Stephanie Giovanni stála před zrcadlem a zkoumala svůj odraz, rty se jí stočily do jemného úsměvu. "Omračující," zamumlala, sotva slyšitelně. Šaty jí obepínaly štíhlý pas a splývaly do sukně, která jí připomínala něco přímo z pohádky, za boží milosti. Její tvář, dosud bez make-upu, vypadala v přirozeném světle stejně jemně a okouzlující. Vedoucí prodejny upravovala sklady na šatech. Nemohla si pomoct a poznamenala: "Proč tu s vámi není pan Ashford? Muži a ženy, mají přece jiný vkus, víte?" Stephanie se v koutku úst objevil slabý úsměv. Pohledem přejela po vedoucí a pokrčila rameny. "Znáte muže. Zaneprázdněni prací. Nemůžou se utrhnout." V tu chvíli jí na nedalekém pultu zavibroval telefon. Stephanie se podívala na ID volajícího a pak zvedla hovor: "Ella." Na druhé straně se rychle, téměř zadýchaně ozval hlas Elly Turnerové. "Stefi, viděla jsem Olivii a Chrise!" V momentě, kdy uslyšela ta jména, se Stephanie prsty sevřely kolem telefonu a její klouby zbělely. Úsměv, který jí ulpěl na tváři, pomalu zmizel a nahradil ho chlad v očích. Chris Ashford – její snoubenec – se s ní měl ženit už za týden. A Olivia Hart, už jen slyšet její jméno Stephanie znechucovalo. Stephanie se podívala na vedoucí prodejny, která okamžitě chápavě přikývla. Tichým gestem vedoucí vyvedla personál z místnosti. Jakmile byla místnost prázdná, Stephanie sklopila pohled na své dokonale upravené nehty. "Kde jsi je viděla?" zeptala se ledabyle. Ellin hlas praskal naléhavostí. "V nemocnici. Na gynekologicko-porodnickém oddělení." Stephanie zvedla obočí a z úst jí unikl tichý smích. "Docela zvláštní místo," zamumlala a její výraz se změnil v tenký závoj sarkasmu. Muž a žena na gynekologicko-porodnickém oddělení? Stephanie nemusela dvakrát přemýšlet, aby věděla proč. Ella, stále rozrušená, naléhala. "Ta Olivia je vypočítavá mrcha a Chris je idiot. Neměla by sis ho brát!" Zatímco se Stephanie zdála klidná, Ella v sobě dusila vztek. Stephanie upíjela z poháru s vodou na stole, netečně. "Pokaždé, když kalkuluje, problémy mám JÁ. Proč jsi tak rozčilená TY?" Když před dvěma lety odcházela, Olivia v slzách prosila Stephanie o odpuštění. A teď se vrátila a vrhla se na Chrise, znovu. 'Jsem snad ňouma? Nebo jen příliš laskavá?' pomyslela si Stephanie. Ella nepolevovala. "Vybírá si perfektní načasování – těsně předtím, než se ty a Chris chystáte vzít. Určitě něco chystá." Stephanie se zúžily oči a sevřela telefon pevněji. "Teď zavěsím," řekla stroze. Ellin hlas byl šílený. "Co budeš dělat?" Stephanie se rty stočily do tenkého úsměvu. "Někdo udělal špatný výpočet. Naučím ji počítat." Pak hovor ukončila a ticho, které následovalo, se usadilo jako tíha. Stephanie se zadívala na svůj odraz v zrcadle a natáhla ruku, aby se dotkla živůtku šatů. Náhlým, ostrým trhnutím šaty roztrhla na dvě části a hodila je na zem. Zvuk trhané látky se rozlehl tichou místností. Prodavačky šokovaně zalapaly po dechu a vytřeštily oči. Ale když uviděly chladný vztek ve Stephaniině výrazu, žádná z nich se neodvážila pohnout nebo promluvit. Poté, co se převlékla zpět do svého oblečení, jí telefon znovu zavibroval. Podívala se na obrazovku – Chrisovo jméno. Beze slova hovor přijala a okamžitě se ozval jeho hlas, pevný a