Ava se rozhlédla, jestli někdo není poblíž, než se podívala na rozzlobeného muže před sebou. Jaredovo auto bylo dávno pryč; nikdo by neslyšel její křik. Měla Jareda požádat, aby počkal, dokud nebude uvnitř. Měla si vzpomenout, co se vždy stalo, když byla sama zahnaná do kouta. Postavit se vlku v neznámém teritoriu byl špatný nápad. Sklopila zrak, jak ji to bratři vždy učili. S kapucí na hlavě ho vůbec neviděla. Ten muž byl očividně Alfa; nešlo se splést s aurou nebezpečí, která ho obklopovala. Srdce jí bušilo v hrudi, i když se ho snažila uklidnit. Strach dělal Alfy vždy šílenějšími, jako by to bylo afrodiziakum. "Slyšela jsi mě?" zavrčel. "Ano," odpověděla rychle. Dveře do jejího pokoje byly hned za ním, ale věděla, že nic nezabrání odhodlanému vlkodlakovi vytrhnout je z pantů, i kdyby se jí podařilo uniknout. Nemohla utéct vlku. "Phoenix Academy není místo pro lidi. Nevybaluj si kufry. Odejdi, nebo tě odsud odnesou v pytli na mrtvoly." Věděla to. Kdyby ji paní Bentonová poslechla, nebyla by v téhle situaci, ale nemohla jen tak odejít. To by znamenalo vzepřít se Radě, což by mělo strašlivé následky pro ni a její rodinu. Počká si. Sami uvidí pravdu. "Já nemůžu—" "Můžeš," zavrčel muž a přistoupil k ní tak blízko, že viděla jeho boty a cítila teplo z jeho těla. S tím, jak hlasitě jí teď bušilo srdce, mohla probudit celou kolej. "Odejdeš, nebo přísahám při Bohyni, že nebudu nést zodpovědnost za to, co ti udělám." Polkla a stále se dívala na jeho boty. "Zkusím to nějak vyřešit," zašeptala. Za ta léta jí kůže natolik zhrubla, že z ní členové její smečky nedokázali dostat žádnou reakci. Ale tenhle muž, s veškerým svým hněvem, ji naplňoval takovým strachem, že se jí celé tělo třáslo. Snažila se zhluboka nadechnout, ale dostala jen plné plíce jeho kolínské – něčeho kořeněného, co by ocenila v jiné situaci. "Podívej se na sebe. Třeseš se jako malé ptáče. Ucítí tvůj strach na míle daleko a roztrhají tě," zašeptal. Cítila jeho teplý dech na uchu, a teď, když už nevrčel, jeho hlas ji obklopil jako balzám. I když se na něj nedívala, slyšela jeho hluboké dechy, jako by nasával její vůni. Srdce jí zabušilo o něco hlasitěji. Když vlci vyrazí na lov, jakmile zachytí vůni své kořisti, není kam by mohla utéct, aby ji nechytili. "Víš, proč se tohle místo jmenuje po Fénixovi? Protože je navrženo tak, aby nás zlomilo, spálilo nás na popel, dokud nic nezbyde. Ale ty, malá člověče, ty nikdy nevstaneš z popela," řekl. Nechápala, proč ji jeho hlas uklidňoval, když říkal věci, které měly zvýšit její úzkost. Ale ať už byl důvod jakýkoli, dodalo jí to dostatek páteře na to, aby udělala malý krok od něj. Varovně zavrčel, aby se už nehýbala. "Děkuji za varování. Zůstanu z cesty, dokud mi Rada neřekne, že můžu odejít," zašeptala. Musela si vzpomenout na otcova slova. Učil ji přežít jako člověk mezi vlky od čtrnácti let poté, co dospěla a zjistili, že se nepromění. V tom okamžiku jí hlasitě zakručelo v břiše, nedbajíc na nebezpečí, ve kterém se nacházela. Muž od ní odstoupil a ona zadržela dech, očekávajíc něco špatného. Prsty pevně sevřela tašku s jídlem a zavřela oči. Možná si přece jen měla sbalit zbraň, i když byly zakázané. Jak se bude chránit, když budou všichni takoví? Když se nic nestalo, otevřela oči a riskla pohled na muže. Měla pravdu, co se týče jeho očí. Zářily rudě a jeho pěsti byly zaťaté podél těla. Nikdy předtím neviděla vlky s červenýma očima, ale cítila mráz až do kostí, jako by stála v přítomnosti zla. Jeho čelisti byly pevně zaťaté a vypadal, jako by s něčím bojoval. "Nekrmili tě doma? Týrali tě?" zavrčel. "Nemáš na sobě žádné maso." Změna tématu ji zmátla a zamračila se, když zkoumala jeho tvář. Myslel to vážně? Nebo to byla záludná otázka? "Krmili mě." Jeho oči přestaly zářit a na vteřinu zapomněla, že je to psychopat, který bezdůvodně zastrašuje ostatní. Jeho oči měly tu nejvýraznější, nejkrásnější jantarovou barvu, jakou kdy viděla. Zblízka viděla, že jeho vlasy mají bohatou tmavě hnědou barvu s několika dokonale smíchanými blond melíry a vzácné jantarové oči dotvářely dechberoucí vzhled. Proč musí být všichni pohlední šílenci? "Tak proč jsi tak kurva hubená?" vyštěkl. Nebyla. Lidé by jí pravděpodobně řekli, že by měla shodit pár kilo. Ne že by si pamatovala, že je viděla, ale četla mnoho lidských knih a časopisů. Jít na lidskou vysokou školu by byla její první interakce s nimi, takže se na to těšila. "Genetika, asi," odpověděla s pokrčením ramen. Muž před ní se zamračil a naklonil hlavu na stranu. A pak se jeho vrčení vrátilo. Nevěděla, proč se zase zlobí, když právě odpověděla na jeho otázky. A pak si uvědomila, že se mu dívá přímo do očí. Rozšířily se jí oči a znovu se podívala na své boty. První pravidlo v její smečce bylo nikdy neprovokovat Alfu. Nikdy je nevyzývat. Alfy vždycky vyhrají. "Jdi a jez své jídlo. Pak, za úsvitu, vezmi své tašky do kanceláře a řekni jim, že došlo k omylu. Odejdi. Musíš odejít." S tím znovu vykročil vpřed a znovu nasál její vůni. Byla to hrozba? Bude ji lovit, pokud jí nebude dovoleno odejít? Když konečně odešel, chvíli zůstala stát jako zmrazená. Co se stane, když ji Rada odmítne vyslechnout? Bude to on, kdo ji roztrhá na kusy? Zhluboka se nadechla a konečně zvedla hlavu. Vchod do jejího pokoje měl skleněné dveře. Viděla několik lidí stát v hale, kde předtím nikdo nebyl. Očividně poslouchali. Otevřela dveře a prošla kolem jejich chichotání a šeptání. Než vešla do svého prázdného pokoje, stále se třásla a ztratila chuť k jídlu. Někdo v kanceláři školy ji zítra bude muset vyslechnout. Bez své rodiny by tu nepřežila.