Část mě v tu chvíli umírá rozpaky. Chci říct: Ano, jsem v pohodě, jen strašně zatraceně nadržená, a důvod, proč se červenám, je ten, že jsem se právě uspokojila, když jsem tě sledovala dalekohledem jako naprostý blázen! Místo abych zvolila brutální upřímnost, řeknu: "Jsem v pohodě, jen jsem asi trochu nervózní." "Nervózní z čeho?" "No, potřebuju se tě na něco zeptat a nechci, abys řekl ne." Věnuje mi sladký úsměv, díky kterému na pár sekund na všechno zapomenu. Bože, jeho zelené oči jsou nádherné. Mají mandlový tvar s tmavými řasami a ta zeleň je tak živá, že mi to bere dech pokaždé, když se do nich podívám. Tentokrát se zasměje. "Prostě to řekni, Nori. Víš, že bych ti nikdy nemohl říct ne na nic." To mě rozesměje a posunu se, abych k němu byla lépe otočená. "Viděla jsem, že máš pokoj k pronájmu." Jeho oči se trochu rozšíří, když si uvědomí, kam to směřuje. Zvednu ruku, abych zastavila jakékoli výmluvy, které by mohly vyjít z jeho krásných úst. "Víš, že na podzim nastupuju na univerzitu a tvůj dům je mnohem blíž. Navíc jsem šetřila celý minulý rok, takže si můžu snadno dovolit nájem, který požaduješ." Když hned nic neřekne, sepnu ruce a zkusím rovnou prosit. "Prosím, Ethane. Budu perfektní spolubydlící. Slibuju. Prosím!" Povzdechne si a přejede si rukou po obličeji. "A co si o tom myslí tvoji rodiče?" Protočím oči a položím ruce zpět na stehna. "Pravděpodobně řeknou, že 30 minut jízdy do školy není taková hrůza, ale je! Tvůj dům je tak blízko, že můžu do školy chodit pěšky nebo jezdit na kole. Mysli na životní prostředí, Ethane. Tohle je opravdu správná věc, když se nad tím zamyslíš." Usměje se nad mou logikou, ale řekne: "Nevím, Nori. Plánoval jsem pronajmout pokoj studentovi postgraduálního studia a nejlépe klukovi, abych se vyhnul jakýmkoli trapným situacím." "No jo, to dává smysl, ale jsem to já. Znáš mě celý život, takže se nemusíš bát, že to bude trapné. Navíc, kdo se o mě postará líp než ty?" Věnuju mu sladký úsměv a sleduju, jak se jeho odhodlání začíná hroutit. "Chceš se aspoň podívat na ten pokoj? Možná se ti ani nebude líbit." Nadšeně tlesknu a vstanu. Zasměje se a vede mě chodbou. Byla jsem v jeho domě milionkrát, ale nikdy jsem se jen tak neprocházela jeho pokoji. I když jsem byla při mnoha příležitostech v pokušení se rychle podívat do jeho ložnice. Dovede mě do pokoje pro hosty a jsem naprosto nadšená, když si uvědomím, že pokoj hned nalevo od něj musí být jeho ložnice, protože druhý pokoj je jeho domácí posilovna a dveře naproti přes chodbu jsou koupelna. Otevře dveře, rozsvítí světla a jsem nadšená, když vidím, že je zařízený. Je tam manželská postel, komoda a v rohu je dokonce malý psací stůl. "Je to perfektní," řeknu mu, než vůbec vstoupím do pokoje. Zasměje se a naznačí mi, abych ho následovala dovnitř. "Je to docela obyčejné, ale představuju si, že si to můžeš trochu vylepšit." Když vidí můj nadšený úsměv, dodá: "Pokud se nastěhuješ, tedy." "Ale no tak, bude to perfektní!" Prakticky prosím. "Už se známe, takže se nemusíš bát, že skončíš s nějakým podivínem, a přísahám, že budu platit nájem včas." Usměje se na mě a sleduje, jak se svalím na postel. Usměju se, když vidím, jak jeho oči zabloudí tam, kde se mi tričko vyhrnulo a odhalilo mu několik centimetrů břicha. Přemýšlím o tom, že roztáhnu nohy, ale nechci ho vyděsit, takže odolám. Budu mít spoustu času ho nalákat, až tu budu bydlet. Když se jeho oči vrátí k mým, jsem překvapená žárem, který v nich vidím. Začínám pochybovat, jestli bych si neměla rovnou roztáhnout nohy, když si přejede rukou po obličeji a prudce se otočí. Rychle vstanu a následuju ho z pokoje. "Je všechno v pořádku?" Vytáhne z lednice láhev s vodou a když mi ji nabídne, zavrtím hlavou a sleduju, jak ji hltavě pije. Koušu se do rtu, abych si nezajela jazykem po jeho krku, a čekám, až dopije. "Možná to není tak dobrý nápad," řekne nakonec. "Proč?" Těžce si povzdechne, než si přejede rukou vlasy. "Já nevím. Možná bydlet s 18letou dcerou mého nejlepšího kamaráda není nejlepší nápad." "No, já si myslím, že je to skvělý nápad." Věnuje mi jemný úsměv. "Dobře, tak jo. Pojďme si promluvit s tvými rodiči. Pokud s tím budou souhlasit, pomůžu ti se dnes večer nastěhovat." "Počkej, cože?" Hlavou mi víří myšlenky, jak se tomu vyhnout. Nemám tušení, co si o tom moji rodiče budou myslet, ale vím, že pokud řeknou ne, tak mě Ethan v žádném případě nenechá nastěhovat. "Pojď," řekne, chytne mě za ruku a táhne mě ke dveřím. "Můžeš nás tam odvézt." Přepadne mě pocit naprosté hrůzy, když si vzpomenu na dalekohled, který jsem nechala na předním sedadle.