strohý. "Až skončíš se zkoušením, přijď do kanceláře." Poslední dva roky byl Chris vždy jemný a ohleduplný. Teď, když se Olivia vrátila, najednou zchladl. Tato náhlá změna tónu způsobila, že už tak chladná místnost působila ještě chladněji. V Stephaniiných očích se zableskl sarkasmus. Neobtěžovala se odpovídat. Bez váhání zavěsila. ***** O půl hodiny později... Stephanie vstoupila do Chrisovy kanceláře. Stál u oken od podlahy až ke stropu a telefonoval. Koupal se ve slunečním světle a vypadal jako ztělesnění vytříbenosti a jemnosti. Jeho dokonale vytesaný profil se nedal ignorovat, ten typ tváře, od které je nemožné odvrátit zrak. Jeho vzhled byl tak vzácný a dokonalý, že se zdálo, že o něm většina lidí v Long Harbor City může jen snít. Chris si všiml její přítomnosti a rychle zamumlal do telefonu: "Dneska s vámi na oběd nemůžu. Promiň. Nashle." Zavěsil a přešel k nedaleké kožené pohovce, na kterou se usadil s tichým zavrzáním polštářů. Teplo z telefonního hovoru se zdálo v okamžiku vytratit a nahradil ho ledový chlad, který ztmavil jeho výraz. Jeho oči se upřely na Stephanie a jeho hlas se zkrátil, když jí rozkázal: "Pojď sem." Stephanie mu oplatila pohled a ani se nepohnula. Napětí mezi nimi bylo husté a těžce viselo ve vzduchu. Na rozdíl od obvyklé rutiny si k němu nesedla. Místo toho se rozhodla sednout si naproti němu a zachovat si odstup, který odrážel chlad mezi nimi. Chris přimhouřil oči a chlad se prohloubil. Klik – ticho se rozlehl zvuk zapalovače. Ve vzduchu se vznášel slabý zápach benzínu. Stephanie podrážděně mávla rukou, aby ho odehnala, a při vůni se jí mírně zkřivil nos. Chris, netečně, si potáhl z cigarety a pomalu vydechl. Pak s náznakem neochoty promluvil. "Olivia je zpátky." Na zlomek vteřiny mu v očích problikl pocit viny, ale zmizel téměř stejně rychle, jako se objevil. Pak přišla slova, která ji zmrazila. "Naše svatba... se musí odložit." Stephanie to už tušila po hovoru s Ellou. Její hlas byl chladný, když se zeptala: "Jak to myslíš?" Jejich svatba by neměla mít s Olivií nic společného. Chris vydechl další oblak kouře a jeho tón byl stálý, když vysvětloval: "Je nemocná. Je to hrozné." Zatímco mluvil, podal jí složku a dodal: "Přijímací dopis z Univerzity svatého Petra. Měla bys tam jít studovat." V jeho hlase byl téměř povýšený tón, jako by jí dával rozkaz. Stephanie se podívala na složku v jeho ruce, ale nesáhla po ní. V koutku úst se jí objevil malý, téměř hravý úsměv. "Posíláš mě do zahraničí? Abys mi uhnul z cesty?" zeptala se a její hlas byl prosycen sarkasmem. Chrisova tvář ztmavla a zatnul čelist. "Není to ta škola, kam jsi vždycky chtěla jít? Teď máš šanci..." "Chrisi Ashforde!" přerušila ho ostře a její hlas prořízl napětí jako nůž. Aniž by čekala, až domluví, Stephanie se natáhla dopředu, vytrhla mu obálku z ruky a roztrhala ji. Kousky obálky se rozletěly po podlaze a poslední kousek jí ulpěl na ruce. Bez zaváhání ho hodila Chrisovi přímo do obličeje. Jeho výraz se změnil a teplo z jeho očí se vytratilo. Stephanie mu nevěnovala další pohled. "Odložit svatbu? Neobtěžuj se. Ruší se." Nechala slova viset ve vzduchu a jejich definitivnost prořízla místnost. Odložit? Nedokázala se k tomu přinutit. Zrušit to bude snazší.