Dva dny. Dva dny jsem se mu vyhýbala a s každým dnem jsem byla nervóznější. Nevěděla jsem, jak se mu mám postavit po tom, co se mi přihodilo předevčírem. Ty potyčky s Alejandrem byly svým způsobem traumatické, ano, ale víc mě zahanbovalo, že to James viděl. Vzpomínka na to, jak mě objal, mi poslala do těla vlnu tepla. Vůně jeho zemité kolínské mi utkvěla v mysli, když se mi prsty dotýkal kůže. Všechno na něm jsem milovala, a přesto jsem věděla, že ho nemůžu mít. Zvuk otevírajících se vchodových dveří mě vytrhl z myšlenek, a když jsem se podívala z okna, viděla jsem Jamese, jak jde ke svému autu. Jeho tmavé vlasy byly dokonale upravené a oblek ze tří dílů mu obepínal tělo a odhaloval vypracované svaly, které skrýval pod ním. Do prdele, je nádherný. Jako by slyšel mé myšlenky, jeho očima skrytýma za slunečními brýlemi se podíval mým směrem a na rtech se mu objevil úsměv, když se pomalu otočil a nastoupil do auta. Vidět ho odjíždět bylo zklamání, ale zároveň úleva. Zhluboka jsem vydechla, zavřela oči a užívala si fakt, že jsem unikla dalšímu ránu s ním. Dalšímu ránu, kdy by prostor mezi námi vyplnilo trapné ticho a já bych se trápila nad tisícem slov, která jsem chtěla říct, ale neměla jsem odvahu. Ale zase, možná to je to, co chtěl on. Celá ta situace byla víc než matoucí a já jsem musela najít způsob, jak vyřešit své konflikty. "Becco?" ozval se zpoza zavřených dveří Tallyin hlas a vrátil mě do přítomnosti. Můj pohled zabloudil ke dveřím. "Ehm – jo!" zavolala jsem zpět. "Pojď dál, jen se motivuju." Poslední, co jsem chtěla, bylo, aby věděla, že jsem očima šukala jejího otce. I když mě ta myšlenka tak trochu vzrušovala. Bože, co je se mnou v poslední době sakra špatně? Když se dveře otevřely, usmála jsem se a snažila se tvářit nenuceně. Tally mírně pozdvihla obočí, když se na mě podívala s náznakem pobavení v koutku úst. "Co děláš?" "Nic, proč?" odpověděla jsem rychle, snažila jsem se nepůsobit okatě. "Protože vypadáš jako dítě, které bylo přistiženo, jak dělá něco, co nemělo. Myslím, že jsem tě takhle neviděla vypadat od letního tábora." Protočila jsem oči a zasténala, přesně jsem věděla, o čem mluví, ale nechtěla jsem si tu vzpomínku připomínat. Pořád jsem na ni byla naštvaná. "Řekla jsem, že nic. Co jsi chtěla?" "Aha." Povzdychla si a zavrtěla hlavou. "Takže, napadlo mě, že bychom dneska mohly zajít na pláž." Myslí to vážně? Po tom předevčírem… "Já nevím. Pořád na tebe nejsem naštvaná kvůli tomu předevčírem." Když jsem se na ni podívala, viděla jsem v jejích očích vinu. Nechtěla, aby se Alejandro ke mně choval takhle, a když zjistila pravdu, nemohla se přestat omlouvat. "Řekla jsem ti, že mě to mrzí, Becco. Prosím, nenech to, ať se to postaví mezi nás." "Hele, on se mě pokusil sexuálně napadnout. Díky bohu, že tam byl tvůj táta, aby ho zastavil." Ušklíbla jsem se, když jsem se pohybovala po místnosti a sbírala oblečení, které jsem poházela kolem. "Já vím, a omlouvám se," prosila. "Ale on tě nenapadl... takže to je dobře, ne?" "Tally!" vyštěkla jsem. "Nezáleží na tom, jestli to udělal nebo ne. Šlo o ten princip. Ignorovala jsi, co jsem ti řekla, a stejně jsi se ho snažila na mě natlačit. To už bylo zvrácený." "Přeháníš to –" Zastavila jsem se na místě a šokovaně jsem se na ni zadívala: "Myslíš to teď sakra vážně?" "Becco –" "Ne!" vyštěkla jsem znovu. "Myslíš to teď sakra vážně s tím komentářem? Protože holka, kterou jsem znala, by se takhle