Lydia podala Selině černou kreditní kartu, aniž by čekala na odpověď, a zamířila do zákulisí. Lydiin vpád do undergroundové hudební scény byl jen tak pro zábavu. Od té doby, co se osamostatnila, Lydia hledala něco, co by ji opravdu zaujalo. S chytrou hlavou zvládla každý koníček, kterého se dotkla. Teď, s několika miliardami na účtu, byla Lydia svobodomyslná duše, která měla peníze na rozhazování. A v utajení byla hvězdnou bubenicí vycházející undergroundové kapely The Rose. Vzestup The Rose k slávě měl hodně co do činění s Lydiinými dovednostmi, díky kterým získali vytoužené místo ve Starlight Clubu. Hrát ve Starlight Clubu bylo něco velkého – znamenalo to, že se člověk někam dostane, více vystoupení, více fanoušků a všechno s tím spojené. Selina držela kreditní kartu, kterou jí Lydia dala, a cítila nejrůznější pocity. Vytáhla z džínsů další kartu, na které byl znak meče a štítu. Byl to dárek jako poděkování od nějakého tajemného chlápka, kterému pomohla s kybernetickým problémem. Byla propojena se zahraničním účtem bez limitu útraty a až dosud sbírala prach v její peněžence. Selina si Lydiinu kartu strčila do kapsy a přešla k baru. Položila kartu se znakem meče a štítu a objednala si Bloody Mary. Nahoře ve VIP salonku ve třetím patře seděl chlápek v oslnivě bílém obleku a sytě růžové košili, měl sluneční brýle se zlatými obroučkami, opíral se a vypínal u hry. Až po vítězství se vůbec podíval nahoru, celý spokojený sám se sebou. Charley Griffin odhodil telefon a podíval se na svého kamaráda poblíž, tu stínovou postavu ztracenou v iPadu, která listovala tabulkami nebo něčím podobným. „Hele, Trevone!“ zakřičel. „Nech tu práci. Uvolni se, člověče. Tady umírám nudou.“ Ale Trevon se ani nepodíval. Jeho chladné prsty se proháněly po tabletu a řešily nějaký dokument v cizím jazyce. Ten chlap vypadal jako král, samé ostré rysy a ten stoický výraz – naprosto dominantní. Za boží milosti! Trevon šel se Selinou na radnici pro oddací list, což odložilo jeho práci. Teď to doháněl, protože nebyl ten typ, co odkládá věci na později. Najednou si vzpomněl, že Selině nedal svou adresu. Měli spolu bydlet naoko, což bylo součástí manželské dohody. Poté, co jí poslal adresu, se Trevon ponořil zpět do práce, naprosto se odpojil. Charley protočil oči k nebi. Mít kamaráda workoholika mu stačilo k tomu, aby se mu vařila krev. „Nech to být, Charley,“ ozval se další hlas, hravě. „Když je Trevon zabořený v práci, nic ho z toho nedostane.“ Vpochodoval vysoký chlap oblečený v ležérní bílé, stříbrné vlasy mu vykukaly. Jeho tvář byla vytesaná jako socha a měl na ní uličnický úsměv. Měl dvě sklenice vína, které sám namíchal. „Tady, zkus tohle. Nudil jsem se a něco jsem namíchal nového.“ Charleyho oči se rozzářily a našpulil se jako dítě, které právě zahlédlo svou vysněnou hračku. „Dej mi, Edwine, prosím!“ Edwin Talley s hravým úsměvem přitiskl studenou sklenici vína Charleymu na čelo a pak posunul další k Trevonovi. V tu chvíli se Trevonovi v očích zableskla zvědavost. Na jeho tabletu cinkla notifikace – upozornění na platbu z jeho karty. To byla karta, kterou před dvěma lety dal Charmovi, hackerovi číslo jedna v Dark Webu, za nějakou špičkovou kybernetickou pomoc. Ani on nevěděl, kdo Charm vlastně je. ‚A Charm je tady, ve Starlight Clubu? Svět je malej,‘ pomyslel si Trevon. Edwin, který si všiml změny Trevonovy nálady, cvakl zapalovačem a zapálil si cigaretu, hladce jako vždy. „Co se tak usmíváš, Trevone? Ty se přece ‚neraduješ‘.“ „Nic.“ Trevon se napil Edwinova domácího vína a vstal. „Je mi trochu mdlo. Potřebuju čerstvý vzduch. Hned jsem zpátky.“ „Ale no tak! Pan Pracuju-Celej-Den Trevon? Mdlo? To musí být konec světa.“ Rýpnul si Charley. Trevon se na Charleyho chladně podíval. „Drž hubu, Charley, nebo ti ji zavřu já.“ To Charleyho umlčelo, oči se mu rozšířily a vypadal nevinně. „Promiň, Trevone…“ Dole v baru si Selina vychutnávala Bloody Mary. Víno se smísilo s enzymy v jejích ústech a zanechalo příjemně zvláštní pachuť na jejích rtech barvy vína. Její ohromující vzhled přitahoval davy obdivovatelů; byla jako liška, která mimoděk okouzluje les. „Můžu ti přinést další drink?“ nabídl jí chlapík, naklánějící se k Selině. „Díky, ale jsem v pohodě,“ odpověděla, její pohled byl ostrý jako břitva. Kdoví proč měla pocit, že toho muže už někde viděla. „Nebuď taková, slečno. Všichni jsme tady, abychom se bavili. Jsi tu sama? To není bezpečné. Mohla bys potřebovat někoho jako já, aby se o tebe postaral. Jmenuju se Kevin Clark. Slyšela jsi někdy o rodině Clarků ze Sokovie? Jsem z té rodiny,“ řekl Kevin. Vykouzlil svůj nejlepší úsměv a odhodil si vlasy, naprosto si neuvědomoval, že působí jako vtip. Rychlostí blesku hodila Selina drink do jeho obličeje. „Nikdy jsem o nich neslyšela,“ odsekla. Samozřejmě, že byl z rodiny Clarků, rodiny jejího takzvaného snoubence. Není divu, že cítila odpor. Úsměv na Kevinově tváři ztuhl, když mu v očích zašlehala zlost. Zůstal bez dechu a jen na Selinu zíral.