Christopher se na ni smysluplně usmál. „Neměli bychom takové věci vyřídit co nejdřív?" Janice na moment oněměla. Nečekala, že bude tak pozorný. Ne že by tak spěchala, ale její nevlastní matka s otcem jí neustále volali a dotírali, ať se vrátí domů. I když se opakovaně vymlouvala na práci, dobře věděla, že nevlastní matka nebude dlouho čekat. Mohla se objevit každou chvíli. Musela být připravená, než její nevlastní matka zaútočí. Brzy dorazili k úřadu. Naštěstí byl všední den, takže tam nebylo moc lidí. Registrace proběhla rychle. Když Janice vyšla z úřadu, v ruce svírala oddací list. Hleděla na fotku s Christopherem a v hrudi se jí rozlil zvláštní pocit. Neuvěřitelné, za pouhou půlhodinu se ze svobodné dívky stala vdaná paní. Ta rychlá změna identity jí připadala neskutečná. A hlavně, s manželem se znali sotva hodinu a on byl tak pohledný. Jako sen. Ale povedlo se. Teď už se nemusí bát. Při té myšlence se Janice trochu vzrušila. Nemohla se ubránit pohledu na Christophera vedle sebe. „Ehm… pane Batemane…" Než Janice stačila dokončit, Christopher se zamračil a přerušil ji: „Hm? Pořád mi tak budeš říkat?" Janice na vteřinu ztuhla. Vlastně ano, teď je to její manžel. Říkat mu „pane Bateman“ je divné. Chvíli přemýšlela a zkusila to znovu. „Christopher Batemane." „Nelíbí se mi, když mě moje žena oslovuje celým jménem." Christopherovy oči trochu zchladly. „…" Janice se trochu otrávila, ale zkusila to ještě jednou. „Christophere, takhle je to v pořádku?" Christopher se konečně uvolnil. Janice schovala oddací list. Když viděla, že je ještě brzy, navrhla: „I když jsme se vzali tak narychlo, musíme přece jen něco připravit. Myslím, že nedaleko je supermarket, co kdybychom tam zašli a nakoupili nějaké základní věci?" Oči jí zářily. Christopher přikývl. „Dobře." Jakmile došli k autu, Janice zazvonil mobil. Volal jí otec, Malcolm Gladwell. Janice si v duchu odfrkla. „No teda, to je rychlost." Omluvila se Christopherovi a odešla na klidnější místo, aby hovor přijala. „Janice, neříkal jsem ti, že jsem nemocný a chci tě vidět? Proč ještě nejsi doma?" V Malcolmově hlase zaznívala výčitka. Janice protočila oči, chce ji vidět, nebo proti ní něco kout? „Tati, neříkala jsem, že přijedu, až budu mít čas?" Malcolm si povzdechl a řekl: „Já vím, že jsi zaneprázdněná, ale když nemáš čas, nebudu tě nutit, abys jezdila. Jsem teď s tvou tetou ve vestibulu televize. Přijď se s námi setkat." A zavěsil. Janice byla trochu překvapená. Z Tomaville do Denvola jsou to dvě hodiny cesty. Nečekala, že je doženou tak rychle. Ale i kdyby, je už vdaná a nemusí se bát. I kdyby přišli, nic nezmůžou. Ale Christopher s tím nemá nic společného. Nemusí ho do toho zatahovat. Navíc je její rodinná situace tak komplikovaná. Právě se vzali. Co když ho to vyděsí? Janice se zamyslela, vrátila se ke Christopherovi a řekla: „Promiň, musím nutně něco vyřídit, takže…" Než Janice stačila dokončit, Christopher chápavě řekl: „Klidně jeď. Co bude potřeba, to nakoupím." „Dobře." Janice se cítila provinile. „Dej mi telefon." Christopher jí podal svůj mobil. Janice si s ním chvíli hrála a pak mu ho vrátila. „Už jsem si tě přidala na WhatsApp. Až nakoupíš, jeď rovnou ke mně. Tady máš klíč. Adresu a nákupní seznam ti pošlu. Mám u sebe jenom hotovost. Vezmi si ji zatím. Když to nebude stačit, doplatím ti to. Vrátím se, jakmile budu moct." Janice vložila Christopherovi do ruky peníze a klíče a z kufru vytáhla černou tašku. „Jsou tam stuhy, zbyly z minulé akce. I když jsme se vzali narychlo, měli bychom to trochu oslavit. Vezmi je a ozdob to s nimi." A než dořekla, nasedla Janice spěšně do auta. Christopher se díval na velkou černou tašku a tři bankovky v ruce. Zamračil se a vytočil číslo. „Přijeď, viděl jsem tě."