Sophie se probudila z tvrdého spánku s těžkou rukou přehozenou přes břicho. Otočila hlavou a sledovala linii pevných svalů k elegantně zakřivenému rameni, pak nahoru k ostře řezané čelisti pokryté tmavým strništěm. Ten muž vypadal v pomačkané posteli ještě úchvatněji než včera večer. Měla ho probudit pro poslední vzrušující dávku sexu, nebo se tiše vytratit? Neil vydechl a sundal ruku z jejího břicha, přehodil si ji přes hlavu. Prostěradlo sklouzlo až k jeho pasu a odhalilo jemné vlnění břišních svalů. Vzpomněla si na ten pocit svalů pod konečky prstů a na to, jak se chovala pod rouškou tmy. Zčervenala. Pomalu se sunula z luxusních prostěradel, která jí připadala jako hedvábí na kůži, a začala sbírat své oblečení. Ne že by toho měla moc na svědomí. Sophie se uchýlila do koupelny, která byla dost velká, aby se do ní vešla polovina jejího bytu, opláchla si obličej studenou vodou a drhla rozmazaný make-up, dokud jí tváře nezrůžověly. Musela si pospíšit a odejít, než se probudí, ale rozhodně nechtěla vyjít z tohoto pokoje jako ošuntělá děvka, která si užívá velkého úspěchu. Potřebovala si vyčistit zuby, to nepříjemné pocity v ústech ji dusily. S tím se nedalo nic dělat, dokud se nedostane domů. S čistým obličejem a oblečená Sophie pootevřela dveře a prozkoumala postel. Neil zůstal tam, kde ho nechala, z hrdla se mu ozývalo hluboké chrápání, které se rozléhalo po pokoji. S botami v ruce vyrazila ke dveřím a ven na chodbu. Do plic se jí vlil doušek úlevy. Dokázala to. Úspěšná známost na jednu noc a brzký ranní útěk, po kterém nic nezůstalo. Závrať ji zasáhla během jízdy výtahem a donutila ji opřít se o zeď několik vteřin poté, co se dveře otevřely do nádherné haly. Nikdy neviděla takovou eleganci. Kam se podívala, všude to křičelo peníze. Lustry, které se prohýbaly pod tíhou křišťálu, vrhaly tlumené světlo na vyleštěné podlahy. Personál v černém. Byly to fraky? Její zakalené oči se odmítaly zaostřit. Vysoký muž v bílých rukavicích přistoupil a kývl hlavou. "Dobré ráno, madam. Přejete si využít našich řidičských služeb?" "Ach, já tu nebydlím." Sophie si odkašlala a zbavila hrdlo zbytků spánku. "Jen jsem navštívila...přítele." "Docela v pořádku. Mohu pro vás někoho přivést? I hosté přátel si zaslouží to nejlepší." Ignoroval vyzývavé šaty a její vydrhnutý obličej. Dokonce i ten alkoholový zápach, který se jí linul z pórů. Líbilo se jí tu. Žádné odsuzování. Ochotní lidé. Musela si to zapamatovat, až Forward podnikne další kroky. Společnost, která se k lidem chová s nejvyšší úctou, si úctu zaslouží. V jakém oboru Neil podnikal, že si mohl dovolit takové místo? Jen podle haly odhadovala, že to stojí tisíce za noc. Víc, než si mohla dovolit. Jeho pokoj byl rozmazaný v bohatých, tmavých tónech a přepychovém ložním prádle. A Neil. "Madam?" Muž zvedl obočí, jeho výraz byl ustaraný. "Řidič by byl skvělý." Zacvakla a rozepnula zapínání na psaníčku, muž se s úklonou vzdálil, otočil se na patě a ustoupil k pultu, kde zvedl telefon a pronesl jedinou větu. Sophie se přesunula k hlavním dveřím a čekala. Denní světlo se blížilo, začátek zlatavého světla vykukoval nad obzor a omýval okolní budovy proužky světla. Sophie si masírovala spánky. Její auto bylo stále v baru. K chodníku přijela elegantní černá limuzína a muž u dveří otevřel zadní dveře a pokynul jí dovnitř. To byla jízda ve velkém stylu. Kožená sedadla. Tónovaná okna všude kolem. Řidič se podíval do zpětného zrcátka. "Kam to bude, madam?" Řekla jméno baru, aniž by sebou trhla. Cesta domů ji nelákala, ale bylo to lepší, než aby Neil věděl, kde bydlí. Nepochybně by byl schopen podplatit kteréhokoli ze tří mužů, kteří ji viděli odcházet. Rozesmála se nahlas. Koho se snažila obelhat? Neil ji nebude hledat. Včera večer dostal přesně to, co chtěl. Stejně jako ona. Skončilo to. Hotovo. Zapomenuto. Čas vrátit se do skutečného světa, kde se ji bývalý přítel a bývalá nejlepší