Pan Harding se na mě usměje, položí mi ruku na bedra a jemně mě vyvede z výtahu. Pocit jeho dlaně přitisknuté na mě rozpálí každou buňku v mém těle touhou. Snažím se chovat ležérně a ne, jako bych za sebou zanechávala malou stopu vzrušení. Stydím se podívat, jestli ze mě kape na podlahu, ale sakra, jak se to tak cítím. Vede mě kolem své sekretářky a zastaví se, aby řekl: „Prosím, ujistěte se, že mě nikdo neruší, Doris,“ než mě zavede do své velmi velké a luxusní kanceláře. Uvnitř zavře dveře a jde ke svému stolu. Otočí se, opře se o něj a zkříží si dlouhé nohy před sebou, zatímco mě pozoruje. Nejsem si jistá, co mám dělat, tak se neohrabaně postavím a rozhlédnu se po jeho kanceláři. Je to přinejmenším impozantní. Stůl, o který se opírá, je velký a vyrobený z nějakého tmavého dřeva, před ním stojí dvě kožené židle a ze stěny oken je úžasný výhled na jezero, kolem kterého je město postaveno. „Páni,“ říkám a sleduji hejno ptáků, jak prolétávají kolem, než se v oblouku vznesou nad vodu. „Jsem rád, že se ti to líbí,“ říká pan Harding a stále mě sleduje svýma pronikavýma zelenýma očima. „Proč si nesedneš, Renee?“ Vděčná, že mi někdo říká, co mám dělat, když se můj mozek právě rozhodl přestat pracovat, jdu k němu a sednu si do plyšového koženého křesla. Jeho oči mi přejíždějí po svetru. „Je mi zima?“ ptá se a zvedá obočí. Cítím, jak mi znovu horí tváře, když si vzpomenu, jak tvrdé mám bradavky a jaké bylo mé super moudré rozhodnutí nenosit podprsenku. „Ehm, ne,“ podaří se mi zamumlat. „Tak si ji sundejte.“ Jeho panovačný tón hlasu a sebevědomé chování mě donutí se na sedadle skoro zavrtět. Sundám si svetr a cítím, jak mi tvář rudne, jak pomalu klesá a odhaluje mou přiléhavou košili a tvrdé bradavky. Vydá z něj rychlé, hluboké zasténání, které rychle utlumí, a když se stále stydím na něj podívat, řekne: „Renee,“ a to jediné slovo mě přinutí obrátit k jeho pohledu. Žár v nich mě málem srazí na zadek, ale zbytek těla si udržuje pod dokonalou kontrolou. Jedinou další indicií, že ho to ovlivňuje, je způsob, jakým trochu pevněji zatíná čelist. „Zajímavá volba oblečení, že jsi přinesl tátovi oběd.“ Když jsem nic neřekla, jeho rty se zkřivily v malém úsměvu, který na něm vypadal ďábelsky. Je to ten typ pohledu, který slibuje všechny možné zlomyslné, úžasné věci a já je všechny chci. „Oblékla jsi to pro mě?“ „Ano,“ říkám a setkávám se s jeho pohledem. „Dobře.“ Znovu si mě prohlédne. „Vidím, že ses dnes rozhodla vynechat podprsenku. Hodná holka,“ chválí mě a donutí mě tiše zasténat, než se stihnu zastavit. Zvedne obočí, ale nic k tomu nekomentuje. „Vynechala sis i kalhotky?“ „Ne.“ „Řekni mi, co máš pod tou malou sukni.“ „Černá tanga.“ „Co ještě?“ Zmateně se na něj podívám. „To je všechno, co mám na sobě.“ Usměje se a řekne: „Tvoje kundička, zlato. Pověz mi o té své kundičce.“ Začnu si zvedat sukni, abych mu ji mohla ukázat, ale on mě zastaví mlaskavým zvukem. „Ne, ne, zlato. Pověz mi.“ „Ehm, no, je oholená a hodně, hodně mokrá.“ Zavře oči, jako by si představoval, co říkám. „Jak mokrá?“ „Tak mokrá, pane Hardingu. Promočila jsem si tanga skrz naskrz a vnitřní strana stehen je kluzká od mých šťáv.“ „Hodná holka,“ říká a já miluji, jak napjatě zní jeho hlas. „Ještě něco je, pane Hardingu.“ Otevře oči a podívá se na mě. „Co se děje, zlato?“ „Moje kundička je nedotčená.“ Sevře stůl tak pevně, že vidím, jak mu zbělaly klouby. „Co tím přesně myslíš?“ Usměju se a řeknu: „Myslím tím, že jsem panna a nikdo mi nikdy neviděl ani se jí nedotkl.“ Pohrávam si se spodním okrajem sukně. „Vím, že je to hloupé, ale už nějakou dobu jsem do tebe tak trochu zamilovaná a vždycky jsem si přála, abys byl moje první.“ Hříšně zlomyslně se na mě ušklíbne. „Chceš, abych ti praskla třešničku, zlato?“ „Ano,“ zasténám, sjíždím očima jeho silné tělo a tiše zalapám po dechu, když vidím tu velkou bouli v jeho kalhotách. „Tak buď hodná holka a jdi se postavit k oknu.“ To je to poslední, co od něj očekávám, takže jen sedím a čekám, až mi řekne, že tím myslí, abych se postavila a ohnula, abych tě mohla ošukat, ale on neříká nic jiného, ​​jen mě sleduje a věnuje mi ten samý intenzivní pohled, který mě donutí rychle vstát a přejít k velké stěně oken. Když jsem u ní, ohlédnu se na něj a přemýšlím, co sakra mám dělat. Usměje se a řekne: „Ruce na sklo, Renee.“