Kapitola 6 POHLED YRENE Byla jsem zpátky doma a opírala se o rám okna. Dívala jsem se ven na jasně se třpytící hvězdy, které zdobily nádhernou noční oblohu. „Vy všichni jste svobodní a záříte tak, jak chcete, ale tady jsem já, spoutaná ke třem bratrům, kteří mi neustále poroučejí kvůli chybě, kterou jsem udělala,“ pronesla jsem tiše do vzduchu. Odstřihla jsem prudce vzduch a smutně si zvlhčila rty. Vzpomínka na nový návrh, který mi dali, abych s nimi začala bydlet, mě donutila se otřást. Jak pro Boha živého budu v jejich středu prospívat, když mi dělají tolik bolestivých věcí? Až s nimi začnu bydlet, kdo ví, čím vším budu muset projít. I když, část mě s nimi chtěla bydlet, protože no tak, jsou to nejžhavější kluci ve městě. Ale cítila jsem, že nemám šanci. Pokud mě Braden mohl opustit, pak ti tři mohou udělat totéž. Ani se na mě nepodívají. Slyšela jsem, jak moje matka kašle ve svém pokoji, který je vedle mého, a měla jsem obavy kvůli tomu, jak hlasitý byl její kašel. Vyrazila jsem z pokoje do jejího a všimla si, že se snaží dosáhnout na sklenici vody na nočním stolku u postele. Úlevou jsem si vydechla, že není v kritické situaci, a tak jsem přišla ke stolu, vzala vodu a dala jí napít. „Mami, doufám, že jsi v pořádku?“ zeptala jsem se s obavami. „Ano, jsem. Za chvíli se mi uleví. Takže se o mě nemusíš tolik bát a soustřeď se na studium, ano?“ Nasazila jsem lehký úsměv, doufajíc, že moje matka říká pravdu a nesnaží se mi zabránit, abych trávila příliš mnoho času péčí o ni. Poté mi podala sklenici a já jsem ji položila na noční stolek u postele. „Kdybys něco potřebovala, zavolej mi.“ „Nemyslím si, že budu něco potřebovat. Chystám se jít spát.“ Odpověděla moje matka, upravila si přikrývku a vydechla. „Dobře, mami. Já půjdu taky spát,“ řekla jsem jí a políbila ji na čelo. „Dobrou noc.“ Vyšla jsem z jejího pokoje a tiše za sebou zavřela dveře, pak jsem vešla do svého pokoje. Sbalila jsem si vlasy do drdolu a lehla si do postele, cítila jsem se opravdu ospalá. Doufám, že zítřek bude opravdu hezký. Po celé dny mě trojčata stresovala svými potřebami a vším ostatním a začínala jsem být unavená, ale musela jsem se snažit dál, protože jsem si nemohla dovolit zaplatit za jejich neocenitelné dědictví, které jsem rozbila. Až do jedné půlnoci, kdy jsem byla ve svém pokoji a učila se. Moje knihy byly doširoka otevřené na stole a moje lampička jasně svítila na mou knihu. Zazvonil mi telefon, a i když jsem nechtěla zjišťovat, kdo mi volá, protože jsem se chtěla plně soustředit, musela jsem si být jistá, že to nejsou trojčata. Jak jsem předpokládala, volal mi jeden z trojčat. Byl to Reece, kdo mi volal. Neochotně jsem hovor přijala a tupě se podívala na svou skříň. „Haló?“ „Jo, Yrene, potřebuju, abys hned teď přijela k nám domů,“ informoval mě do telefonu. „V tuhle hodinu? Co mám dělat? A můžu to udělat až zítra ráno před odchodem do školy?“ zeptala jsem se, doufajíc, že si to rozmyslí. „Co to sakra meleš! Prostě přijeď hned teď!“ zařval a zavěsil. Zmáčkla jsem telefon, ale ne natolik, aby se rozbil. Z mého hrdla se vydralo tiché zavrčení a málem jsem křičela a několikrát udeřila do zdi, ale nechtěla jsem vzbudit matku nebo ji znepokojovat. Zavřela jsem knihy, sbalila si vlasy do nepořádného culíku a vyšla z pokoje. Tiše jsem otevřela hlavní dveře, aby nevydaly žádný vrzavý zvuk, který by matka mohla slyšet, a naštěstí se mi to podařilo úspěšně. V tuhle dobu nebyla nikde poblíž žádná stanoviště taxíků ani autobusů. Bylo tak otravné, že se nestarali o to, jak se v tuhle dobu dostanu k nim domů. Ani se nestarali o to, jestli neohrožují můj život, protože jsem v tuhle chvíli jediná, kdo chodí po ulici. Moje nohy se pohybovaly rychle bez odpočinku a krůpěje potu mi začaly stékat na hruď, takže moje oblečení vypadalo, jako by na mě někdo vylil vodu. Ne, moje rychlá chůze mě tam nedostane o nic dřív. Rozhodla jsem se běžet, a jak jsem běžela, můj culík se houpal doleva a doprava a moje boční ofina se mi přilepila na bok obličeje kvůli tomu, jak moc zvlhla. Vánek mi prudce profukoval oblečení, jak jsem zrychlovala, a mé srdce pumpovalo více krve. Mé paže se houpaly sem a tam, aby mi pomohly při běhu, a pak jsem se zastavila, jakmile jsem se dostala k jejich domu. Ohnula jsem se a opřela ruce o kolena, snažila jsem se znovu nabrat dech. Poté, co jsem znovu nabrala dech, jsem si otřela pot z obličeje a zazvonila na zvonek. Kaden mi otevřel dveře a já jsem okamžitě vešla dovnitř. „Ježišmarjá. Proč vypadáš, jako by ses koupala v oblečení?“ zvolal Reece posměšně. „A ještě k tomu smrdíš,“ dodal Kaden a škádlil mě. Zkousla jsem si spodní ret, abych se ze všech sil snažila nevybouchnout hněvem, pak jsem pomalu vydechla. Všimla jsem si, že Ethan sedí na pohovce, s nohama zkříženýma, a soustředil se na svůj telefon, aniž by zasahoval. „Požádali jste mě, abych přišla. Co pro vás mám udělat?“ zeptala jsem se a snažila se zachovat klid. „No, moji bratři a já jsme se probudili a toužili jsme po tomhle lahodném jídle. Jo, marinovaný krab a hovězí maso. Chceme, abys to uvařila,“ řekl Reece a šel ke mně, pak mě poplácal po rameni, když šel do kuchyně rozsvítit světlo. Právě teď mi z hlavy šlehaly plameny zuřivosti a zatínala jsem pěsti. „Volal jsi mi, abych tohle dělala uprostřed noci? Nebydlím moc blízko vašeho domu. Dostat se sem mě stálo hodně stresu,“ stěžovala jsem si, ale bez vzplanutí. „Proto jsme ti navrhli, abys se k nám nastěhovala, Yrene. Děláš si to těžké sama,“ řekl Kaden, zkřížil ruce a zíral na mě. Teď na mě zírala všechna trojčata. I když jsem s tím nechtěla souhlasit, věděla jsem, že mi budou dávat další úkoly, které budou stále obtížnější, dokud budu bydlet doma. „Dobře, dobře! Budu tady bydlet,“ řekla jsem skrz zaťaté zuby.