kamarádka snaží prodat podnik pod rukama. No. Ti dva se přepočítali. Odmítala jít dolů bez boje. Podcenili ji. Sophie Powersová se nevzdává, když se věci zkomplikují. Auto zastavilo na parkovišti u baru. Řidič vyběhl a otevřel jí dveře. Sophie sebrala všechny zbytky důstojnosti, které měla, a vystoupila z auta, snažila se působit jako celebrita navzdory vratkým nohám a světlu, které jí probodávalo oči jako tisíc jehel. V hlavě jí bušilo. Sophie si položila dlaň na spánek, zatímco muž zavíral dveře. Začal se vracet na své místo, ale zastavil se a projevil soucit. "Mám tu vodu a aspirin, jestli si přejete. A rád vás odvezu domů." Protože by neměla řídit v takovém stavu. Vyčetla ten výrok z jeho sklopených očí. Ale jeho postavení mu bránilo to říct. Čemu čelil ve svém životě, že mu to dalo slušnost, ale také ho to unavilo? "Ráda bych si vzala pár aspirinů." Zkusila se usmát, ale muž se jen otočil a vytáhl balíček aspirinů na jedno použití. Měl to s tímhle kšeftem vymyšlené. Vzápětí se objevila malá láhev s vodou. Podal jí obojí s náznakem úsměvu. "Ještě něco?" Takže se ji nebude snažit přesvědčit, aby ho nechala řídit. Sophie si vložila aspirin do úst a zapila ho hořkými pilulkami douškem vody. Z úst se jí vydralo povzdechnutí. Voda nikdy nechutnala tak dobře. "Děkuji, ale ne. Můžu řídit." Je to jen kousek cesty. Odolala tomu, aby prozradila tu informaci. S posledním kývnutím a "Mějte se hezky" odjel. Zpět do skutečného světa. Jestliže si myslela, že příprava na večer trvá věčnost, zbavování se důkazů té noci trvalo ještě déle. Než se osprchovala a vypila půl konvice kávy, bolest hlavy ustoupila do tupého hučení a slunce plně vyšlo. Minulá rána říkala, že bude stále první ze spoluzakladatelů, která dorazí do Forwardu. I přes její pomalý start. Sophie si oblékla svůj oblíbený kostým a doplnila ho šňůrou perel. Kývla na svůj odraz a zamířila do budovy, kterou tajně nazývala svým druhým domovem. Uvítala ji vůní citronu a ostrým tichem, že jí nikdo nestojí v cestě. Dokonce i její kancelář působila jako útočiště. Kožená manažerská židle ji kolébala, zatímco čisté linie dubového stolu vypovídaly o její lásce ke starožitnostem. Byla to jediná nepraktická věc v místnosti, jednoduše proto, že kontrastovala s elegantními a sofistikovanými liniemi v celé budově. Sophie vstala, přešla k oknům a založila si ruce, zatímco se dívala ven. Kam se podívala, všude budovy na budovách. Utěšovaly ji svou přítomností. Důkaz, že i jiní se po této cestě vydali před ní a dokázali to. V troskách kocoviny se probojovala myšlenka a vykouzlila jí na tváři úsměv. Pospíchala ke svému stolu a vyťukala e-mail, po kterém následovala skupinová zpráva mezi ní, Mathewem a Theresou. Nikdo z nich neodpověděl hned, ale to ani nečekala. Nejspíš vtrhnou dovnitř pár vteřin před stanoveným časem s hlasitými stížnostmi a výhrůžkami. Bude na ně připravená. I přes bubnování v hlavě vypracovala během hodiny prezentaci a opřela se na židli se založenýma rukama na břiše. Mathew a Theresa přišli, jak očekávala, s reptáním. "Co to má znamenat?" Mathew mávl rukou a ukázal na červenou výstražnou zprávu od Sophie. "Nemůžeš svolávat schůzi jen tak." "Vážně?" Sophie si opřela lokty o stůl a naklonila hlavu. "Protože podle interního manuálu, který jsem napsala, mám pravomoc svolat schůzi mezi spoluzakladateli kdykoli to považuji za nezbytné pro dobro společnosti. Vzhledem k tomu, že se snažíte společnost prodat, považuji to za nezbytné." Ukázala na dvě židle naproti ní. Ty nejpohodlnější židle, které se jí podařilo v tak krátké době najít. "Sedněte si. Oba." "Pojďme, Mathew. Nemusíme ji poslouchat." Theresa zvedla nos do vzduchu a přehodila si nádherné tmavé lokny přes rameno. Sophie vytáhla manuál z rohu svého stolu a poklepala na text. "Každý akcionář, který má nezvratný důkaz, že společnost uvedená jako Forward je ohrožena některým z jejích členů, může svolat povinné