"Laura Sharpeová, ty jsi naprosto mimo kontrolu! Jak jsi mohla balit snoubence vlastní sestry na její oslavě? Zmiz! Už nejsi Sharpeová," vyštěkla Lauřina matka hlasem ostrým jako bič. "Jsi jen přítěž! Nikdy jsem tě neměla přijmout. Nemůžu uvěřit, jak jsi zlá," dodal Lauřin otec a jeho hněv se rozléhal po místnosti. Laura se vždy snažila být perfektní dcerou, ale v momentě, kdy Sharpeovi našli svou pravou dceru, byla odvržena. Připadalo jí, jako by každý její nádech byl chybou. "Mami, tati, to jsem nebyla já! Přísahám!" Lauřin hlas se zlomil, když prosila, a srdce se jí lámalo. "Robert Brown je můj snoubenec. Víte to! Jak nemůžete vidět pravdu?" Připadalo jí, že všechno, co Olivia udělala, bylo správně, zatímco Laura byla špatně, ať udělala cokoli. Byla to Olivia, kdo Lauře ukradl snoubence, kdo proti ní spiknul, zdrogoval ji a zinscenoval tenhle binec. Ale nikdo nebyl na Lauřině straně. "Mami, tati, neobviňujte Lauru. Je to moje vina. Nejednala by takhle, kdybych tu nebyla já," řekla Olivia hlasem, ze kterého kapala falešná starost. "Lauro, vím, že ti na Robbym záleží, a slibuji, že ti nebudu stát v cestě. Zruším zasnoubení a opustím rodinu. Ty a Robby můžete být šťastní." "Liv, jsi na tohle moc dobrá. Jak můžeš jen tak odejít kvůli ní?" řekl Robert bolestivým hlasem. Šepot kolem Laury zesílil. "Laura už je zničená, a přesto jde po muži své sestry?" "Její obličej je zničený od pokusů svést nějakého režiséra. Teď jde po snoubenci své sestry?" "Laura jen žárlila na Olivii." "Chudák Olivia, musí se s takovou sestrou vypořádávat." Obvinění byla jako přílivová vlna, která Lauru stahovala pod sebe. Pohledy, které dostávala, byly plné odporu, jako by byla spodina společnosti. Laura cítila chladnou lhostejnost světa, jak ji tiskne k zemi. Nemohla to vydržet. Náhlým pohybem skočila do oceánu. Mrazivá voda se kolem ní uzavřela a stahovala ji dolů. Bojovala, ale bylo to marné. Její plíce hořely s každým zoufalým nádechem, jako by byly v plamenech. 'Je tohle konec? Můj život byl vtip. Je to tak nespravedlivé...' pomyslela si Laura, její mysl byla zamlžená. Zdálo se jí, že slyší hlas, divoký a prudký, který se jí ozýval v uších. "Jestli jde ke dnu ona, půjdete všichni s ní!" *Za boží milosti!* Jak jí voda naplňovala ústa a táhla ji hlouběji, těsně předtím, než se všechno zatmělo, Laura spatřila ve vodě tvář, tvář, kterou nikdy nečekala, že uvidí... ***** "Slečno Sharpeová? Už jste vzhůru?" Hlas se ozýval Lauřinou zamlženou myslí. Zamrkala a její okolí bylo rozmazané v záblescích viktoriánské elegance. Byla v ložnici, která šeptala bohatstvím a vkusem. "Kde to jsem?" zamumlala, její mysl závodila. Pamatovala si chladné moře, zoufalý skok. "Vytáhl mě někdo?" Pohlédla dolů na své šaty, červené, které zrcadlily ty, které měla na sobě, když jí bylo osmnáct. Zamrazilo ji. 'Je tohle jeden z Oliviiných triků?' přemýšlela. Když se zadívala do zrcadla, její odraz byl šok. Její obličej byl bez poskvrny, hladký jako obličej teenagerky. Vypadala o roky mladší. Divoká myšlenka se jí zmocnila. 'Mohla jsem se... vrátit v čase?' Do očí jí vhrkly slzy. Byla naživu. "Slečno Sharpeová, teď, když jste s námi, zařídím, aby vás auto odvezlo domů," přerušil její myšlenky hlas. Laura se otočila a uviděla Cedrica Augusta, jehož tvář byla směsicí důvěrnosti a odstupu. Pochopila, kde je. "Potřebuju ho vidět," řekla Laura hlasem pevným navzdory chvění v rukou. Cedric se zamračil. "Uhádla jste se do hlavy? Právě jste ho odmítla. Proč by –" "Cedricu," přerušila ho a její pohled byl upřený. "Potřebuju s ním mluvit. Osobně." Na Cedricových rtech se objevil úsměšek, náznak dřívějšího odmítnutí stále bodal. "Možná předbíháte. Myslíte si bez rodinného zasnoubení, že by vám věnoval čas? Obávám se, že jste propásla svou šanci. Dveře jsou tamtudy. Sbohem." Ignorujíc propuštění, Laura věděla, že je stále v jeho sídle, a čas je na její straně. Rozběhla se opačným směrem a srdce jí bušilo. Byl tu někdo, koho musela najít, slova, která musela říct. Vyběhla železnou bránou, zahrada byla výbuchem barev proti bílým zdem. Růže v odstínech červené, růžové a bílé šplhaly po vile, pohádka ožila. A v srdci toho všeho, muž, který měl změnit její svět. Jak šla, došla k temné chodbě. Na konci seděl muž na invalidním vozíku, jeho krátké vlasy a černý závoj přes oči dodávaly nádech tajemství. Laura věděla, že tenhle pohled by každému vyrazil dech. Zachvěla se a uvědomila si, že za její bezpečný příchod vděčí jeho nevyslovenému rozkazu. Každý jiný vetřelec by čelil mnohem horšímu osudu. Nepohnul se, soustředil se na růži v ruce. Byla tak křehká jako dívka před ním, připravená se dotykem rozpadnout. Jeho hlas byl chladný šepot. "Jdete špatným směrem." Laura se nepohnula. Místo toho udělala krok blíž, její pohled se upřel na jeho. Jeho pleť byla bledá, sluneční světlo jen málo zahřívalo chlad, který z něj vyzařoval. Přikrčila se, její ruka se chvěla, když sáhla po závoji. Vzpomínka na její minulé odmítnutí ji tížila, její prsty se vznášely, emoce vířily. "Eastone Ryane," řekla hlasem sotva větším než šepot, "chci si tě vzít."