„Odjížím do zahraničí, abych se dál vzdělávala, jak jsi mi navrhovala, teto Katrino," řekla Klára Salfordová. Tvář Katriny Caldwellové se po těch slovech rozzářila. Jako by z ní spadl těžký kámen. „To je skvělé, Kláro! Jsem ráda, že sis to konečně rozmyslela." „Pomůžu ti s přijímacím řízením a hned zažádám o studentské vízum. Měla bys ten zbytek času, tenhle poslední měsíc, využít k tomu, abys se rozloučila s přáteli. Přece jen, už se s nimi nebudeš moct jen tak potkávat." V tom se na Katrině objevilo váhavé vyjádření. „Mám to za tebe říct Wrenovi?" Klára zaťala pěsti a zavrtěla hlavou. „Já mu to můžu říct sama, teto Katrino." „Dobře tedy. Můžeš se rozhodnout, co uděláš." Katrině přišlo, že už by neměla nic dalšího říkat, a tak přikývla a odešla z obývacího pokoje. Klářiny dlaně byly rudé, když uvolnila pěsti. Potom tiše vstala, zamířila nahoru a otevřela dveře do své ložnice. Po rozsvícení světla se rozsvítila zeď plná fotografií. Přistoupila ke zdi a její pohled se zastavil na fotografii dvou lidí uprostřed. Ti dva stáli v jasném jarním denním světle pod bujnými, kvetoucími stromy. Mladý muž měl husté obočí a sklonil hlavu, usmíval se na dívku ve splývavých bílých šatech vedle něj. To byli Wren a Klára, když jim bylo dvacet a patnáct let. Klára se natáhla, aby se dotkla fotografie. Nemohla si pomoct, musela se usmát, a přesto se jí do očí tiše draly slzy. Její vidění se brzy rozmazalo. I tak byly vzpomínky mezi ní a Wrenem v její mysli křišťálově čisté. Bohužel, nic není ušetřeno změn. Ona a Wren se už nikdy nemohli vrátit k tomu, jak to bývalo. Za boží milosti… Wren Zachman byl Klářin starší bratr, ale jenom naoko. Nebyli biologicky příbuzní, protože byl Katrinin nevlastní syn. Katrina se o něj starala od doby, kdy zemřela jeho matka. Klára jako malá holka ráda následovala staršího a pohledného Wrena. Když bylo Kláře sedm let, její rodiče zemřeli při autonehodě. Byla jediná, kdo přežil. To však způsobilo, že ji rodina Salfordových viděla jako metlu smůly. Viděli v ní hlavního viníka smrti jejích rodičů. Její babička ji v zimě vyhodila z rodiny. Nechala ji klečet ve sněhu a málem umrzla. Naštěstí se Wren dostavil včas, aby ji zachránil. Klára si i teď pamatovala, jak Wren potlačoval svůj hněv, když ten den mluvil s rodinou Salfordových. Řekl: „Pokud se o ni vy, Salfordovi, odmítáte starat, udělám to sám! Klára bude od nynějška Zachmanová. Už s vámi nebude mít nic společného." Potom vřele chytil Kláru za ruku a promluvil s nebývalým odhodláním: „Pojď. Jdeme domů." Wren poté svůj slib dodržel. Prakticky Kláru vychoval sám. Časem ji jeho hrdá láska a péče vytáhly z bolesti a strachu ze ztráty rodičů. Klára se nemohla ubránit dojetí pokaždé, když ji chránil. Nemohla se vyhnout tomu, aby se zamilovala do Wrena, který jí dělal společnost a bránil ji, když vyrůstala. Proto nemohla udržet lásku ve svém srdci na své 18. narozeniny. Wren řekl: „Dnes máš narozeniny, Clarey. Splním ti každé přání, ať už je jakékoli." To stačilo k tomu, aby se Klára postavila na špičky a Wrena políbila. K jejímu šoku ji však Wren okamžitě odstrčil. „Víš, co děláš, Kláro? Jsem tvůj bratr!" Klára ho pokárala: „Nejsme přece biologicky příbuzní. Nejsi můj skutečný bratr! Proč nemůžeme být spolu?" Wrenův výraz zvadl jako nikdy předtím. Dokonce i Klára ho nikdy neviděla takhle vyvádět. Vyštěkl: „Vím, že máš pocit, že se na mě můžeš spolehnout, ale závislost se nerovná lásce! Už nikdy o takových věcech nemluv!" „Proč nemůžu?" Klára se tvrdohlavě setkala s Wrenovým pohledem. „Miluji tě! Vím, co k tobě cítím! Nemáš mě rád, Wrene?" Ve Wrenových očích nezůstalo žádné teplo, když se na Kláru podíval a mrazivě zavrčel: „Zbláznila ses, Kláro. Měla by ses uklidnit a pořádně si rozmyslet, co děláš. Chci, abys se odstěhovala z mého domu, pokud se ještě někdy odvážíš říct takové odporné věci!" Poté Wren zabouchl dveře a odešel. Klára a Wren ten den ukončili rozhovor