„Hej, teto May, co jsi říkala? Už jsi ho našla?" Janice Gladwellová seděla v autě a čekala na zelenou. Hovor od tety May ji překvapil, volala jí jen před deseti minutami, aby jí domluvila rande, ale takhle rychlý zásah nečekala. To bylo vskutku bleskové. „Ano, bude v restauraci Pivoňka u stolu číslo osm. Bude mít bílou košili. Ale Jani, ty tak spěcháš? Abych pravdu řekla, tenhle mladík zrovna neoplývá bohatstvím. Nechceš si to ještě rozmyslet? Třeba počkat pár dní?" Teta May zněla váhavě. Dělala dohazovačku už desítky let, ale s tak netrpělivou dívkou se ještě nesetkala. Jak se říká, chvatná svatba, dlouhé pokání. Bála se, že si pokazí reputaci. „Ale kdepak, teto May. Na jeho majetku mi nezáleží. Hlavně, ať je to řádný občan, co dodržuje zákony." Janice si moc dobře uvědomovala, v jaké situaci se nachází. Její nevlastní matka ji chtěla provdat za násilníka místo její sestry, a tak musela jednat dřív, než se to stane. Proto si musela najít jiného muže dřív, než její nevlastní matka stihne zasáhnout. Janice moc dobře věděla, že nebude snadné najít někoho, kdo by si ji chtěl v krátké době vzít, a tak snížila své nároky. Hlavně, ať není úplně mimo a je to chlap, to jí stačilo. Janice schovala mobil. Držela volant a chystala se rozjet, když na semaforu naskočila zelená. Vtom se uprostřed silnice objevila postava. Přes cestu se loudala stará paní a provoz byl hustý. Janice v panice otevřela dveře a vyběhla ven. Když Janice konečně dorazila do restaurace Pivoňka, měla pět minut zpoždění. V duchu si zoufala: „Ach ne!" Co když kvůli těmhle pěti minutám propásne svého budoucího manžela? Na druhou stranu, neměla čas na takové úvahy. „No nic, nemá cenu se obviňovat. Zkusím štěstí. Třeba tam ještě je?" A skutečně, sotva vešla do restaurace, uviděla nedaleko sedět muže v bílé košili. Janice se k němu přiblížila a zjistila, že sedí přesně u stolu číslo osm. To bude on. Nečekala, že tam ještě bude. Janice si v duchu oddechla a hned si ho začala víc vážit. Jak k němu kráčela, nemohla si pomoct a nenápadně si ho prohlížela zezadu. Měl široká ramena a rovná záda. Soudě podle postavy, bude to fešák. To je divné. Proč teta May říkala, že není nic moc? Že by byl z chudé rodiny? No, uvidí, až se ho zeptá. Než se k němu ale stačila přiblížit, zastavil ji číšník. „Promiňte, pane Bateman si nepřeje být rušen." Janice se usmála a řekla: „Já vím, mám s ním schůzku. Samozřejmě, že nechce být rušen." Číšník na to nic neřekl. Janice si nevšimla překvapeného výrazu v jeho tváři. Pokračovala k muži. „Promiňte, že jdu pozdě. Zdržela jsem se cestou." Janice si sedla naproti němu. Muž mlčky zvedl hlavu a podíval se na ni. V očích mu problesklo překvapení, které vzápětí vystřídal zkoumavý pohled. Když Janice spatřila jeho tvář, málem se jí zastavilo srdce. „Panebože!" Ten muž nebyl jen pohledný, byl naprosto úchvatný… Měl pronikavé oči a výrazné obočí. I v obyčejné bílé košili vypadal jako král. Abych to řekla narovinu, jeho vzhled se mohl směle rovnat s největšími hvězdami showbyznysu. A hlavně, vyzařovala z něj tak silná aura, až to nahánělo strach. Když jen lehce pozvedl obočí, Janice měla chuť utéct. Není divu, že číšníkovi nařídil, ať ho nikdo neruší. S takovou tváří se na něj chtěl dívat každý. Janice si uvědomila, že ztratila veškerou sebekontrolu, a tak se rozpačitě usmála a přisunula si židli. „Děkuji, že jste na mě počkal. Dokazuje to, že jste gentleman." Janicina slova byla upřímná. Muž beze slova lehce pozvedl obočí a v jeho hlubokých očích se objevil zájem.