## KAPITOLA DRUHÁ. ## TŘI BRATŘI.    Jen jsem ležela na posteli, nechtělo se mi vstávat a snažila jsem se nemyslet na včerejší incident. Ale nefungovalo to. Byl čas vstát a připravit se na den, ale já jsem pořád zůstávala ležet a lenošila. V tom jsem uslyšela zaklepání na dveře a okamžitě jsem se zvedla, zajímalo mě, kdo to je. 'Máma je v nemocnici a už nemám žádné přátele, tak kdo to tady tak zbrkle klepe?' pomyslela jsem si a vyrazila z pokoje ke vchodovým dveřím. 'Asi to bude domácí nebo některý ze sousedů,' napadlo mě, ale když jsem otevřela dveře, zažila jsem šok svého života. Tři bratři, trojčata, stáli přede mnou a ďábelsky se usmívali. Cítila jsem, jak se mi ztrácí hlas, když jsem se snažila promluvit. Všichni jsme tam tiše stáli, já jsem byla pořád ohromená. Tři démoni stáli přede dveřmi a zírali na mě. Nevěděla jsem, co říct. 'Co chtějí, urazila jsem je snad?' napadlo mě a uvnitř jsem zalapala po dechu. Včera večer jsem narazila do Reese, když jsem se snažila utéct z té trapné scény. Cokoliv držel, spadlo na zem a roztříštilo se. 'Ach ne!' pomyslela jsem si v panice. 'Jsou tu snad proto, aby mě za to žalovali?' napadlo mě a srdce mi začalo rychle bušit. Dívala jsem se na jejich andělské tváře, jestli na nich uvidím nějaký náznak hněvu, ale všichni se jen usmívali, no, vlastně ne všichni. Ethan, nejstarší z nich, tam jen stál a díval se na mě s kamenným výrazem. "Nechceš nás pozvat dál?" zeptal se Reese, ten, do kterého jsem včera narazila, a já jsem cítila, jak se chvěju, navzdory horkému počasí. Uvolnila jsem jim cestu, aby mohli vstoupit do mého malého, prezentovatelného bytu. Otočila jsem se, abych se podívala na jejich výrazy, a viděla jsem, jak se jim čelo svrašťuje odporem. No, nebyla jsem překvapená, jejich otec byl docela bohatý a oni všichni žili v extravagantních sídlech, takže přijít do takového malého bytu pro ně muselo vypadat jako v doupěti. "Prosím, posaďte se," řekla jsem jim a ukázala jsem na malou pohovku, která vypadala, že nepojme jejich obrovské postavy. Neměli jinou možnost, než se tam nějak vměstnat, pokud si chtěli sednout, protože to bylo jediné místo k sezení v tomto mém malém obývacím pokoji. "Jak si myslíš, že se na tu malou věc vejdou tři obrovští chlapi?" zeptal se Kaden, ten playboy mezi nimi, hádám, s hrdostí v hlase.   "To je jediné místo k sezení," odpověděla jsem jemně a on si odfrkl, než se arogantně posadil na pohovku. Reese ho následoval, ale Ethan zůstal stát a já jsem se divila proč. Bojovala jsem sama se sebou a přemýšlela, jestli se ho mám zeptat, nebo se mám starat o své věci. Ale naštěstí se Kaden zeptal Ethana na to, co jsem chtěla vědět já. "Proč stojíš, Ethane?". "Řekl jsi sám, že se na tu pohovku nevejdeme všichni tři," odpověděl Ethan a připomněl Kadenovi jeho otázku z před několika sekund. "No, je to chyba naší hostitelky, že nás nepohostila dobře," poznamenal Reese sarkasticky a já jsem polkla. Necítím se v jejich blízkosti dobře a chtěla jsem, aby co nejdřív odešli, než se jejich fanynky dozví, že jsou tady, a přijdou mě roztrhat na kusy. Pomyslela jsem si v panice a přemýšlela, jak bych je mohla zdvořile požádat, aby odešli. 