„Ne abys sebou švihnul, Quinne!“ křikl někdo z chodby. Quinn šel dál po školní chodbě. Šikana se pro něj stala každodenní záležitostí, ale i tak ho to každý den trápilo stejně a nemohl si pomoct, musel se bránit. Quinn se zastavil a posunul si brýle zpět na nos, protože mu sklouzly dolů. Potřeboval nové a už na pohled bylo jasné, že tyhle jsou hodně opotřebované. Stranice byly obalené lepicí páskou a ani mu neseděly rovně na obličeji. Quinn se otočil a okamžitě ukázal prostředníček. „Vsadím se, že ani nevíš, kolik prstů ti ukazuju!“ Kluk zaťal pěst a rozběhl se směrem ke Quinnovi. „Ty nulo! Kdy už se konečně naučíš, že na tenhle svět nepatříš?“ Potom dal ruce k sobě a začala se tvořit zelená koule světla. Když byl jen pár metrů od Quinna, kluk prudce mávl rukama dopředu a ze zelené koule vyšlehl paprsek světla. Quinn neměl kam utéct a paprsek světla byl příliš rychlý na to, aby se mu vyhnul. Mohl jen zatnout zuby a snášet bolest. Jakmile světlo zasáhlo Quinna, jeho tělo se vznášelo do vzduchu a odletělo dozadu do zdi chodby. „Co se děje?“ zeptal se jeden ze studentů poblíž. „Perou se poslední den školy?“ Okamžitě se venku vytvořil dav, protože lidi zajímalo, o co jde. Jedna ze studentek přiběhla k poničené části zdi, aby zkontrolovala, jestli je student v pořádku. Prach začal usedat a objevily se Quinnovy mírně kudrnaté černé vlasy. Když se nakonec prach usadil a dívka viděla, kdo to je, okamžitě ustoupila a pokračovala ve své činnosti, jako by se nic nestalo. Když se studentka vrátila ke svým přátelům, Quinn viděl, že se jí smějí. „Nemůžu uvěřit, že jsi se mu snažila pomoct.“ „Neviděla jsem, kdo to je,“ odsekla dívka se zrudlými tvářemi. Poté se Quinn postavil a zvedl brýle ze země. Opět se jedna ze stranic ulomila. „Sakra. Zase…“ Byl poslední den školy pro Quinna a doufal, že se aspoň jednou nikdo nebude snažit s ním něco provést. Quinn už toho měl plné zuby a nebyl ten typ, který by to ignoroval. Viděl lidi, kteří se rozhodli držet hlavu dole a tolerovat šikanu, a zacházeli s nimi mnohem hůř než s ním. Quinn se neobtěžoval zůstat ve škole jako ostatní studenti. Když procházel kolem, viděl lidi, jak si povídají. Někteří se smáli, zatímco někteří měli slzy v očích, protože si mysleli, že se vidí naposledy, ale Quinn nebyl součástí ničeho z toho a ani nechtěl být. Když konečně dorazil domů, Quinn se okamžitě pustil do práce. Quinn bydlel v malém bytě s jednou ložnicí, kde bylo jen tolik místa, aby se tam vešla postel a stůl. Byl tam také televizor, který byl součástí zdi, ale Quinn ho používal jen jako kulisu a na nic se nedíval. ChapterMid(); Byt mu poskytla vláda, protože neměl žádné žijící příbuzné a bylo mu teprve 16 let. Na posteli měl jeden kufr, do kterého měl úhledně sbalené všechny své věci. Když Quinn vstoupil do pokoje, okamžitě otevřel zásuvku, ve které byla kniha. Byla to velká tlustá kniha, která vážila asi půl kila. Přední strana knihy byla černé barvy a uprostřed měla prstenec s čarami, které směřovaly do všech různých směrů. „Zkusíme to dneska znova,“ řekl Quinn a položil knihu na stůl. Potom okamžitě sáhl do tašky a vytáhl malou zkumavku, ve které byla čirá kapalina. „Test 112, Kyselina chlorovodíková. Uvidíme, jak to půjde.“ Quinn potom začal pomalu vylévat kapalinu ze zkumavky na knihu. „Zatím žádná reakce.“ Quinn potom pokračoval a vylil celou zkumavku na knihu, ale stále žádná reakce. Quinn knihu pečlivě prozkoumal, jestli na ní není nějaké poškození, ale kniha vypadala pořád stejně jako vždycky. „Další neúspěch. Proč se nechceš otevřít? Proč vůbec máma a táta tuhle věc měli?