SONIINA PERSPEKTIVA „To je snadné,“ odvětil, aniž by se otočil. „Až tě prodám a předám tvému majiteli, pak tě odmítnu,“ řekl a ještě víc mě zmátl. Čekala jsem, dokud neodešel, a pak jsem se konečně zhroutila v slzách. Následující den nastal a byla jsem odvedena na otevřené náměstí. Překvapilo mě, kolik lidí se na dražbu sešlo. Nedokázala jsem si představit, že je tolik lidí tak zvrácených, že chtějí koupit jinou osobu, ale brzy jsem zjistila, že nejsem jediná „položka“ v prodeji. Kradené majetky, nelegální lektvary a dokonce i lidští vlci, extrahovaní a uvěznění v jakémsi skleněném předmětu, byly v prodeji. „Vlčí esence,“ zašeptal muž, který mě hlídal, když viděl, jak s nevěřícností zírám na skleněné předměty, u kterých stoupaly nabídky. „Vlka člověku nemůžeš doopravdy vzít, ale když vezmeš vlčí esenci, vlk zemře a ten člověk zůstane bez vlka.“ „K čemu se ta esence používá? Proč se extrahuje?“ zeptala jsem se, překvapená, že se se mnou vůbec začal bavit. Pokrčil rameny. „Používá se k výrobě velmi nebezpečných zbraní.“ „A jak se ta vlčí esence extrahuje?“ zeptala jsem se znovu, jistá si, že nikdo se svého vlka nevzdá dobrovolně. Zasmál se. „Věř mi, to nechceš vědět. Je to ta největší bolest, jakou může někdo zažít.“ Z nějakého důvodu mě jeho vysvětlení naplnilo strachem a ještě větším množstvím otázek. Někdo nabídl obrovskou sumu a esence byla předána kupci. „Další,“ zahřměl muž, který měl dražbu na starosti, a já jsem se na něj otočila. „Máme tu ženu, není moc silná, protože je omega, ale je velmi krásná. Nebyla by vhodná pro chov, protože by rodila jen omega děti, ale můžete si ji nechat jako hračku. Ach! Je to také dcera Alfy Fenrise, takže pokud chcete, můžete ji použít, abyste se dostali k jejímu otci…“ Pořád mluvil, ale já už jsem nic neslyšela. Zrak se mi zamlžil a zdálo se, že se všechno děje zpomaleně. ‚Je to také dcera Alfy Fenrise…‘ Slova dražebníka mi zněla v uších. Teď mě vydraží. Vezmou mě na to pódium a prodají tomu, kdo nabídne nejvíc. Zajímalo mě, jací muži by mě dražili, asi slizcí muži, kteří by mě chtěli používat jako hračku pro potěšení, dokud by se mě nenasytili, a pak by mě odhodili. Cítila jsem silné ruce, jak mě chytají a tlačí doprostřed pole. Nesli mě a postavili na malé, otáčející se pódium. „Třicet mincí,“ začala dražba. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Můj otec mě najde. Koneckonců, je to Alfa Fenris, neporazitelný, mocný. Nenechá svou dceru prodat v nějaké nelegální dražbě. Za boží milosti, on mě zachrání. Dražba pokračovala a lidé se zdráhali přidávat mince ke své počáteční nabídce. V davu jsem si všimla jednoho muže, který ve svých nabídkách vytrvale pokračoval. Vypadal na dvacet a něco let a byl průměrné výšky. Zatím byl z celého davu nejmíň hrozivý a najednou jsem si přála, aby pokud ta celá dražba projde, skončil jsem s ním. Všichni v davu vypadali velcí, silní a děsiví. Mohla jsem si jen představovat, co se mnou plánují dělat. „Šestačtyřicet mincí,“ řekl velký muž s mastně vypadající bradkou a olízl si rty, a já jsem v odporu zavřela oči. „Dobře, ukončeme to,“ uslyšela jsem říct toho mladého muže, kterému jsem fandila. „Sto padesát mincí a to je moje poslední nabídka.“ Potom vstal, jako by byl připraven odejít, pokud by někdo nabídl víc. Celé pole zůstalo v tichosti. „Sto padesát, poprvé, sto padesát podruhé, prodáno.“ Řekl muž, který měl dražbu na starosti, a můj pohled okamžitě zamířil k muži, který mě koupil, ale pak slova dražebníka, která následovala, mnou projela vlna strachu. „Prodáno Jasonovi, jménem Alfy Ramona.