Venku už byla tma, když se Klára vrátila domů. Šla se podívat do svého ateliéru. Přece jen, její obrazy pro přijetí na univerzitu ještě nebyly hotové. Klára právě dorazila ke dveřím, když uviděla hospodyni, jak přerovnává interiér a uklízí prostor. Klářin malířský stojan, který původně stál vedle okna, zmizel. Na jeho místě stálo drahé, dovezené piano. Nebyly tam žádné stopy po jejích uměleckých a malířských potřebách. Nahradily je Ivyiny noty a další věci. "Kde jsou moje obrazy?" zeptala se Klára hospodyně, s hlasem se jí třásl. Ty obrazy nebyly jen její cenné majetky. Mezi nimi byl jeden konkrétní obraz – poslední věc, kterou její matka namalovala před smrtí. Klářini rodiče zahynuli cestou zpět z venkova. Jeli tam hledat inspiraci pro obrazy Klářiny matky. Klářina babička vinila z otcovy smrti tyhle obrazy. Takže spálila všechny umělecké kousky Klářiny matky. Jeden obraz přežil, protože Klára skočila do plamenů a popálila si ruce, aby ho zachránila. Byla to poslední věc, kterou měla po matce. Klára si toho obrazu moc vážila. Dokonce i Wren by se ho tehdy neodvážil dotknout. Nicméně, teď chyběl. Hospodyně měla nervózní výraz poté, co viděla, že Klára je na pokraji slz. Nebyla si jistá, jak má reagovat, když se někdo ozval zezadu: "Jsi zpět, Kláro." Ivy držela noty a s úsměvem vstoupila do místnosti. Ze své samolibosti se probrala až poté, co si uvědomila, že Klára pláče. Hned nasadila omluvný výraz. Řekla: "Promiň, že ti zabírám ateliér. Wren mi řekl, že tahle místnost je prostorná a má nejlepší osvětlení, takže je to ideální místo pro můj klavírní pokoj. Dovolil mi se do téhle místnosti přestěhovat, abych mohla cvičit na svou nadcházející klavírní soutěž." Klára přistoupila blíž k Ivy. "Kde jsou moje obrazy?" "Ach, ty obrazy?" Ivy se sladce usmála. "Wren řekl, že nejsou důležité a řekl mi, abych s nimi dělala, co chci. Takže jsem požádala hospodyně, aby je vyhodily." Klářiny oči se rozšířily v nevíře a celé její tělo se třáslo. Wren věděl, jak důležitý pro ni ten obraz byl. Nicméně, dovolil Ivy se ho zbavit, aby ji udělal šťastnou. "Jsi v pořádku, Kláro?" zeptala se Ivy. Klářina hlava v tu chvíli prudce vystřelila vzhůru. Popadla Ivyinu nataženou ruku. Její oči zčervenaly, když se hlasitě zeptala: "Kam jste vyhodili moje obrazy? Vraťte mi je!" "Bolíš mě, Kláro." Ivy se zamračila kvůli bolesti a záměrně řekla: "Jsou ve venkovních popelnicích. Není jisté, jestli už popelářský vůz popelnice nevyvezl…" Klára odstrčila Ivy, než okamžitě vyběhla ven. Venku mrholilo, ale Klára se neodvážila déle otálet. Prohrabávala se každou popelnicí jednu po druhé. Nakonec našla vyhozené obrazy v popelnici poblíž vily. Bohužel, všechny obrazy byly zničené. Olejové pigmenty se všude roztekly. Obraz, který namalovala sebe a Wrena, vypadal nejhůř. Její obličej byl rozmazaný černou barvou. Bylo to, jako by se na ní někdo vybíjel a její tvář byla na obraze k nepoznání. Klára se necítila smutná. Pouze si klekla vedle popelnice a rozhlížela se, dokud nenašla obraz své matky. Naštěstí ležel pod všemi ostatními obrazy a byl v bezpečí před deštěm. Měl jen lehkou skvrnu od ostatních rozteklých pigmentů. Teď, když Klára našla, co ztratila, pevně ho objala a šla domů v dešti. Její ponížení v tu chvíli se nedalo srovnat s hněvem, který v ní vřel. Když míjela ateliér, viděla Wrena, jak s obavami objímá Ivy. Jemně mluvil a snažil se Ivy rozveselit. Carlisle, Katrina a Shirley také obklopovali Ivy. Když Wren vzhlédl a uviděl Kláru, chladně prohlásil: "Pojď sem." Klářiny prsty se pevně sevřely kolem rámu obrazu, když napjatě vstoupila do místnosti. Všechny oči byly v tu chvíli upřeny na ni. Katrině bylo Kláry líto, když viděla, že je promoklá. Chystala se promluvit, když ji Wren předběhl. Wrenův přísný tón zazněl: "Já jsem ten, kdo nechal Ivy se do ateliéru nastěhovat. Můžeš mít jakékoli stížnosti na mě. Proč jsi ublížila Ivy?" "Vyhodila