schůze všech akcionářů s cílem překonat uvedené hrozby pro zlepšení společnosti." Theresin posměch vytrhl Matyáše z jeho strnulého snění, když zíral na Sophie. Možná si teď vzpomenou, s kým mají tu čest. Nepřijela včera autobusem. "Nemůžeš to použít k tomu, abys nás svolala. Potřebuješ nezvratné důkazy. A nic nemáš." Theresa zatáhla Matyáše za ruku. Odmítl ji a usmál se na Sophie. Tentokrát to byl úsměv rovnocenného partnera. Úsměv, do kterého se zamilovala a požádala ho, aby se k ní připojil na tomto dobrodružství. Hloupý úsměv. Obrovská chyba. Sophie zatvrdila své srdce proti tomuto uhlazenému výrazu a donutila svou mysl pracovat. "Snažíte se společnost prodat. Spikli jste se proti mně, osobě, která přišla s celou myšlenkou Forwardu. Kdo ví, co by s firmou udělali noví lidé, jak jsi řekl, mohli by to celé zavřít." Ušklíbla se. "To je životaschopná hrozba pro společnost a rozumné použití doložky." "Co vlastně chceš, Sophie?" Matyáš vypadal zkroušeně, připravený se usmířit, ale ona se nenechala oklamat. Tentokrát ne. Zpečetil její rozhodnutí vyjmout ho ze svého srdce, když vzal Theresu za ruku a láskyplně ji poplácal. "Sedni si. Nechme ji mluvit." Konečně někdo ochotný mluvit rozumně. "Chci koupit vaše akcie." Matyáš a Theresa na sebe deset celých vteřin zírali s otevřenými ústy, než se Theresa zasmála. Ten zvuk se prohnal místností jako gong a vytrhl Matyáše z jeho omámení. "To nemyslíš vážně. Nemáš na to peníze. Forward má hodnotu milionů." Teď ano. Pár milionů. Ale brzy? Odolala nutkání podívat se na aktovku plnou dat. V příručce nic neříkalo, že se musí dělit o to, co objevila. Pokud by Forward zkrachoval, mohla by si vzít informace a založit novou společnost. Tentokrát sama. "Jsem ochotná vám zaplatit to, co vaše akcie stojí." "Co je v tom za háček?" Theresa vytáhla ruku z Matyášovy a upřela veškerou svou sílu na Sophie. Znaly se dobře. Být nejlepšími kamarádkami po celá léta to s lidmi dělá. Přesto si Sophie nějak nevšimla změn v Therese. Možná byly příliš malé na to, aby si jich všimla, a postupem času se nahromadily, až se z její nejlepší kamarádky stal tento nepřítel sedící naproti ní. Theresina ústa se zkřivila v ten vlčí úsměv, který používala, když někoho držela pod krkem. "Chceš, abychom ti nechali převzít společnost, a co, přijímat měsíční platby, jako by Forward byl auto, které si nemůžeš dovolit, ale doufáš, že ho stejně splatíš?" Proto Sophie pozvala Theresu jako spoluzakladatelku. Věděla, jak využít jakékoli slabosti, a měla bezohledné chování, které mnozí považovali za neodpustitelné. Nikdy to na Sophii nepoužila, až doteď. Štípnutí v Sophiině středu se změnilo v bolest. Propletla si prsty na stole. Přesunout je do klína by bylo známkou slabosti. "Nechte mi Forward. A jak se její peněžní hodnota bude zvyšovat, zaplatím vám, co stojí." Matyáš chtěl souhlasit. Měl to napsané na tváři. Naklonil se dopředu, dychtivý jako štěně, kterému nabízejí jeho oblíbenou pochoutku. Theresa ho popadla za rameno a zatáhla ho zpět, až narazil do židle s chrápáním. "Ne." Odpověděla za oba, její zamračení se prohloubilo. "Co tě vede k domněnce, že v budoucnu bude víc peněz? Forward je na sestupné spirále. Byli jsme příliš pomalí s uvolněním dat. Byla jsi poražena, Sophie. Vypadni, dokud ještě můžeš něco vydělat." Soucit? V žádném případě. "Je to vaše konečná odpověď?" Připadala si jako moderátorka soutěže, která se chystá rozloučit. Forward nesmí být hotov. Odmítala jim dovolit vyhrát. Theresa vstala a vytáhla Matyáše na nohy, když se přesouvala ke dveřím. "Pěkný pokus. Nevěděla jsem, že to v tobě je." Sophie neodpověděla, když se stáhli z její kanceláře. Stálo to za pokus, i když věděla, že šance, že budou souhlasit, jsou menší než list papíru. No nic. Jakmile byli pryč, Sophie zavřela dveře své kanceláře a zamkla je. Uvařila si šálek kávy z kávovaru Keurig a přidala si kapku smetany z mini ledničky. S