Gillean Usoudila jsem, že dnes večer svého druha nenajdu, a chtěla jsem z pokoje pryč dřív, než někdo vysloví ta strašná slova: „I na tebe dojde řada.“ Ani pohled na to, jak se moje máma dává dohromady s Keiranem, mě neodradí od sledování dveří. Je to to nutkání, které cítím, a Roanova slova, která mě zastaví jako blesk z čistého nebe. Na tváři se mi rozzáří úsměv a vidím, že on má na tváři ten sa