“ Celé pole ztichlo jako hrob. V hrdle se mi sevřelo tak, že jsem nemohla dýchat. Můj pohled znovu prohledal dav, až se zastavil na muži, o kterém jsem teď věděla, že se jmenuje Jason. Nebyl tady sám; byl tady jménem Alfy Ramona z Krvavé smečky, nejhoršího nepřítele mého otce a Alfy toho stejného muže, který mě unesl. Najednou jsem si uvědomila, že jim nemůžu dovolit, aby mě odvezli do Krvavé smečky. Uteču, nebo při tom zemřu. Seskočila jsem z pódia, trochu neohrabaně, protože jsem měla svázané ruce a nohy, a začala jsem skákat, jak nejrychleji jsem mohla. Pohybovala jsem se do davu a doufala, že jakmile se s davem smísím, bude těžké mě najít. Možná bych pak měla dost času najít ostrý předmět a osvobodit se. Muž, který zastupoval Alfu Ramona, zamířil přímo ke mně. Rychle jsem se rozhodla, popadla hrst mincí z dražebníkovy sklenice a hodila je do davu. Lidé se po nich sice nezačali rvát, ale způsobilo to dostatečný rozruch na to, abych nepozorovaně vklouzla do davu. Vytáhla jsem někomu z kapsy dýku a nejdřív jsem přeřízla pouta na nohou, pak jsem kráčela rychleji, tlačila se dál do davu, pak jsem se ohnula a přeřízla pouta na rukou. Chvíli mi trvalo, než jsem to přeřízla, a když jsem to dokončila, všimla jsem si dvou párů bot, které stály přede mnou. Vzhlédla jsem k majiteli a zjistila jsem, že se dívám do očí Jasona, muže, který mě koupil jménem Alfy Ramona. „To nebylo moc chytré,“ řekl rozzlobeně a vytáhl mě na nohy. „Chceš ode mě radu? Nikdy to nezkoušej s Alfou Ramonem. Ano, je tak nemilosrdný, jak všichni říkají, a věř mi, že tvého otce nenávidí. Pokud mu dáš sebemenší důvod, aby si na tobě vylil vztek, který cítí k tvému otci, věř mi, že to udělá, a jeho techniky trestání jsou tak kruté, že tě zaručeně zlomí.“ Jen jsem na něj zírala, jak mluví. Začal mě táhnout davem směrem k povozu. Zapřela jsem se nohama a odmítala jsem mu dovolit, aby mě dovnitř natlačil, ale on mi jen víc ublížil, když se mě snažil do povozu dostat. „Radši mě teď pusť,“ řekla jsem a zahrála svou poslední kartu. „Pokud můj otec zjistí, že mě máš, nejenže zabije tvého Alfu, ale také tě zničí tím nejhorším způsobem.“ Jason se zasmál. „Co myslíš, že bylo v otcově zprávě? Řekl, že tě má rád, že jsi milý mazlíček a vypadáš hodně jako tvoje matka, ale nejsi dost důležitá na to, aby kvůli tobě riskoval své plány. Alfa Fenris pro tebe nepřijde, takže bys měla začít přemýšlet o tom, jak potěšit svého nového majitele, Alfu Ramona.“ Zamrkala jsem, abych zahnala slzy, které mi hrozily přetečením, a mlčela jsem, když mi nakonec pomohl do povozu. Lže, řekla jsem si. Můj otec v minulosti kvůli mně zabíjel lidi, miloval mě! Ale hluboko uvnitř jsem si uvědomila, že ho nezabilo moc, když ty lidi zabil. Stačil jen rozkaz. Zachránit mě by stálo mnohem víc. Cestovali jsme spolu kilometry, dokud jsme konečně nedorazili do Krvavého měsíce. Některé služebné mě vykoupaly a oblékly do dlouhé splývavé róby. Konečně nastal čas, abych byla přivedena k Alfovi Ramonovi, mému novému majiteli. Byla jsem přivedena do velmi velké rady, kterou obývalo pouze devět lidí – spočítala jsem to. Nikoho z nich jsem neznala, kromě muže, který mě před několika dny unesl z mé zahrady, seděl na trůnu podobném sedadle uprostřed rady. Nebyla jsem připravená na ten šok, který jsem pocítila, když jsem ho znovu uviděla, ale než jsem dokázala své pocity správně analyzovat, už mluvil. „Já, Alfa Ramon z Krvavé smečky, tě, Sonio, odmítám jako svou družku. Zůstaneš však v této smečce jako můj chovatel.“ Nic už nedávalo smysl. Ten voják byl Alfa Ramon? Proč tedy čekal, až se dostanu do Krvavého měsíce, aby mě odmítl? A proč mě prodal v dražbě, jen aby mě sám koupil?