"Paní Godfreyová?" Oliviin úsměv zamrzl. "Tady nikdo s tím jménem není." Doručovatel protočil oči. "Je tu paní Laura Godfreyová?" Olivia a Emma si vyměnily nechápavý pohled. David vždycky stranil Olivii, takže nebylo možné, aby ten náhrdelník byl pro Lauru. Ta záměna ohledně paní Godfreyové byla očividně omyl. "To jsem já," řekla Laura a s ledabylým úsměvem vystoupila dopředu. "Copak jsi zapomněla, mami? Můj biologický otec se jmenoval Godfrey." V tu chvíli se Emmin obličej zamračil. "Paní Godfreyová, můžete to podepsat?" zeptal se doručovatel. Olivia se nechtěla vzdát. Vykouzlila sladký úsměv. "Ehm... neměl ten náhrdelník jít rodině Sharpeových? Jste si jistý, že není pro paní Sharpeovou?" Personál rychle pochopil Oliviinu hru. "Adresa je Sharpeová, ale příjemce je paní Laura Godfreyová." Emma trvala na svém: "Stala se chyba. Mělo by to být pro Olivii Sharpeovou!" Personál s zdvořilým úsměvem odpověděl: "Klid, paní. S tak cennými věcmi si nepleteme." Emma odstoupila, aby zavolala Davidovi. "Cože? Nic jsi nekoupil? Pokud to není od tebe, tak kdo to koupil?" Po zavěšení telefonu měla kyselý výraz. Zeptala se doručovatele: "Kdo to poslal?" "Promiňte, ale nemůžeme sdělovat informace o klientovi. Ale tento kousek má romantický význam." "Pak to musí být Robby," usoudila Emma a zasáhla ji vlna zklamání. Přece jen to nebylo pro Olivii. Slíbila, že se ke svým dcerám bude chovat stejně, ale tak tomu nebylo. Laura byla zmatená. Zajímalo ji, jestli si to David nerozmyslel. Otevřela přání, na kterém stálo: [Ray, má jediná pravá lásko.] Věděla, od koho to je. Nikdo jiný by jí nedaroval něco tak extravagantního. Oliviina žárlivost vzplanula, když zírala na tu zprávu. Nemohlo to být pro Lauru. Ale pak ji něco napadlo. 'Robby vždycky říkal Lauře "Lau", ne "Ray". Návyky se nemění z rozmaru.' Olivia uvažovala: 'Nemusel to být Robby? Viděla se Laura s někým jiným? Ten náhrdelník je přehnaný, ale nebyl od něj přímo. Zdá se, že Laury nový chlap má tajemství.' Emma se zahleděla na třpytivý drahokam a myslela na Oliviinu lásku k němu. Pocítila závan nespravedlnosti. "Lau, máš spoustu šperků, ale tvoje sestra nikdy nic takového neměla. Nemohla by sis ho nechat půjčit?" Laura se v duchu ušklíbla a pomyslela si: 'Půjčit? Olivia si ode mě už 'půjčila' a nikdy nevrátila.' Se sarkastickým úsměvem řekla: "Mami, tohle není jen tak nějaký kousek; je to projev lásky. To se nepůjčuje. Co by si lidé pomysleli? Koho se dvoří, mě, nebo Olivii?" Emmin obličej se protáhl. "Chápu to, ale tvoje sestra ho má opravdu ráda. Nemůžeš jí projevit trochu lásky?" Laurin úsměv se rozšířil. "Takže když se to mé sestře líbí, mám se toho vzdát? Na mých pocitech nezáleží? Co když se jí líbí moje oblečení, můj pokoj, můj přítel – mám jí to všechno jen tak předat? Mami, chceš, abych rozmazlovala svou sestru, ale co já?" Oliviino srdce kleslo a nasadila smutný obličej. "Lauro, proč si to myslíš? Nikdy jsem nechtěla tvoje věci." Laura se zasmála. "Nikdy nechtěla? Pravděpodobně se ti zdá o tom, že si vezmeš všechno, co mám!" "Mami, nikdy takhle neuvažuju..." Olivia se obrátila k Emmě a její hlas byl žalostný. Laura byla jako tasená čepel. Než mohla Emma odpovědět, Laura pokračovala v palbě. "Mami, právě jsi řekla, že mám příliš mnoho doplňků, ale upřímně řečeno, všechny moje šperky dohromady se nevyrovnají ani tomu nejmenšímu diamantu na tomto náhrdelníku. Vzhledem k tomu, že ty a táta pořád říkáte, že chcete spravedlnost, můj dárek k dospělosti by měl mít zhruba stejnou hodnotu, že?" Emma vypadala nepříjemněji než kdy jindy. Dárek, který měla pro Lauru, byl jen náramek v hodnotě kolem 10 tisíc. Laura byla vždycky ta poslušná dcera, nikdy nic moc nežádala. Malý dárek na každé svátky stačil a 10 tisíc už bylo hodně. S cenovkou 17 milionů se to nedalo srovnat. "Samozřejmě, to je jen spravedlivé," vykoktala Emma viditelně nesvá. "Takže budu čekat na svůj dárek k dospělosti, mami," řekla Laura, plně si vědoma toho, co pro ni připravili. "A co tenhle náhrdelník?" naléhala Emma. "Olivii se moc líbí. Půjčíš jí ho? Vím, že jsi ta nejpečlivější v rodině." Laura se mírně usmála. "To se nestane." S tím popadla šperkovnici a s uspokojivou chůzí odešla. Emma se za ní dívala a zuřila. Bylo to poprvé, co se jí Laura otevřeně vzepřela. "Jaké nevděčné dítě!" "Nezlob se, mami. Nestojí to za to," řekla Olivia a tahala Emmu za rukáv. "Kdyby jí záleželo tak jako tobě," odpověděla Emma. Olivia si povzdechla. "Možná nezvládne, že jsem nablízku. Kdybych věděla, že to takhle bude, tak bych se nevracela." "Neříkej takové hlouposti! Jsi moje dcera. Nedělej si starosti s tím náhrdelníkem za 17 milionů. Zajdu do showroomu a pořídím ti nádherné šaty," řekla Emma a její hněv v ní vřel. V minulosti Laura poslouchala každé Emmino slovo, ale teď ji veřejně ztrapňovala. Po tom, co Lauru vychovávala po celá ta léta, ji Emma nenechá vzít si těch 700 milionů.