“ Stodvanáctkrát. To je počet různých způsobů, kterými se Quinn pokusil knihu otevřít. Nejenže se kniha neotevřela, ale zdálo se, že ji ani nelze poškodit. Quinn se pokoušel knihu spálit, rozřezat, roztavit… ale nic nefungovalo. Za boží milosti! Quinn si potom lehl na postel a zapnul televizi, aby měl nějaký hluk v pozadí. Nikdy nevěnoval pozornost tomu, co tam je, ale zvuk cizích hlasů mu dával pocit, že není tak sám. V televizi zrovna běžely zprávy. „Mírová smlouva s rasou Dalki trvá už pět let, ale úředníci tvrdí, že napětí opět stoupá a musíme se připravit na další válku…“ Zmínka o válce se v televizi neustále objevovala od toho dne. Před třiceti lety lidskou rasu navštívili takzvaní Dalki. Vypadali jako lidi, až na dračí ocas a kůži podobnou šupinám. Okamžitě požadovali, aby jim lidská rasa vydala své zdroje a chtěli je využít jako otroky. Lidé se samozřejmě rozhodli bránit, ale rychle zjistili, že jejich moderní technologie je proti nim bezmocná. Kulky nepronikly jejich kůží a co se týče tanků, no, Dalki měli vzducholodě. Každému muži a ženě bylo řečeno, aby bojovali za svou planetu, a to včetně Quinnových rodičů. Válka trvala roky a Quinn vyrůstal, aniž by věděl, jak jeho rodiče vypadají. Když už byli lidé na pokraji porážky, vystoupilo několik vyvolených. Tito lidé měli zvláštní schopnosti. Začali sdílet své znalosti o tom, jak takovou moc získali, v naději, že zvrátí vývoj války, a to se jim podařilo. I tak byli Dalki stále silní a zdánlivě nekonečná patová situace vedla k podpisu mírové smlouvy před pěti lety. Lidská chamtivost samozřejmě zvítězila a místo toho, aby se o tyto schopnosti podělili s každým, se vysoce postavení vládní úředníci rozhodli ponechat si je pro sebe. Jen ti, kteří měli peníze, se mohli naučit silnější schopnosti, zatímco všichni ostatní dostali jen zbytky. Quinn nedostal nic, když jeho rodiče zemřeli. Vláda souhlasila s tím, že mu zaplatí ubytování, dokud bude ve škole, ale to bylo všechno. Když jeho rodiče zemřeli, když mu bylo deset let, objevil se u jeho dveří agent a předal mu knihu. Řekl mu, že je to jediná věc, kterou jeho rodiče vlastnili a kterou mu odkázali, když zemřeli. „Proč je ten svět tak nespravedlivý?“ Quinn vstal z postele a začal se procházet ke stolu. Vzal si brýle, které byly stále trochu rozbité, a rozhodl se, že je musí opravit. Všiml si, že jedna z čoček je mírně posunutá, a pokusil se ji zatlačit zpět do rámu. „No tak, už tam vlez!“ křičel, když silně zatlačil. Čočka se najednou rozbila na kousky a jeden ze střepů skla mu způsobil hlubokou tržnou ránu na palci. „Proč mě ten svět nenávidí.“ Quinn okamžitě začal uklízet malé kousky skla a všiml si, že jeden kousek dopadl na jeho knihu. Když Quinn odstraňoval kousek skla, kapka krve z jeho palce dopadla doprostřed knihy. Prstenec kolem středu knihy začal zářit a kniha se najednou začala vznášet do vzduchu. „Co se to sakra děje!“ Kniha začala jasně zářit a nekontrolovatelně se třást. Nakonec se otevřela a stránka za stránkou se otáčela. Quinn nemohl odtrhnout oči od zářící knihy, jako by byl v hlubokém transu. Slova napsaná v knize nebyla v žádném jazyce, který kdy viděl, ale z nějakého důvodu měl pocit, že jim rozumí. Když kniha nakonec otočila poslední stránku, začala mizet, jako by se pomalu měnila v prach. Zároveň se Quinnovi začalo stmívat před očima. Jeho tělo se cítilo slabé a oči se mu pomalu zavíraly. Ale těsně předtím, než omdlel, zaslechl jedinou zprávu. <Gratuluji, byl jsi obdařen Va…> Quinn nebyl schopen udržet si vědomí dost dlouho na to, aby slyšel poslední slova, a omdlel.