Morgan Uplynuly tři měsíce od mých sladkých šestnáctin a nejsem si jistá, jestli mám křičet, nebo brečet. Každé ráno se probouzím v prázdném patře Alfy. Celá moje rodina je už tou dobou pryč a ať dělám, co dělám, buď mě ignorují, nebo mi řeknou, že jsou příliš zaneprázdnění. Odjakživa, co si pamatuju, jsem byla vždy s jedním z mých bratrů, když jsem nebyla ve škole, pomáhala jsem, jak jsem mohla, a za ty roky jsem se hodně naučila. Během prvního roku ve škole jsem rychle zjistila, že dívky se chtějí přátelit jen proto, aby se seznámily s některým z mých bratrů. Jinak by si nenašly výmluvu, aby odešly. Někteří lidé se se mnou nechtěli přátelit kvůli tomu, kdo jsem, ale kvůli tomu, koho znám. Kvůli nedostatku skutečných přátel jsem pomáhala svým bratrům, jak jsem mohla – jako malé štěně jsem zakládala papíry nebo nosila kávu, a když jsem byla starší, pomáhala jsem jim s důležitějšími věcmi. Táta mi dovolil sedět u malého stolu v jeho kanceláři, pokud jsem byla potichu. Jen jsem tam seděla a četla, psala nebo kreslila. Máma vždycky říkala, že tím, že budu sledovat tátu a bratry při práci, pochopím, jakou práci bude muset můj druh denně vykonávat. Říkala, že to už většina Lun nechápe – jsou příliš zaneprázdněné svými večírky a večeřemi. Tím, že jsem trávila tolik času v tátově kanceláři nebo v kancelářích mých bratrů, znám každý kout našeho Smečkového domu. Znám každou pozici našich bojovníků, kteří nehlídkují, a znám každou trasu našich hlídek. Nikdy nejdou dvakrát po sobě stejnou trasou a naši skrytí bojovníci slouží jako dodatečná ochrana. Vím, s kterými smečkami máme spojenectví, které jsou přátelské a kterým se musíme vyhýbat. Také vím, kdo jsou vlci a lykani ve vedení každé smečky a kdo je má v budoucnu převzít. O naší smečce vím víc než všichni moji bratři dohromady. Někdy jsem slyšela, jak táta mluví o jiných Alfách, kteří své štěně rozmazlují, dávají jim všechno, o co si řeknou. Táta takový nebyl – donutil nás vydělat si naše „nadstandardy“, jak jim říkal, což byly obvykle věci, které jsme ve skutečnosti nepotřebovali. Vydělávala jsem si je trávením času v kuchyni, kde jsem po celý den pomáhala s přípravou jídel. Miluju vaření a pečení. Nejdřív jsem odměřovala ingredience pro Omegy. Když jsem byla starší, pomáhala jsem krájet ovoce a zeleninu. Během posledních několika let jsem pomáhala s vařením a pečením pro členy naší smečky a máma je opravdu hrdá na to, co jsem dosud dokázala. Tím, že jsem trávila tolik času s tátou a bratry, se máma rozhodla, že budeme mít jednou týdně den matky s dcerou. Může to být den v lázních, nákupní šílenství nebo jen sezení v zahradě a povídání si o významných událostech v mé budoucnosti. Raději bych trávila dny na cvičišti s bratry a bojovníky než s mámou a ostatními Lunami, které si povídají o čemkoli, o čem si povídají. Jak už jsem zmínila, nejsem žádná fiflena a tohle byl její způsob, jak se se mnou sblížit. Myslím, že si tajně zapisovala všechno, co jsem jí řekla, aby věděla, jak uspořádat každou událost podle mých představ. Opravdu jsem si užívala dny s mámou – pokud jsme byly jen my dvě. Pokud se k nám přidaly i jiné ženy, rozhovor vždy skončil diskusí o večírcích a o tom, co se smí a nesmí. Ale den matky s dcerou jsme neměly už tři měsíce. Asi po dvou týdnech jsem se to snažila s ní probrat během oběda, ale odbyla mě s tím, že je příliš zaneprázdněná. Pořád někde chodí s našimi Beta a Gamma samicemi. Dokonce přestane mluvit, když vejdu do místnosti. Snažila jsem si promluvit s bratry a tátou během těch prvních dvou týdnů, ale dostala jsem od nich stejnou odpověď. Táta se mi sotva ozve – i prosté „Dobré ráno“ nebo „Ahoj“ se zdá být příliš. Od bratrů dostávám jen „Teď ne“, „Mám práci“, „Nemám čas“ a podobné poznámky. Dokonce i můj trénink se zastavil, protože se náš Gamma už neobjevuje. Snídaně, obědy a večeře trávím v tichosti, i když vím, že spolu mluví prostřednictvím myšlenkového spojení. Nemůžu ho používat, protože mě táta ještě nezasvětil do smečky, a pokaždé, když se to snažím probrat, odbude mě. Každé štěně je zasvěceno do smečky v den svých šestnáctých narozenin, ale táta z nějakého důvodu zapomněl uspořádat obřad po mé oslavě sladkých šestnáctin. Po měsíci jsem přestala chodit do jídelny na jídlo, ale pochybuju, že si toho někdo všiml. Asi před měsícem jsem se potulovala po území a přemýšlela, co dělat se svým životem, když jsem poblíž naší severní hranice našla malou chatu. Když nejsem na cvičišti, jsem v chatě a snažím se najít nový smysl života – a myslím, že jsem ho našla. Přihlásím se do Královské armády, ale ještě si nejsem jistá, jakou pozici bych chtěla získat. Během posledního měsíce jsem do chaty nastěhovala docela dost věcí a trávím tam dny skládáním testů. Doufám, že mi ty testy pomůžou zjistit, v čem jsem dobrá a které pozice v Královské armádě mi nejvíc vyhovují. Dnes se před odchodem do mé svatyně vydám do našeho Archívu. Vyndám si z Archívu svůj soubor a sama ho aktualizuji. Pochybuju, že se na něj někdo v posledních třech měsících podíval, jinak by si někdo všiml, že jsem nebyla zasvěcena do smečky. Jako každé ráno si připravím vlastní snídani. Až skončím, smažu všechny stopy po své přítomnosti. Než vyrazím ze dveří, vložím si do batohu několik věcí ze spíže. Když jdu dolů po schodech, všimnu si, že i členové smečky jsou příliš zaneprázdnění, než aby mě pozdravili. Nikdo mě nezastaví, když vejdu do Archívu. Zabere mi jen pár minut, než najdu svůj soubor. Jak jsem očekávala, poslední záznam je z mých šestnáctých narozenin, napsaný tátou. Jen se v něm uvádí, že mi ten den bylo šestnáct let. Vsunu soubor do batohu a zadními dveřmi se vydám k chatě. Cestou nikoho nepotkám a před týdnem by mě to rozesmutnilo – ale už ne. Budu žít svůj život tak, jak chci, a přestanu doufat, že si mě moje rodina konečně všimne. Ty dny jsou za mnou. Už jsem vyplakala dost slz a prožila dost bezesných nocí. Zaměřím se na svou budoucnost – budoucnost mimo tuto smečku a mou rodinu.