Janice si mužova pohledu samozřejmě nevšimla. Neodvažovala se ani pomyslet, že by s ní tak narychlo souhlasil se sňatkem. Podle ní byl ten muž neskutečně pohledný. I kdyby nebyl zrovna zámožný, co na tom záleželo? Stejně v tomhle světě jde jen o vzhled. Nemusel přece tak spěchat. Neměl snad, stejně jako ona, nějaký skrytý důvod? Ale když už tu byla, musela to zkusit. Co když to vyjde? Srovnala si tedy myšlenky a spustila: "Dobrý den, dovolte mi, abych se představila. Jmenuji se Janice Gladwellová, je mi čtyřiadvacet a pracuji jako reportérka v terénu pro televizi. Teta May vám o mně jistě pověděla. Hrozně spěchám, potřebuju se vdát. Pokud souhlasíte, můžeme se vzít klidně ještě dnes." Po těch slovech na něj Janice úzkostlivě pohlédla. Vždyť nevypadal tak strašně, jak ho teta May popisovala. V jeho klidných očích se mihlo překvapení. Dvě vteřiny si ji prohlížel a pak odvrátil zrak. Nezdálo se, že by měl v úmyslu promluvit. Janice se cítila trapně. Takže ano, nebo ne? Nebo ho její nabídka vyděsila? Uvědomovala si, že to zní poněkud neomaleně. Svatba je přece zásadní životní krok. Nikdo by se neměl chovat tak zbrkle jako ona. K tomuto šílenému nápadu ji dohnala jen bezvýchodná situace a metody její nevlastní matky. Rozhodla se tedy, že se mu pokusí ukázat svou upřímnost. "Vím, že svatba v tak krátké době vyžaduje odvahu. Přece jen spolu máme strávit celý život. A když se navíc vůbec neznáme, je třeba opatrnosti. Upřímně řečeno, nebýt okolností, nikdy bych se k tak ukvapenému kroku neodhodlala. Nevím, co vám o mně teta May napovídala, ale ujišťuji vás, že ať už mám k sňatku jakékoli pohnutky, nijak to neovlivní mou zodpovědnost v manželství. Mám už navíc vymyšlený plán, jak povedeme společný život. Bydlím sice v pronajatém bytě, ale můžete se spolehnout, že mám stabilní práci a můj měsíční plat bez problémů pokryje naše každodenní výdaje. Od tety May jsem slyšela, že vy zatím práci nemáte, ale to vůbec nevadí. Můžete si ji v klidu hledat. Věřím, že pokud se budete snažit, brzy se něco najde. A samozřejmě, pokud budete chtít, ráda vám s hledáním pomůžu. Zkrátka jsme ještě mladí. I když jsou naše současné podmínky poněkud skromné, věřím, že pokud budeme chtít, náš život se brzy zlepší." Po těch slovech na něj Janice upřeně zírala. Měla pocit, že ze sebe vydala všechnu upřímnost. Muž však zůstával bez výrazu. Jen sklopil hlavu a nervózně si pohrával s mobilem. Janice nevěděla, co říct. Cítila se trapně. S něčím takovým se setkala poprvé. I když dělala rozhovor s nějakým bručounem, nikdy to nebylo tak podivné. Nebyla snad dostatečně srozumitelná? Začínala pochybovat o svých komunikačních schopnostech. Chvíli váhala a pak se rozhodla zkusit to znovu: "No, už jsem toho řekla tolik. Nemáte k tomu něco? Třeba nějaké tajemství, o které byste se chtěl podělit, nebo nějaké požadavky? Nejsem sobecká a dokážu být rozumná. Jakmile se vezmeme, vaše starosti budou moje starosti. Pokud vám budu moct pomoct, udělám pro to maximum, ať už se jedná o peníze, nebo cokoliv jiného." Janice na něj s nadějí pohlédla. Muž však dál mlčel, a tím ji definitivně zbavil odvahy. Zdálo se, že se od tety May o ní moc nedozvěděl. Proto teď nemohl přijmout pravdu. Co má dělat? Měla by ho dál přesvědčovat? Janice byla smutná. Snížila své nároky na minimum, chtěla jen muže. A on si ji i tak nechce vzít. Zdálo se, že její plán selhal. "Vím, že moje nabídka není zrovna ideální. Pokud ji nemůžete přijmout, zapomeňte na to. Omlouvám se, že jsem vás obtěžovala," řekla sklesle. Pokud to nejde, tak to nejde. Nemá ráda, když na někoho tlačí. Z toho nikdy nevzejde nic dobrého. Už se chystala vstát a odejít. "Janice Gladwellová?" Náhle promluvil muž. Janice se zarazila a nechápavě se na něj podívala. Jeho tmavé oči se mírně přimhouřily a na tváři se mu objevil úsměv s nádechem zlověstnosti. "Máte u sebe všechny doklady?" Jeho hluboký, příjemný hlas byl omamný. Janice na okamžik oněměla, pak přikývla a řekla: "Ano." "Tak pojďme." Muž se nonšalantně zvedl a jeho vysoká postava ji v mžiku zahalila.