OLIVIE Ten den byl tak nudný, ale protože jsem nechtěla dělat tátovi starosti, neopustila jsem dům celý den, až nakonec přišel večer a já jsem usnula. „Muffine, vstávej.“ Otevřela jsem oči, vyplašená, a uviděla jsem tátu sedět na mé posteli, jemně mě šťouchal, abych se probudila. „Tati? Kolik je hodin?“ „2:40, musíme jít, Muffine. Auto je sbalené. Obleč se a pojď dolů.“ Vstal a nechal mě obléknout. Byla jsem zmatená. Proč jsme vstávali uprostřed noci, abychom teď odešli? Ale vstala jsem a oblékla si tepláky a mikinu. Chtěla jsem se cítit pohodlně během cesty. Cítila jsem, jak je Skye úzkostlivá a nervózní, a to mě znervózňovalo, protože jsem od ní nikdy necítila takové emoce. Když jsem sešla dolů, neuniklo mým trénovaným očím, že Matt sbalil do tašky nějaké zbraně. A jako vlci nikdy nepoužíváme skutečné zbraně. Jsme zbraň sami. Takže to nezmírnilo mou frustraci a nervozitu, když jsem ho viděla je balit. „Zbraně?“ ptám se a on se podívá nahoru, snaží se usmát, ale nedaří se mu to. „Pro jistotu. Táta je v autě. Pojďme.“ Říká mi. Vycházíme ven a vidíme tátu v autě, ale se zhasnutými světly. Nastoupíme, Matt na sedadlo spolujezdce a já si sedám dozadu. Táta pomalu odjíždí od domu a já mám pocit, že ho už nikdy neuvidím. Když dorazíme k hranici našeho teritoria, dva patroly vystoupí dopředu, společně s další vysokou postavou, o které zpočátku nevidíme, kdo to je. Jak se přibližujeme, vidím, že je to Carter, a táta stáhne okénko trochu dolů. „Pane Moore. Rád vidím, že jste se sem dostal nezpozorován.“ Zdraví tátu, který na jeho slova přikývne. „Děkuji ti, Alfo. Za všechno.“ Říká táta. „Ještě nejsem Alfa, takže jen Carter. Přeji vám šťastnou cestu a budoucnost.“ „Děkuji ti, Cartere. Jsi dobrý muž.“ Potřesou si rukama, pak táta začne znovu řídit a brzy jsme pryč z teritoria a táta zapne světla na autě, když vyjedeme na hlavní silnici. Čtyři hodiny poté, co jsme opustili teritorium, táta zastavil u benzínky, aby natankoval. Když byl hotov a vrátil se do auta, otočil se, aby se na mě podíval. „Muffine, požádám tě, abys udělala něco velmi obtížného, a na chvíli se budeš cítit slabá, dokud se nedostaneme do Smečky Krvavého Měsíce,“ říká táta a dívá se na mě. „Co mám dělat, tati?“ ptám se ho. „Musíme se zříct našeho místa jako členové smečky Temného Lesa. Ale to bude jen do té doby, než se dostaneme do Smečky Krvavého Měsíce, pak nás jejich Alfa pozve do své smečky.“ „Ale proč? Nemusíš to dělat jen proto, abys navštívil jinou smečku.“ Říkám, vím, že se něco děje, a chci to vědět. „Musíme opustit Temný Les. Alfa není ve své pravé mysli. A má o tebe zájem,“ říká mi táta a cítím se odporně. „Ale on je tak starý. Jak si může myslet, že bych to chtěla dělat.“ Ptám se. „To ho nezajímá, Liv,“ říká Matt, používá mou přezdívku. „Rodiče tvé matky mluvili s jejich Alfou a ten nám nabídl místo tam. Je to mladý Alfa, ale velmi, velmi silný. Budeme tam v bezpečí a ty tam budeš v bezpečí,“ říká táta. „Dobře.“ „Promluvíme si víc, až tam budeme, ano?