ve zlém. Od té doby se zdálo, že mezi nimi stojí neviditelná zeď, která je drží od sebe. Wren se dokonce přestal vracet domů každý den. Klára se s ním snažila vidět jednou týdně. V tu chvíli byla Klára vyděšená. Nelíbila se jí tahle Wrenova verze, a tak sklonila hlavu v porážce a chtěla se usmířit. Klára koupila dva prsteny na zakázku a doufala, že je Wrenovi dá k narozeninám. Když se však ten den přiblížila k soukromému pokoji, zaslechla někoho, jak mluví s Wrenem. Zeptali se: „Proč tu dnes není tvoje upjatá adoptivní sestra, Wrene?" „Nemusíš ji zmiňovat? Co je na ní tak strašného," odpověděl Wren. Klára ztuhla. Viděla Wrenovo rozmrzelost skrz mírnou škvíru otevřených dveří. Její úsměv se hořce napnul. Přesto se odmítala vzdát a sebrala odvahu vstoupit do pokoje se svým dárkem. „Všechno nejlepší k narozeninám, Wrene—" Wrenova tvář ztemněla, jakmile ji uviděl. „Proč jsi tady?" Klára ignorovala hořkost ve své hrudi, když Wrenovi opatrně podala dárek. „Navrhla jsem ti to sama. Chci ti něco říct—" Wren se na ni ani nepodíval. Místo toho náhle chytil za ruku ženu vedle sebe. S tváří plnou úsměvů oznámil: „Ivy a já se příští měsíc zasnoubíme. Všichni jsou vítáni na naší zásnubní oslavě!" Ivy Jones byla dívka, kterou Wrenovu otci, Carlislu Zachmanovi, představila rodina Zachmanových. Jak se mohli Ivy a Wren dát dohromady? Klára zatlačila slzy zpět, ale už nepotlačovala své intenzivní pocity. Podívala se na Wrenova záda, stále odmítala přijmout porážku. „Děláš si legraci, Wrene? Zasnoubíš se s někým náhodným jen proto, abys mě donutil se tě vzdát, že?" Wren se otočil, aby se na ni chladně podíval. Jeho tón byl sarkastický. „Přemýšlíš o věcech až moc. Ivy a já se už dlouho vídáme. Měla bys ji oslovovat jako svou budoucí švagrovou." Klára na místě zamrzla. Vstřebala si jásot a gratulace ze všech stran a cítila se závratně, jako by se řítila tornádem. Ani si nevšimla, když jí Ivy sebrala dárek. Ivy dárek před všemi otevřela a odhalila pár prstenů. Potom s odporem zvolala: „Panebože! Nemůžu uvěřit, že ti sehnala prsteny! Nesnaží se tě snad požádat o ruku, Wrene?" Klára se konečně probrala ze svého omámeného stavu. Do té doby se na ni všichni dívali divně a šeptali o ní. Rty se jí chvěly a chtěla něco říct. Klára však obdržela Wrenův znechucený pohled. Řekl: „Řekl jsem ti, že jsem tvůj bratr! Jak můžeš stále chovat takové odporné úmysly?" Wren popadl krabičku s prsteny a hodil ji do koše. Odhodil ji jako odpad, podobně jako se choval k Klářiným citům k němu. Každý sval v Klářině těle ztuhl, když jí do končetin a srdce pronikl chlad. Nikdy si nepředstavovala, že Wren bude považovat její city za tak odpudivé. Klára si nepamatovala, jak opustila ten soukromý pokoj, ale Wren ji nenásledoval. Vzpomínky na ni a Wrena jí zaplavily mysl a ona šla domů v omámení. Jakmile uviděla Katrinu, už se nemohla udržet. Vrhla se jí do náruče a v agónii plakala. Katrina promluvila, až když se Klára uklidnila. Řekla: „Kláro, co se týče toho studia v zahraničí… Doufám, že si to ještě vážně rozmyslíš. „Vím, že jsem byla v posledních letech tak zaneprázdněná společností, že jsem neměla čas se o tebe řádně starat. Navíc tě Wren vychoval sám, takže chápu, že se s ním nemůžeš rozloučit. Ale tvá zamilovanost musí dřív nebo později skončit. „Nechci, abys byla zraněná." Katrina navrhla, aby Klára studovala v zahraničí před půl měsícem. Klára se však nedokázala s Wrenem rozejít. Chtěla si dál získávat jeho náklonnost. Teď, když konečně dostala odpověď, se ho úplně vzdala. Usoudila, že je čas nechat to být. Klára si uložila vzpomínky, utřela si slzy a sundala každou zarámovanou fotografii ze zdi. Musela odejít teď, když se Ivy měla stát novou dámou rodiny Zachmanových. Nebylo vhodné mít tyto fotografie, které představovaly její a Wrenovu minulost, povalovat se kolem. Klára vyndala obrázky z rámečků. Potom je všechny spálila na popel, stejně jako svou lásku k Wrenovi.