„Hej!“ Charlotte vzteky zatnula zuby. *Zbývají mi na účtu jen tři tisíce. Jak proboha zaplatím účet?* „Neříkej mi, že si nemůžeš dovolit zaplatit účet?“ Wesley k ní záměrně přistoupil blíž. „Můžeš mě požádat o pomoc. Dokud budeš souhlasit, že se mnou strávíš noc, účet zatáhnu. S mou pomocí si na tebe v práci nikdo nedovolí a—“ Plesk! Než stihl Wesley větu dokončit, Charlotte mu vlepila facku a vykřikla: „Zmetku!“ Wesley si sáhl na tvář. Místo aby se naštval, zachechtal se jako zvrhlík. „Tohle je poprvé, co ses mě dotkla. Máš tak jemnou ruku!“ „Jsi odporný parchant!“ odkráčela Charlotte naštvaně pryč. „Pokud dnes ten účet nezaplatíš, tvoji kolegové se s tebou možná přestanou bavit. Představ si, že se jim budeš hnusit natolik, že tě začnou vyčleňovat z kolektivu!“ křičel za ní Wesley. „Chceš riskovat ztrátu téhle práce?“ Charlotte sklíčeně kráčela chodbou. *Nemůžu o tu práci přijít. Ale kde seženu pár set tisíc na zaplacení účtu?* Byla hluboce zamyšlená, když se v soukromém salonku před ní objevila povědomá postava. Na pohovce seděl muž s rovnými zády otočený k ní. Bílou košili měl uvázanou kolem pasu, čímž odhaloval tetování se surovou vlčí hlavou a dlouhou jizvu na zádech. *To je on!* Charlotte strnula v šoku. Srdce jí bušilo rychleji než kdy dřív. Když toho muže viděla naposledy v jeho autě, byla tak nervózní a omámeně zadržovala dech. Ale odjel dřív, než stihla říct jediné slovo. Ale teď byl ten muž, který jí zničil život, přímo před jejíma očima! Jak hleděla na jeho záda, v hlavě se jí objevily náhlé záblesky vzpomínek. Když se tenkrát probudila v nemocnici, nestihla se s otcem naposledy rozloučit. Mohla se jen dívat na otcovu ztuhlou mrtvolu v krematoriu. Na pohřbu na ni příbuzní a přátelé ukazovali prstem, drsně ji proklínali a vyháněli pryč. Protože otěhotněla před svatbou, lidé se na ni dívali svrchu, když chodila na měsíční těhotenské prohlídky na nevýznamnou kliniku na venkově. Když v nemocnici porodila své děti, téměř zemřela na nadměrné krvácení, protože čekala trojčata. Za to všechno mohl ten muž! Srdce jí zaplavila zuřivost. Zatnula ruce v pěst a vtrhla do místnosti. „Hej! Vypadněte. Tohle je soukromý prostor,“ ozval se přísně muž v černém stojící v rohu. Záhadný muž na pohovce zvedl ruku. Na jeho tichý pokyn muž v černém tiše opustil místnost. Charlotte byla ohromená. *Cože? Takže gigolové jsou teď dost bohatí na to, aby si mohli dovolit bodyguardy?* *Vypadá to, že si posledních pár let užíval života!* Charlotte potlačila rozrušení a opatrně se přiblížila. „Jsi to ty?“ Muž si zapnul košili a pomalu se otočil. Na tváři měl černou maškarní masku, která zakrývala polovinu jeho obličeje. Maska odhalovala jeho tenké rty. Jeho ocelový a záhadný pohled se ve tmě leskl. V pravém horním rohu masky byl zlatý znak ohně, který jí připadal hrozivý a divoký. Charlotte instinktivně ustoupila o krok zpět. *Proč je tak impozantní? Není to jen gigolo? Spletla jsem si ho?* *Ne, mám pravdu. Je tam to nezaměnitelné tetování.* „Copak si mě nepamatuješ?“ naléhala Charlotte. „Před čtyřmi lety jsem pila v pokoji K13, když mi kamarádka objednala pánský doprovod, ze kterého ses vyklubal ty. Šli jsme spolu do hotelu Storm—“ „Na hrudi máš červené znaménko.“ Muž na ni přimhouřil oči. „Té noci jsme to dělali sedmkrát—“ „Zabiju tě!“ Charlotte vyrazila vpřed a napřáhla ruku, aby mu vlepila facku. Muž ji hbitě chytil za paži a srazil ji na pohovku. „Jak se opovažuješ!“ „Zmetku!“ Charlotte na něj skočila jako divoká kočka a máchala rukama kolem sebe, aby ho poškrábala. „Za všechno můžeš ty! Zničil jsi mi život!“ zařvala.