kávou v ruce a s konečně jasnou myslí odemkla aktovku a vytáhla paměťovou kartu. Program se během několika vteřin spustil na jejím notebooku. Jedno kliknutí a na obrazovce se objevila fotka její matky. Další a začala se chrlit data. Theresa se nemýlila, že ta technologie je zastaralá. Rozpoznávání obličejů je stará zpráva, i když je k dispozici jen elitní hrstce, svět ví, že existuje. Nemluvě o tom, že kdokoli může vložit obrázek do vyhledávacího řádku a zpětně sledovat historii obrázku. Pokud nějaká existuje. Sophie měla s tímhle šikovným broukem, na kterém strávila roky práce, něco jiného v úmyslu. Děkuj bohu, že se o tom nikdy nikomu nezmínila. Dokonce ani Mathewovi. Nějaký zlomek jejího srdce si musel uvědomit, že je falešný a Theresa je oba využívá ke svému vlastnímu finančnímu prospěchu. Ta žena milovala peníze. Vždycky to tak bylo. Dokonce i v dobách, kdy spolu bydlely na vysoké škole, byla ta, která si vodila kluky, z nichž každý byl bohatší než ten předchozí. To všechno přestalo v roce, kdy promovali. Sophie předpokládala, že se Theresa těch her nabažila. Očividně ne, protože Matyáš byl její nejbohatší úlovek. I když to stálo kapitál od každého z nich, rozdělili si náklady rovnoměrně, i když Matyáš měl značný svěřenecký fond. "Děkuji ti, profesore Ingle." Sophie klepla na další klávesu a otočila se čelem k oknům. Její profesor podnikání je každý den pronásledoval kvůli rizikům spojeným s vytvářením podniků s více partnery. Kvůli němu napsala manuál. Její počítač zapípal upozornění. Sophiino srdce poskočilo. Otočila se čelem k obrazovce, hrudka v krku se jí stahovala, až polkla se slyšitelným polknutím. Její matka na ni zírala z notebooku, její tvář zamrzlá v čase. Starší. Šedivé vlasy a spousta vrásek. Její oči byly stejné. Jako zatvrdlá čokoláda. Zvonění. Sophie nadskočila a přiložila si ruku ke krku. Její puls divoce bušil pod dlaní. Telefon zazvonil znovu, ten pronikavý zvuk přitáhl Sophii zpět na židli. Sevřela sluchátko a přinutila svůj hlas, aby byl klidný. "Powers." "Slečno Powersová, David z účtárny by s vámi rád promluvil, až budete mít chvilku." Ten dívčí tón jí vybavil tvář, ale ne jméno. David byl však Sophii známý. Kývla a poklepala tupými nehty po okraji stolu. "Pošlete ho dovnitř." Hovor skončil cvaknutím a Sophie přešla po své ořechové podlaze, aby odemkla dveře. Právě se vrátila na své místo a zavřela notebook, když David třikrát zaklepal na otevřené dveře. Vysoký a hubený, s černými brýlemi a kozí bradkou, připomínal každého počítačového maniaka, který se kdy objevil na televizní obrazovce. Sophie bojovala s úsměvem. Ve skutečnosti se tech geekové často objevovali v 5'9" ženském těle a měli blond vlasy. Ne že by se sama stavěla do role mluvčího celého geekdomu, ale stereotypy byly v dnešní době víc než frustrující. Dejte jí solidního programátora jakéhokoli tvaru, barvy nebo velikosti. Pokud zná svou práci. Sophie pozdravila Davida úsměvem a potřesením ruky. Jeho zpocená dlaň sklouzla do její. Když se posadili, otřela si ruku o kalhoty a snažila se, aby úsměv zůstal na svém místě. "Co pro tebe můžu udělat?" "Byla mi nahlášena jedna záležitost." Pot stékal po jeho bledých tvářích. Neobtěžoval se ho otřít. "Zdá se, že auto koupené z firemních prostředků vykazuje historii ujetých kilometrů, která se neshoduje s ujetými kilometry." "A kdo zaznamenává kilometry?" Věděla to, ale chtěla, aby jí to David řekl. Munice je munice, bez ohledu na to, jak je malá. David se ušklíbl a zatáhl za krk svého trička. "No, vidíte." Odkašlal si. "Ta situace je docela jedinečná, vidíte." "Ne, nevidím. Položila jsem ti jednoduchou otázku." "Pan Matyáš má zaznamenávat kilometry." Bingo. "Chci kompletní zprávu o zaznamenaných kilometrech a chybějících kilometrech." Nechala svá slova usadit, než se naklonila dopředu a upřela oči na Davida. "Kompletní zpráva. Rozumíš. Data. Časy. Účtenky za benzín. Všechno."