“ ptá se táta a já přikývnu. A pak se všichni zříkáme našeho místa jako členové smečky Temného Lesa. Nejdřív to udělal táta, pak Matt a pak jsem byla na řadě já. „Já, Olivia Mooreová, dcera Klause a Nory Mooreových, se zříkám svého místa jako členka smečky Temného Lesa a rozhoduji se stát se odpadlíkem.“ Hrozně to bolelo cítit, jak se pouto ke smečce přetrhlo a pocit někam patřit zmizel. Na zlomek sekundy jsem bolestí zalapala po dechu. „Vím, že to bolí, Muffine, ale je to pro tvé dobro,“ utěšuje mě táta a já přikývnu. Když to skončilo, táta začal znovu řídit a pak se ozval zvuk vyzvánějícího telefonu. Matt se podíval na tátův telefon. „To je Alfa Colton.“ Říká tátovi. A on ho nechal vyzvánět, ale pak začal zvonit jeho vlastní telefon, a když zůstal bez odpovědi, můj ohlásil příchozí hovor z čísla, které jsem neznala. „Nezvedej to. Ulož si své fotky a všechno ostatní důležité na nebe, pak vypni telefon a vyhoď ho z okna, aby nás nemohli vystopovat,“ říká táta a my děláme, jak nám řekl. „Ale neví on, kam jedeme?“ ptám se, když vyhazuji svůj telefon z okna. „Ne úplně. Řekl jsem mu, že navštěvujeme nějaké příbuzné tvé matky. A ví, že má dvě sestry, které se obě přestěhovaly do jiných smeček, když si našly své druhy. Takže to může být kamkoli, kam jedeme.“ Říká mi táta. A já přikývnu. Uvědomila jsem si, že do toho muselo být vloženo tolik plánování. A věděla jsem, že to není přehnaná reakce, myslím, všimla jsem si, jak Alfa Colton vždycky jakoby upíral oči na mě, a vždycky jsem se kvůli tomu cítila tak nepříjemně. Po dalších 3 hodinách jízdy a jedné přestávce na záchod jsme opustili hlavní silnice a vjeli do oblasti s nejúžasnějším lesem, jaký jsem kdy viděla. A na obzoru daleko vzadu jsem viděla tyčit se velké hory a vodopád, myslím. Nikdo z nás dlouho nic neříkal a já jsem se jen dívala z okna, stahovala ho dolů a nasávala čerstvý vzduch. Zalapala jsem po dechu, když jsem viděla něco obrovského, jak se rychle pohybuje mezi stromy, a do nosu mě udeřila vůně borového dřeva a karamelu, ale než jsem to mohla pořádně vidět, bylo to pryč. Po chvíli táta zastavil auto uprostřed ničeho, a zrovna když jsem se chtěla zeptat, proč jsme zastavili, čtyři velcí muži vystoupili na silnici. Dva z nich byli očividně válečníci, ale ti poslední dva byli ještě větší, jeden větší než druhý. Ti dva válečníci zůstali tam, kde byli, ale ten menší z těch dvou ostatních se začal přibližovat k našemu autu. Táta se na nás podíval, řekl nám, abychom zůstali v autě, a pak vystoupil. Potřásli si rukama, když se setkal s mužem před naším autem. Chvíli si povídali a táta šel s ním potkat toho druhého muže. Snažila jsem se na něj dobře podívat, ale jako by se vyhýbal pohledu naším směrem. A brzy se táta vrátil do auta a usmál se, když nastoupil. „To byl Beta a sám Alfa. Byli jsme na proběhnutí, když nás vycítil. Budeme následovat Betu, zatímco se Alfa vrátí do smečky a bude na nás čekat,“ říká. „To je ale velký vlk, co?“ říká Matt. „Je a nikdy jsem necítil sílu, jako je ta, která z něj vychází, takže buďte uctiví.“ Odpovídá táta a nastartuje auto, aby následoval velkého šedého vlka, do kterého se Beta přeměnil.