normálně by už byly dveře otevřené. Když míjím Betino patro, slyším hodně hluku, ale ignoruji to, protože zoufale potřebuji sprchu a chci být včas dole na oběd. Po sprše si vyfoukám vlasy, než si je zapletu. Rozhodnu se obléknout si své světle modré, vysoké skinny džíny s černým tričkem odhalujícím ramena. Popadnu boty, které se hodí k mému oblečení, a nanesu si trochu řasenky, než vyjdu ze svého pokoje. Opět se setkávám s tichem. Rozhodnu se zkontrolovat kuchyň, a když vejdu dovnitř, cítím, že tady od mého odchodu nikdo nebyl. To mě opravdu znepokojuje, protože máma sem obvykle chodí, aby se před obědem převlékla. Jdu zpátky směrem k ložnicím a cítím, že tady taky nikdo nebyl v posledních pár hodinách, což je divné, protože moji bratři se vždycky sprchují po tréninku. Právě teď si přeju, aby mě táta včera zasvětil do smečky, ale chápu, proč to neudělal – nechtěl, abych měla během párty strašnou bolest hlavy. I tak by bylo jednodušší, kdybych se mohla spojit s mámou nebo tátou. Zjistím, co se děje, u oběda, a cítím se o něco lépe, když vím, že za pár minut uvidím svou rodinu. Rozhodnu se zkontrolovat si cestou dolů do hlavní jídelny agendu, abych se podívala, kdy mám s mámou den matky a dcery, a málem ztratím rovnováhu, když nevidím, že by byl naplánovaný na tento týden. Projdu si agendu na další tři měsíce, ale nevidím naplánované žádné dny matky a dcery. To se mámě vůbec nepodobá. Miluje naše dny matky a dcery a vždycky je plánuje dopředu. Je to její způsob, jak se mnou trávit čas, a i když jsem zpočátku váhala, teď se na ně těším stejně jako ona. Slyším hovor přicházející z jídelny a strčím si telefon do zadní kapsy, když vcházím do místnosti. Každá konverzace se na chvíli zastaví, ale brzy se místnost opět naplní hovorem. Když se otočím k našemu stolu, všimnu si, že moje rodina tam ještě není. Jdu k bufetu, naložím si na talíř svá oblíbená jídla a popadnu cappuccino, než se vydám ke svému místu. Usmívám se, když slyším, jak se mámin hlas blíží, ale v okamžiku, kdy vejde do jídelny, přepne se na myšlenkové spojení, když se podívá na naši Beta samici. Netrvá dlouho, než si uvědomím, že všichni spolu mluví prostřednictvím myšlenkového spojení.