Z pohledu Sophie „Probuď se, Sophi. Včera večer jsem ti říkal, že Alfa není ve smečce. Dnes musím brzy do domu smečky.“ Tvrdě jsem spala, když jsem uslyšela hlasité zaklepání na dveře. Zkusila jsem znovu usnout, tentokrát s polštářem přes ucho. Můj bratr Abraham bušil na dveře. Byl o tři roky starší než já. Nedávno byl povýšen na Gammu naší smečky Nočního stínu. V důsledku toho jeho povinnosti den ode dne rostly. „Jestli hned nevyjdeš, zabiju tvého přítele,“ vyhrožoval mi. Okamžitě jsem otevřela oči a posadila se. „Tss! Proč mi to děláš? Už jdu. Počkej na mě.“ „Hodná holka.“ Obrátila jsem oči v sloup. Dobře znal mou slabost, kterou byl můj přítel Bruce Morrison. Mít v životě muže jako on bylo požehnání. Miloval mě. Naprosto jsem mu věřila. Byl mladším bratrem našeho Alfy, Bryana Morrisona. Ačkoliv měli stejnou krev, povahově byli naprosto odlišní. Bruce byl klidný, vyrovnaný člověk. Dokázal vyjít s každým. Na druhou stranu jeho velký bratr Bryan byl opravdu chladnokrevný muž. Všichni v naší smečce se ho báli. Říkalo se, že s pohledem ostrým jako dýka z něj vyzařovala aura nebezpečí, ze které běhal mráz po zádech těm, kdo se odvážili zkřížit mu cestu. Každý jeho pohyb byl propočítaný a každý jeho čin v říši vlků byl promyšlený. Jeho smrtící vystupování mu dávalo schopnost kdykoli zabít jakéhokoli Alfu. Nebyl jen nejsilnějším Alfou, ale také podnikatelským magnátem, který naši smečku vystřelil na vrchol nejbohatších smeček světa. No, alespoň to jsem o něm slyšela. Viděla jsem ho jednou. Na Bruceových posledních narozeninách jsem ho letmo zahlédla. Ulevilo se mi, že Bruce není chladný jako on. Bruce byl gentleman, a co je nejdůležitější, záleželo mu na mně. Dala jsem si sprchu, oblékla si jednoduché modré dlouhé šaty a obula si tenisky. Rychle jsem popadla telefon a kabelku a seběhla dolů. „Vidíš? Málokdy přijde včas.“ Zaslechla jsem, jak si na mě bratr stěžuje matce. „Mami, neposlouchej ho. On i jeho Alfa mi už lezou na nervy. Včera večer mi řekl, že pojedeme brzy. Ale v kolik? To nikdy neřekl. Kvůli němu se ani pořádně nevyspím.“ Matka se zasmála. Na tohle hašteření byla zvyklá. Abraham a já jsme se rozloučili s matkou a odešli z domu. Nasedli jsme do jeho auta a on vyrazil. „Máma mi dala za úkol tě každý den vozit na univerzitu, jinak bys tam chodila pěšky.“ „Dobře, tak mě nemusíš vozit. Řeknu Bru-“ „Na to ani nemysli. Budu tě vozit každý den. Nemám toho chlapa rád.“ „Samozřejmě, že ho nemůžeš mít rád. Protože není tvůj přítel, ale můj. Znám ho lépe než kdokoli jiný. Miluje mě. Vlastně mi slíbil, že si po mých osmnáctých narozeninách přijde s mámou promluvit o nás,“ odpověděla jsem posměšným tónem. Když každý člen smečky dosáhl věku osmnácti let, našel si svého druha nebo družku. Mnoho lidí dnes dávalo přednost osobě, kterou si vybrali, před svým osudovým druhem. Takže mohli svého druha odmítnout, pokud chtěli. Existoval však jiný zákon, který se vztahoval pouze na hlavního Alfu. Hlavní Alfa naší smečky nemohl svou osudovou družku odmítnout. Kdyby to udělal, jeho družka by zemřela. Navíc by ostatní Alfové znevážili jeho postavení vůdce smečky Nočního stínu, což bylo horší než smrt. „Což je zítra. Zítra máš narozeniny, Sophie,“ připomněl mi bratr. „Tak přijde pozítří.“ „Nejdřív si ho proklepnu, a pak ti dovolím, aby se stal tvým druhem.“ Bruce byl stejně starý jako můj bratr. Nevěděla jsem proč, ale můj bratr ho vůbec neměl v lásce. Nicméně předpokládal, že Bruce by mohl být můj druh, takže by nás musel přijmout jako pár. „Dobře, dobře, bratříčku. Jak si přeješ,“ poznamenala jsem sarkasticky. Lehce mě udeřil klouby prstů do hlavy, což mě rozesmálo. Vysadil mě u hlavního vchodu na mou univerzitu. ‚UNIVERZITA NOČNÍHO STÍNU‘ Byla to moje vysněná univerzita. Musela jsem se hodně snažit, abych se sem dostala. Byla jsem v prvním ročníku. Po několika přednáškách jsem se nudila. Moje nejlepší kamarádka Luisa se mnou nebyla. Dnes se neukázala. ‚Kde je?‘ Přemýšlela jsem o tom a vytočila její číslo. Nebrala mi telefon. Chyběl mi i Bruce. Ten také nepřišel. Vytočila jsem jeho číslo. Zvedl to po dvou zazvoněních. „Haló.“ „Kde jsi, Bruci?