nikdy nechovala. Od tý doby, co se tvoji rodiče rozvedli, jsi se stala někým jiným." S pootevřenými ústy a rozšířenýma očima se na mě dívala, neschopná slova. Věděla, že mám pravdu. Nemělo smysl se hádat s tím, co jsem říkala, protože se změnila. Když se jí oči naplnily slzami, cítila jsem, jak mi vina užírá srdce. "Jak to můžeš říct?" "Tally, víš, že je to pravda." "To není," vzlykala. "Pořád jsem ta samá osoba, kterou jsem vždycky byla. Proč si myslíš, že jsem se změnila?" "Ehm, protože jsi," ušklíbla jsem se, zkřížila jsem ruce na prsou. "Doslova jsi se stala někým jiným." Její otec se ji léta snažil přimět, aby šla za poradcem, ale hrdost jí nedala, odmítala, protože si nechtěla poskvrnit svůj obraz ze společnosti. Zavrtěla hlavou, odmítala mi věřit: "Ne, nezměnila. Prosím, nech mě ti to dokázat." Zhluboka jsem se nadechla a snažila se překonat její popírání. Možná jsme o tom teď mluvily. Budu jí schopná pomoct. Možná se Tally jednou pro jednou probudí k sakru. "Takže, ta pláž?" Na rtech se jí objevil úsměv a přikývla. "Jo, odpustíš mi a půjdeš?" Chvíli jsem o tom přemýšlela, pak jsem si povzdychla a přikývla, i když jsem věděla, že to není nejlepší nápad. "Fajn. Můžeme jít." Měla jsem pocit, že toho budu později litovat, ale moje rozhodnutí nikdy nebyla moc chytrá, když šlo o tuhle holku. Vážně se budu muset naučit jí říkat ne. Zapištěla radostí nad mou odpovědí, rychle mě objala a usmála se. "Jo! Připrav si zadek. Vyrážíme za deset minut." Než jsem mohla protestovat, jak dlouho předtím vyrážíme, byla venku z mé ložnice, aby se sama připravila, zatímco já jsem zůstala přemýšlet o tom rozhovoru. Možná, že vrátit se na léto do Miami nebyl nejlepší nápad. Na jedné straně jsem se potýkala s Tally a jejím nedostatkem zdravého rozumu, a na druhé straně jsem se potýkala s jejím otcem Jamesem a hříšnými věcmi, které jsem chtěla, aby mi dělal. Pokud si nedám pozor, spadnu do králičí nory jako Alenka. ******** O čtyři hodiny později a s mnoha drinky na písku jsme s Tally zakopávaly u vchodových dveří a smály se věcem, které jsme ten den viděly. Bylo hezké trávit čas s Tally takhle, vzhledem k rozdílu, se kterým jsme se setkaly v posledních několika letech. Zvlášť po hádce, kterou jsme spolu měly toho rána. "Takže, Catherine chce jít potom nakupovat a dát si kafe. Jdeš do toho?" Tally se zastavila na vrcholu schodů a zadívala se na mě, zatímco si točila klíčky od auta kolem prstu. Neměla by řídit, když pila, ale neposlouchala by nikoho kromě svého otce. Bohužel, on tu nebyl. "Ehm –" zaváhala jsem, přemýšlela jsem o tom, "Myslím, že to vynechám. Chci zavolat tátovi a dát si sprchu. Ale ty jdi a bav se." Její oči se zdály, že mě na chvíli přehlédly, než pokrčila rameny a vytáhla si telefon. "Tak jo." Nemohla jsem se ubránit pocitu, jestli jí vlastně záleželo na tom, abych šla s ní, ale když šla do svého pokoje a převlékla se, smířila jsem se s tím, že taková prostě Tally je. Tolik k tomu, že jsem se jí snažila pomoct. V břiše mi kručelo hlady, když jsem vstoupila do svého pokoje. Nevečeřela jsem a kuchař, James, už dávno odešel. "Takže, rozvoz, to je ono," řekla jsem si pro sebe, vytáhla jsem telefon z kapsy a objednala si jídlo, než jsem se vydala k prádelníku hledat pohodlnější oblečení. "Tak jo, já jdu!" zavolala na mě Tally o pár chvil později, když scházela po schodech. "Zavolej mi, jestli si to rozmyslíš!" "Jasně." Zasmála jsem se a protočila očima