moje obrazy! Víš, že to byla jediná věc, co mi po mamce zbyla!" Klára se rudýma očima upřeně dívala na Wrena. Odmítla nechat věc jen tak být, když se zeptala: "Stál jsi za tím taky ty?" Wren na chvíli zamrzl. "Není to tak, že by o tom Ivy věděla. Neměla bys ji obviňovat! Okamžitě se Ivy omluv, a já můžu předstírat, že se to nikdy nestalo." "Proč bych se měla omlouvat, když jsem neudělala nic špatného?" vyštěkla Klára. Celé její tělo se třáslo, když se zklamaně dívala na Wrena. Wrenův obličej ztemněl. Shirley okamžitě začala hrát lítost, nutila se plakat, když si utírala oči. "Carlisle, Ivy už se dvakrát zranila, i když jsme právě oznámili svatbu našich dětí. Nechtějí nás Klára a Katrina tady? Co kdybychom se s Ivy raději odstěhovaly?" "Nesmysl! Rád bych viděl, kdo by se vás dvou odvážil vyhodit, dokud jsem tady já!" Carlisle držel Shirley za ruku a srdce ho pro ni bolelo. Pak otočil hlavu, aby pokáral Katrinu, aniž by se staral o její city. Vyštěkl: "Podívej se, jak jsi vychovala svou neteř! Je bezcitná! Pokud se to bude opakovat, chci, abys ty i ona opustily mou rezidenci!" "Teď se okamžitě omluv Ivy a Shirley, nebo ti odeberu akcie ve firmě!" Katrina se podívala na svého manžela, se kterým byla přes deset let, a její tvář postrádala barvu. Vždy věděla o Carlisleově náklonnosti k Shirley. Přesto si nikdy nepředstavovala, že by jí Carlisle vyhrožoval firmou kvůli Shirley. V tu chvíli se cítila směšně, že tak usilovně bojovala za udržení svého manželství. Hluboký pocit viny se v Kláře mísil, když si všimla Katrinina bledého výrazu. Zase Katrinu dostala do problémů. "Nechte toho, Wrene a pane Zachmane. Jsem si jistá, že Klára to udělala jen proto, že byla v tu chvíli přemožena svými emocemi. Nebylo to úmyslně. Prosím, odpusťte jí." Ivy vystoupila, aby si zahrála roli hodné dívky poté, co se cítila spokojená s tím, jak se věci vyvíjely. "Jsi mnohem ohleduplnější než Klára," pochválil Carlisle Ivy, než se znovu zamračil na Katrinu. "Pojď se mnou." Klára chtěla něco říct, ale Katrina ji utěšujícím poplácáním po ruce zastavila. Pak Katrina opustila místnost s Carlisleem. V místnosti zůstali jen Wren, Ivy a Klára. "Už nesmíš být tak unáhlená, Kláro. Mohl bych se na tebe vážně zlobit, pokud se to bude opakovat." Ivy se chovala jako otravná starší švagrová. Pak se podívala na Wrena a řekla: "Moc se mi líbí tenhle klavírní pokoj, Wrene. Jenže... ten bezový strom za oknem voní příliš silně. Nelíbí se mi. Můžu ho porazit?" "Cokoli si přeješ," odpověděl Wren. Ve stejnou chvíli Klára zařvala: "Ne!" Klára se postavila Wrenovu nepřátelskému profilu a promluvila, její hlas ztvrdl: "Ten strom jsme tehdy zasadili spolu, Wrene. Zapomněl jsi?" "Je to jen strom. Vážně se kvůli tomu rozčiluješ?" Wren se chladně zamračil. "Kdy ses stala tak nevychovanou, Kláro?" Klářiny oči se rozšířily v nevíře. Dokonce i její rty se třásly a její tvář byla bledá. Wren zasadil ten strom pro ni, když jí bylo osm let. Řekl, že Klářin domov je tady, dokud ten strom zůstane. Od té doby byl s ní, kdykoli bezinky kvetly. Wren a Klára byli po celá léta nerozluční. Přesto na to teď všechno zapomněl. Klára si nemohla pomoct a hořce se zasmála. V jejím hlase zůstala hořkost, když řekla: "Ale to je poslední bezový strom, Wrene." Všechno, co Kláře patřilo, jí bylo postupně odebíráno od té doby, co se Ivy nastěhovala do rezidence Zachmanových. Wren rozebral houpačku, kterou pro Kláru postavil vlastníma rukama, aby postavil altán pro Ivy. Ve skleníku byly také další bezové stromy, které s velkou péčí pěstoval. Nicméně, byly nahrazeny Ivyinými oblíbenými květinami, liliemi. Nyní se chystala být odebrána i poslední vzpomínka, kterou Wren a Klára sdíleli. Wren se na Kláru podíval s lhostejností. Nic neřekl, což se rovnalo tichému souhlasu. Světlo v Klářiných očích navždy zhaslo. Se sebeironií našpulila rty a zamířila ven. Šla ten strom sama porazit.