“ „Zlato, říkal jsem ti, že bratr jel do smečky Měsíčního údolí, aby přivezl mou švagrovou. Dnes se vrací. Zítra mají zásnuby. Takže jsem teď v domě smečky.“ „Ach, ano. Jak jsem mohla zapomenout na zásnuby tvého staršího bratra? Myslím, že kvůli tomu tam dnes můj bratr jel tak brzy. Taky mi říkal, že jsme pozvaní na obřad.“ „Nedělej si starosti, zlato. Kdybys zapomněla, připomněl bych ti to. Takže se nemusíš trápit. Teď mám docela fofr. Kéž bys tu byla. Ale to je v pořádku. Měla bys být na přednášce. Zavolám ti později.“ „Dobře, ahoj.“ „Ahoj.“ Povzdechla jsem si, když Bruce zavěsil. Dělal správnou věc, když pomáhal své rodině. Náhle mi hlavou bleskl nápad. ‚Měla bych jít do domu smečky a překvapit ho. Pomůžu mu s prací. Bude mít obrovskou radost.‘ Odešla jsem z univerzity a zavolala si taxíka. Do oblasti domu smečky jsem se dostala za dvacet minut. Zaplatila jsem taxikáři a zamířila k domu smečky. Stráže mě u vchodu nejprve zastavily, ale když jsem jim řekla, že jsem sestra Gammy Abrahama, pustily mě dovnitř. Jakmile jsem vstoupila do domu, obklopila mě vlna vůně a naplnila vzduch sladkou vůní kvetoucích květin. Každý kout zdobilo množství zářivých okvětních lístků, které vytvářely duhu barev tančící mi před očima. Stěny zdobily jemné kytice, jejichž okvětní lístky se snášely dolů jako vodopád přírodní krásy. Celý dům smečky vypadal jako nevěsta. Zasmála jsem se myšlence přirovnat dům k nevěstě. Proč by dům nezdobili? Byly to zásnuby Alfy Bryana. Všichni zítra dostanou svou Lunu. Rozhlédla jsem se, abych našla Bruce, ale nikde nebyl. „Promiňte, kde je Bruce?“ zeptala jsem se jedné služebné. „Není tady,“ odpověděla služebná s jemným úsměvem. Předpokládala jsem, že by mohl být ve svém pokoji. Tak jsem se zeptala: „Kde má pokoj?“ „Nahoře, v rohu,“ odpověděla, než se vrátila ke své práci. „Díky.“ Vyšla jsem nahoru a podívala se na dva rohy. „Který? Ten vpravo, nebo vlevo?“ zeptala jsem se sama sebe a vzpomněla si, že jsem se zapomněla zeptat, ve kterém rohu. Řídila jsem se instinktem a šla do vzdálenějšího levého rohu. Uvědomila jsem si, že pokoj je na samém konci chodby. Šla jsem pomalu a zastavila se před dveřmi. Otevřela jsem dveře a zalapala po dechu. Byla to hlavní ložnice. Zalil mě pocit řádu a čistoty. Každý kout byl pečlivě uspořádán, jako by každý předmět byl umístěn s rozmyslem. Uprostřed hrdě stála obrovská postel, jejíž královská přítomnost přitahovala pozornost. Samotná místnost působila elegantně, s bezchybným bílým nábytkem pečlivě uspořádaným tak, aby vytvářel pocit klidu. Stěny byly vymalovány tmavou barvou. Okno vedle postele poskytovalo výhled na les. K mému překvapení jsem v této místnosti cítila úplně jinou atmosféru. „Bruci?“ Zavolala jsem jeho jméno. Ale nedostala jsem žádnou odpověď. Kde byl? Neříkal, že je v domě smečky? Zkusila jsem vytočit jeho číslo, ale jeho telefon byl nedostupný. Myslela jsem si, že se brzy vrátí. Tak jsem si dala na čas a prohlížela si celou místnost. Můj pohled přitáhla fotografie na nočním stolku. Pomalu jsem k ní přistoupila a vzala rámeček do ruky. Byla to fotka dvou bratrů. Bruce a jeho velký bratr. Nevědomky jsem se posadila na měkkou matraci a pohladila Bruceovu tvář přes sklo rámečku. Vypadalo to, že tato fotka byla pořízena v jejich teenagerských letech. Bruce vypadal roztomile a jeho bratr chladně, jak o něm říkali ostatní. Když loni dorazil na Bruceovu narozeninovou oslavu, aby mu popřál, viděla jsem jen letmý záblesk jeho tváře z dálky. Bruce mě s ním ani nestihl seznámit, protože musel spěchat na schůzi smečky. Věkový rozdíl mezi nimi byl jen dva roky. Bruce však svého bratra velmi respektoval. Na této fotce vypadal jeho bratr pohledně, ale jako velmi arogantní chlapec. Kdo by si pomyslel, že se jednoho dne tento chlapec stane nejmocnějším Alfou? Šepot jeho jména se ozývá chodbami moci a šíří se jako lesní požár mezi těmi, kdo byli svědky jeho nelítostných útoků ve válce. Byla jsem pohlcena tou fotkou. Náhle mě z myšlenek vytrhl chladný hlas za mými zády, který mnou otřásl až do morku kostí. „Jak se opovažujete vstoupit do mého pokoje bez mého svolení?“