nad jejím chováním. Neexistuje, že bych šla někam ven v dohledné době. Jediný, co jsem chtěla, bylo nechat horkou vodu stékat po mé kůži a snažit se nemyslet na všechno, co se stalo v posledních několika dnech. Zvlášť na Jamese. Vstoupila jsem do sprchy a snažila se zahnat myšlenky, které vyvolával. Nicméně to nebylo tak snadné, jak jsem čekala. Pomyšlení na jeho drsné, dobře tvarované tělo, jak se ke mně tiskne, mi posílalo do jádra pocity, které jsem nezvládala. Moje prsty se jemně dotkly citlivého hrbolku mezi nohama a s každým tahem mě to přibližovalo k okraji. "Jamesi –" zasténala jsem tiše, když jsem se pomalu rozplývala pod svými prsty. Pomyšlení na jeho plné rty na mých bylo lákavé. Moje mysl snila o jeho dlouhé tlusté erekci, jak se tlačí skrz mé záhyby, jak mě ovládá a neúnavně strká. Když se ty obrazy spustily, nešlo je zastavit a potěšení, které rostlo v mém břiše, rostlo jako zuřící oheň, dokud jsem nevybuchla v výkřiku potěšení. Horká voda smývala stopy činu z mé kůže, zatímco mi úsměv lemoval rty. Chtěla jsem ho a věděla jsem, že je to tabu, ale bylo mi to jedno. Aspoň jsem si myslela, že mi to je jedno. Než jsem se dostatečně prozkoumala, voda vychladla. Popadla jsem bílý nadýchaný ručník z věšáku, omotala jsem si ho kolem těla a zkontrolovala jsem na telefonu doručení jídla, které jsem čekala. Zbývalo mi jen pět minut, než dorazí, a ta myšlenka mi v břiše kručela očekáváním. Měla jsem hlad. Oblékla jsem si černou noční košilku, projela jsem si kartáčem vlasy právě včas, abych uslyšela zvonek. Zhasla jsem světlo v koupelně, seběhla jsem po schodech a zamrzla jsem na místě. Na dně stála tvář, kterou jsem nečekala, držela moji tašku s jídlem. James. Do prdele. "Hlad?" ušklíbl se a zvedl tašku. "Ehm –" přikývla jsem a udělala posledních pár kroků dolů. "Jo… trochu." Mezi námi proudilo váhání, když mi pomalu podával tašku, abych si ji vzala. Ale když se moje prsty natáhly, jeho se dotkly mých a po páteři mi přeběhl mráz. "Vyhýbala ses mi, Becco." Jeho slova mě vracejí do reality. "Já-já ne." Snažila jsem se mu vyhýbat, ale nechtěla jsem, aby si to myslel. Naše situace už tak byla trapná, protože jak moc jsem se mu chtěla vyhýbat. Tak moc jsem chtěla, aby mě ohnul přes tyhle schody a šukal mě, dokud bych nemohla stát. Obě rozhodnutí byla stejně matoucí, ale pokud si nedám pozor, chtíč získá navrch. "Ale jo," zasmál se. "Pokaždý, když jsem se tě snažil chytit… byla jsi pryč." Udělal ke mně krok a já jsem si nemohla pomoct, ale ustoupila jsem. Způsob, jakým se jeho tělo pohybovalo, mě lákal, a bylo víc než zřejmé, že pokud se nezkontroluju, stanu se v jeho přítomnosti jen směšnou. "Co chceš?" zašeptala jsem, očima jsem ho skenovala a sledovala, jak se jeho bílý úsměv rozjasňuje ve stinném schodišti. "Nic, jen jsem se chtěl postarat o tohle…" Natáhl se a vytáhl mi něco z pramene vlasů visícího u obličeje, než mi ho opatrně zastrčil za ucho. "Tak jo." Při tom jednoduchém gestu se mi zatajil dech. Bylo to sladké, a přesto jsem měla pocit, že něco zadržuje. "Děkuju." Šeptaná odpověď mi opustila rty, když mi jeho prsty jemně zvedly bradu a donutily mě podívat se mu do očí. "Nikdy mi nemusíš děkovat, Becco. Kdykoliv budeš něco potřebovat... stačí se jen zeptat. Víš, kde mám kancelář. Pomůžu ti, jakkoliv budeš chtít." To prohlášení mi připadalo tak hříšné, ale měla jsem pocit, že si to moc beru. Jen je milý. Ve skutečnosti mě nechce… že ne?