'Proč tu vůbec jsou?' napadlo mě a pohled mi sklouzl k podlaze. "Oči vzhůru, slečno," řekl Ethan a já jsem pomalu zvedla hlavu, abych se na ně podívala. "Jsem si docela jistý, že víš, proč jsme tady," začal Reese, jeho hravý úsměv zmizel a nahradil ho vážný výraz. Zjistila jsem, že nejsem schopná mluvit, a nesměle jsem si pohrávala s prsty, zatímco jsem přemýšlela, jestli mám lhát, nebo ne. "Učinil tě včerejší incident němou?" zeptal se Kaden posměšně a já jsem pocítila bolestivou bodavou bolest u srdce. Právě mi připomněl incident, na který jsem se celou noc snažila zapomenout. Vzpomínky, které mě držely vzhůru až do rána. "J-j-já.. j-jo," koktala jsem a nebyla jsem schopná vytvořit slovo, natož větu. Viděla jsem, jak se na mě tři trojčata zmateně dívají a asi se diví, co se snažím říct. Zvláštní bylo, že jsem neměla tušení, co chci říct já. "Pojďme rovnou k věci," řekl jim Ethan chladně, než se otočil ke mně s prázdným výrazem. Navzdory tomu, že na jeho tváři nebyly patrné žádné emoce, jsem se pořád cítila rozechvěle a vyděšeně, měla jsem zlou předtuchu, že se dostávám do potíží, ale jak? To byla otázka. "Včera jsi narazila do mého bratra a rozbila jsi s ním ikonu," řekl a já jsem zjistila, že přikyvuji, ale najednou jsem přestala. "Ikonu?" zeptala jsem se v šoku a on přikývl. 'Nebyla to skleněná sklenice?' napadlo mě, pak jsem si vzpomněla, že když se cokoliv, co Reese tehdy držel, roztříštilo na kusy, neviděla jsem žádnou tekutinu. 'Ach ne, hádám, že jsem rozbila opravdu drahý artefakt,' pomyslela jsem si a na tváři mi byl patrný strach. "Držel jsem jeden z největších pokladů mého otce, Kateřinu, velkou ikonu," řekl mi Reese. "A pak, když jsi do mě narazila, spadla na zem a roztříštila se na kusy, můj otec je pryč na služební cestě, takže teď jsem v bezpečí, ale co mu mám říct, až se vrátí a jedna z jeho sbírek bude chybět?" zeptal se Reese. V tu chvíli jsem byla otupělá, také bezradná. Co jsem mohla říct? "Musíme tu ikonu nahradit před jeho příjezdem," poznamenal Kaden a tři bratři všichni přikývli, než se otočili, aby se na mě podívali. "Zaplatím," zjistila jsem, že říkám a Kaden se nebezpečně usmál. ."Kolik to stojí?" zeptala jsem se, abych věděla, kolik si mám od teď začít šetřit. "Sto milionů dolarů," odpověděl mi Reese s úšklebkem. Cítila jsem, jak mě opouští síla v nohách a zhroutila jsem se na podlahu. 'Slyšela jsem to dobře?' napadlo mě. Sto milionů dolarů. 'Kde jsem měla takové obrovské množství peněz vzít?' napadlo mě. Nikdy jsem takové peníze ani neviděla na vlastní oči. Za boží milosti! I kdybych pracovala 20 let, všechny moje platy dohromady by se za tu dobu nikdy nevyrovnaly takové částce, takže myšlenka, že bych si ikonu koupila zpět, nepřipadala v úvahu. Snažila jsem se vstát, i když jsem se cítila tak slabá. Uvědomovala jsem si, že na mě upírají zraky, ale bylo mi to jedno a prostě jsem se pohnula dopředu, směrem k Ethanovi, a padla jsem před ním na kolena. Zdál se mi být mezi nimi nejrozumnější, nebo bych měla říct zralejší? "Prosím," prosila jsem a sepjala jsem před ním ruce s uplakaným výrazem. "Smiluj se, prosím, nemůžu si dovolit tu ikonu nahradit," řekla jsem Ethanovi, který tam jen stál a díval se na mě s prázdným výrazem. Pochybuji, že ho moje prosby vůbec pohnuly. Slyšela jsem, jak Kaden a Reese vybuchují smíchy a dělají si legraci z mé situace. 'Proč se mi zdá, že mě smůla pronásleduje všude?' napadlo mě. "Prošení tě nezachrání," řekl Reese a pořád se smál. "No, protože nemůžeš za tu ikonu zaplatit, je tu jiná možnost," řekl mi Ethan a já jsem okamžitě pocítila úlevu s vědomím, že ještě existuje naděje. "Jaká?" zeptala jsem se dychtivě, ale to, co jsem slyšela dál, mě dostalo na pokraj. "Staň se naším otrokem," odpověděl Ethan a já jsem zmrzla. "Cože?".