Rob si myslel, že ji sleduje dostatečně nenápadně, ale nepočítal s tím, že ho Bateman odhalí. Se smířenou odevzdaností přejel autem k němu. "Pane Batemane, dělám to pro vaše dobro," vyhrkl Rob provinile. Koneckonců, sledovat Christophera se rozhodl sám. I když, pravda, byla v tom i malá dávka zvědavosti. "Vidím, že jsi zůstal neodhalen, takže tě trestat nebudu." Christopher se na něj chladně podíval a zamířil k autu. Robovi spadl kámen ze srdce. Pohlédl mimoděk na bankovky v Christopherových rukou a nemohl se ubránit překvapení. Copak pan Bateman nosí hotovost? Kdy se to stalo? "Dovez mě na tohle místo." Christopher mu podal mobil, sotva nasedl do auta. Rob se podíval na adresu a znovu zůstal stát s otevřenou pusou. Proč by pan Bateman jezdil zrovna sem? Obvykle by pan Bateman na takové místo nevlezl ani omylem. Co to má znamenat? Ale teď, když se dozvěděl, že se pan Bateman dokonce oženil, už ho asi nemohlo nic překvapit. Auto zakrátko zastavilo před starým činžákem. Christopher vystoupil, rozhlédl se a zeptal se: "Vzpomínám si, že jsi studoval design." Rob zrovna vykládal věci z kufru. Christopherova slova ho zaskočila, ale odpověděl: "Ano, pane Batemane." Christopher se otočil a beze slova vešel dovnitř. Rob ho nejistě následoval. Robovi brzy došlo, proč se Christopher ptal na ten design. Stál v tom bytě, stísněném jako krabička od bot, a v ruce svíral hrst stužek, které mu Christopher dal. Měl snad s těmihle stužkami předvést svůj doktorát z designu? Proboha. Christopher se usadil na pohovce a nonšalantně popíjel kávu, poté, co Robovi zadal úkol. Rob měl chuť brečet. Fakt nechápal, proč pan Bateman musí bydlet v takovéhle díře, místo aby si užíval ve své horské vile. Janice vpadla do kavárny v hale televizní stanice. Sotva překročila práh, zahlédla Malcolma Gladwella, Gladys Rogerovou a Vanessu Gladwellovou, jak tam sedí. Aha, takže dorazila i Vanessa. No jasně. Matka s dcerou si vždycky rády hrály na "hodného" a "zlého" poldy. Bez jednoho z nich by to nebylo ono. Za ty roky už si toho zažila dost. Kdyby neviděla Vanessiny pravé barvy, brala by ji jako vlastní sestru. Janice přešla ke stolu a posadila se naproti Malcolmovi. Malcolm vypadal úplně normálně. Ani náznak nemoci. Gladys se ale tvářila dost naštvaně. Jak se dalo čekat, sotva se Janice posadila, Gladys na ni vyjela. "Janice, ty jsi teď tak strašně neposlušná. Otec je nemocný a chce tě vidět, a ty ho necháš, aby se sem doplahočil osobně?" Janice se zamračila. Gladys ji chtěla okamžitě potrestat, ale musela s ní hrát tu její hru. Nasadila starostlivý výraz a spěšně řekla: "Teto, měla jsem práci, dostala jsem úkol." Gladys si odfrkla. "Janice, kdy už přestaneš s tím věčným lhaním? I když už tvoje matka není mezi námi, musím říct jejím jménem, že pro holku není dobré lhát. Byla jsem ve vaší televizi. Kolega mi řekl, že dnes nemáš žádné rozhovory ani natáčení." Gladys byla čím dál víc rozčílená. Čekala tak dlouho, a Janice se neukázala doma. Nakonec se Gladys rozhodla poštvat Malcolma, aby ji chytil v Tomaville. "Ano, Janice. Jenom mi je špatně a chtěl bych, abys přijela domů. Neměla bys mi lhát, ani tetě," přidal se Malcolm. "Kdo tady proboha lže?" pomyslela si Janice s opovržením. Usmála se na Malcolma a Gladys, kteří jí lhali do očí. Kdyby ji opravdu chtěl vidět, potřeboval by k tomu celou rodinu? "Tati, co ti je? Mně přijdeš úplně v pohodě," zeptala se Janice provokativně.