ASHLEY. "Ashley, počkej!" Otočím se na poslední chvíli, než otevřu dveře. Lucy, ta nejbližší osoba, jakou jsem kdy měla, ke mně běží s hromadou učebnic v náručí. Hnědé kudrny jí poskakují kolem ramen a ona si přidržuje brýle, aby jí nespadly. Když je dost blízko, chytne mě za ruku a snaží se popadnout dech. Přejedu si dlaní po tváři, abych zahladila stopy po slzách. "Sakra, volala jsem ti. Co se to děje? Kam vůbec jdeš?" Zvedne obočí a její oříškové oči se upřou za mě. Věnuju jí slabý úsměv a nervózně si popotáhnu popruh batohu. "Jdu domů. Necítím se dobře." U srdce mě píchne. "To je divný. Před chvílí ti nic nebylo, dokud jsi nešla na záchod. Měla bys jít. Ráda bych tě doprovodila, ale mám matiku a víš, co si o tom předmětu myslím." Zasténá a poposedne si brýle. Uchechtnu se a natáhnu se, abych jí rozcuchala vlasy. Odmění mě zamračeným pohledem – jako vždycky. Není to žádný speciální příběh o tom, jak jsme se s Lucy spřátelily. Nezachránila mě před šikanou a neprožily jsme spolu dětství jako hrdinky z románů. Prostě jsme se potkaly a zjistily, že nás baví stejné věci. A pak to nějak samo šlo. "Hej! Nenič mi účes!" Napomene mě a uhladí si vlasy. Znovu si upraví brýle a pak se mi podívá do očí. Z nějakého divného důvodu nakloní hlavu na stranu, jako by si mě prohlížela. "Ty jsi brečela, Ashley?" Sakra. Je to tak moc vidět? "Cože? Ne! Jasně že ne! Proč bych brečela?" Zasměju se a přejedu si rukama po obličeji, abych setřela vlhkost. "Ne, to se ti zdá." Zdvihne obočí a zavrtí hlavou. "Vypadáš, že jsi brečela. Máš mokrý fleky na tvářích. To se nedá zapřít. Není to jen tím, že ti je špatně, že ne? Něco se stalo?" "Běž se připravit na hodinu, Lucy. Nic se nestalo. Říkám ti, necítím se dobře." Pokrčím rameny a ona mlčí. Zkoumá mou tvář a pak kývne. "Asi máš pravdu. Půjdu. Ale zavolej mi, až dorazíš v pořádku domů. Nechci se o tebe bát." Kývnu. "Mimochodem, mluvila jsi s Davem? Viděla jsem ho před chvílí a..." "Musím už jít, Lucy. Dám ti vědět, až budu doma! Ahoj!" Vyřítím se ze dveří dřív, než stačí cokoliv říct. Nechci slyšet nic, co se týká jeho. Ten zasranej prolhanej hajzl. Prolhanej hajzl, do kterýho jsem se slepě zamilovala. ~ Když jsem řekla, že jdu domů, měla jsem dva plány. Za prvé: Seženu si obří misku zmrzliny a utopím se v tom zasraným světě zlomených srdcí. Za druhé: Zkusím přijít na to, kde jsem udělala chybu. Proč jsem pro něj nebyla dost dobrá. Proč nikdy pro nikoho nejsem dost dobrá. Ale nečekala jsem, že jako první uvidím tu dokonalou tvář svýho zasranýho bratra. "Co tady děláš?" Slova mi vyklouznou z úst dřív, než si uvědomím, co říkám. Vince zvedne obočí. "Jak to myslíš, co tady dělám? Bydlím tady, sestřičko. Nebo už sem nesmím?" Ušklíbne se a otevře mi dveře dokořán. Vejdu dovnitř a očima ho sleduju. Proč tu musel být zrovna dneska? Určitě bude mít kecy, že jsem přišla domů dřív. "Neměl bys být ve škole?" "Ty taky." Založí si ruce na hrudi a zamračí se. Mám chuť ho praštit. Možná by pak lidi přestali srovnávat s mým dokonalým bratrem. Je fakt špatný mít takovýhle myšlenky, když se o tebe ten bratr stará, i když je občas debil. Vím, že mě má Vince rád, ale někdy to nestačí. A občas za to všechno viním jeho. I když se snaží mě chránit, lidi mě vždycky budou vnímat jako malou sestřičku, která žije ve stínu svýho krásnýho bráchy. Dřív mi to bylo jedno, ale pak si se mnou začali zahrávat nebo si na mně vylévaly vztek holky, který Vince ojel a odkopnul. Být sestra největšího playboye na Westwood High není žádná výhra, když jsi úplně jiná než on. A Dave byl jenom třešnička na dortu. "Budeš tady jen stát a zírat na mě, nebo mi odpovíš na ty zasraný otázky? Proč jsi tak brzo doma? Stalo se něco ve škole? A proč brečíš?" A když tvůj bratr nemá ani tušení, co se kvůli němu děje, necháš se utopit v neštěstí. "Necítím se dobře a nebrečím." Rozhlédnu se po místnosti a uleví se mi, když nikde nevidím mámu. Kdyby tady byla, bylo by to o něčem úplně jiným. "Ashley, ty bys neodešla ze školy, ani kdybys umírala. Jsi šprtka." Protočí očima a já se ušklíbnu. "Nejsem šprtka, přestaň mi tak říkat. Nechci s tebou teď mluvit, tak mě nech bejt." Odejdu, ale samozřejmě, on mě musí zastavit. "Teď mluvím vážně, Ashley. Kdo tě rozbrečel? Řekni mi to jméno." Ty, Vince. Ty jsi mě rozbrečel. "A co s tím jménem uděláš?" "Ten zasranej hajzl se dozví, že nikdo nemá právo rozbrečet moji malou sestru, kromě mě." "A jak víš, že to byl kluk?" Ušklíbne se a pokrčí rameny. "Měl jsem už tolik holek, že poznám, co je trápí. Vím, že to byl kluk, Ashley. Tak mi řekni, kdo zlomil srdce mojí malý Ashley?" "Vincent Greene." Zamumlám a on se na mě nechápavě podívá. Pak se zamračí. "Co to má znamenat?" Že za moje problémy můžeš ty. "To znamená tebe. Myslela jsem, že rozumíš ženským problémům." Napodobím jeho hlas a on se zasměje. Přemýšlí a pak se na tváři objeví ten nenáviděný úšklebek. "Ashley, uvědomuješ si, že jsem tvůj bratr? Jakože fakt bratr?" Kam tím ten blbec míří? "Takže ti nemůžu dát to, co chceš, sestřičko. Vím, že jsem atraktivní, ale neměla bys mít mokrý sny o svém bratrovi." "Jdi do prdele!" Otočím se a zamířím do svýho pokoje. Jeho smích se rozléhá po celým domě. Bylo hloupý si myslet, že by to pochopil.