Když přišla na řadu, Ava konečně zvedla hlavu a podívala se směrem k naznačené místnosti. Hluboce se nadechla, popadla rukojeť svého kufru a táhla ho za sebou. Když vešla dovnitř, za velkým stolem seděla žena. Ani se nepodívala, když Ava zavřela dveře a nechala zavazadla hned za nimi. Žena něco psala na počítači a Ava využila příležitosti si ji prohlédnout. Protože vypadala o něco starší než většina nadpřirozených bytostí, Ava nedokázala říct, co je zač, nebo jestli vůbec je nadpřirozená. Neměla bledou pleť jako upíři, takže to vyloučila. Oblékala se elegantně a její šedivějící vlasy měla stažené do profesionálního drdolu na temeni hlavy. Na jmenovce na stole stálo: „Paní Bentonová, koordinátorka sociální péče o studenty.“ Ava nervózně stála před stolem a nebyla si jistá, jestli si má jen sednout, nebo být zdvořilá a počkat na pozvání. Protože teď neměla nic v rukou, mohla si je jen mnout, zatímco čekala na pozornost paní Bentonové. „Posaďte se, prosím,“ řekla žena konečně. Ava ráda udělala, jak jí bylo řečeno. Byla tak unavená z cesty a skrývání svých skutečných emocí, že uvítala možnost si sednout. Paní Bentonová se netvářila zrovna přívětivě, když před ni posunula nějaké papíry. „Jméno?“ zeptala se paní Bentonová. „Ava. Ava Morganová.“ Před starší ženou se objevil šanon, takže Ava málem vyskočila ze židle. Paní Bentonová se v půlce otevírání šanonu zastavila a tázavě na ni zvedla obočí. Snažila se uklidnit svůj srdeční tep a věnovala jí přehnaně zářivý úsměv. Nebyla to poprvé, co viděla používat magii. I když její smečka byla odlehlá, prošla jí čarodějka nebo dvě, na které si vzpomínala. A protože neměla žádný společenský život, přečetla si skoro všechny knihy, které se jí dostaly do rukou, o ostatních druzích. Ale vidět něco vykouzleného z ničeho? To bylo nové. Uvědomila si, že tu uvidí mnoho nových věcí a bude si na to muset zvyknout, bez ohledu na to, jak krátký její pobyt bude. „Promiňte,“ zašeptala. Paní Bentonová na ni ještě chvíli upřeně hleděla a pak pokračovala v listování v šanonu. „Telefon a veškerá ostatní elektronika,“ řekla paní Bentonová a natáhla ruku. Ava se popadla za kabelku, aby z ní vytáhla vypnutý telefon. Neuvědomila si, že když řekli žádné telefony, tak je skutečně berou. Nevěděla, co si má myslet, když položila telefon do ženiny dlaně. A pak, stejně jako se objevil šanon, telefon prostě zmizel. Pryč. Tentokrát se ovládla, ale co to sakra?! „Ava Morganová. Omega. Pracovní zařazení bude určeno. Zde je váš přidělený pokoj na koleji, rozvrh a uvítací balíček. Uvnitř najdete mapu. Klíče budou na recepci vaší koleje. Povolená elektronika na vašem stole. Nedaleko odtud je nákupní centrum, kam budete moci jít, pokud dostanete propustku,“ řekla, když se na stole objevilo několik dalších šanonů. „Dodržujte pravidla, jinak ponesete následky. Můžete jít.“ Ava málem dostala úraz krční páteře, jak rychle byla propuštěna. „Promiňte, nerozumím,“ začala. „V mém spise stojí, že jsem omega?“ Paní Bentonová už se vrátila k psaní něčeho na počítači. „To tam stojí,“ odpověděla žena znuděným tónem, aniž by se na ni podívala. „Ale já jsem…“ Její hlas se vytratil, když si uvědomila, jak nahlas mluví, a tak ho snížila na pouhý šepot. „Ale já jsem člověk. Jsem si jistá, že došlo k omylu –“ „Žádné omyly neexistují,“ skočila jí do řeči paní Bentonová. „Najděte si svůj pokoj a seznamte se se vším před zítřejšími lekcemi.“ „Paní. Promiňte, ale já jsem se nikdy ani nepřeměnila. Nemám nic, co by naznačovalo, že se někdy přeměním,“ pokračovala naléhavě. Paní Bentonová přestala psát, prsty se jí vznášely nad klávesnicí a oči jí zasvítily, když se na ni znovu podívala. Ava se zatřásla zpět do židle při té proměně z neškodně vypadající ženy v šílenou mrchu, která se nebála ji na místě zabít. „Můžete jít,“ zopakovala paní Bentonová. Ava se rozbušilo srdce, když rychle vstala ze židle a popadla papíry, které dostala. Ani se nesnažila skrýt, jak rychle jí bije srdce, a dívala se na zem, když spěchala kolem svých nových spolužáků se svou taškou v závěsu. Takhle se to nemělo stát. Tady jí měli říct, že došlo k omylu a že bude zařízeno, aby se co nejdříve vrátila domů. Dokonce byla připravená akceptovat, že jí trochu pozmění mysl, aby mohla zapomenout na posledních pár dní a žít, jako by vůbec nedostala pozvánku. Magie je magie, ale jistě se ještě můžou stát chyby? Srdce jí stále bušilo, když se trápila s kufrem po schodech u vchodu a pak spěchala k fontáně. Tam si sedla na okraj a tupě se dívala na vodu, zatímco přemýšlela o své budoucnosti. Opravdu se od ní očekávalo, že bude žít mezi nimi? Trénovat s nimi, jako by byli stejně silní? V hlavě se jí přehrávala slova chlapce z dřívějška. Byl to žert? Naštvala někoho tak moc, že si mysleli, že tohle je perfektní způsob, jak jí to oplatit? Rychle tu myšlenku zavrhla. Nikdo v její smečce neměl takový vliv, aby měl nějaký vztah s členy rady, kteří o těchto věcech rozhodují. Když se rozhlédla, uvědomila si, že je kolem méně lidí. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, ale hluboce se nadechla a trénovala své tělo, aby se uklidnilo. To je v pořádku. Paní Bentonová ji neposlouchala, ale někdo se tímto problémem určitě bude zabývat s tím, kdo tohle místo řídí, jakmile začne chodit na lekce. S tímto přesvědčením se na chvíli pořádně rozhlédla. Ta stará budova před ní vypadala jako minové pole historie, ale stejně tak i ty ostatní, které viděla po straně. Možná by se mohla o tom místě dozvědět něco víc, než ji vykopnou. A byla zvědavá, kde jsou vlastně učebny a přednáškové sály. A pak tam byl ten obří vodní prvek uprostřed fontány, kulovitý tvar s vodou tryskající z vrchu a stékající po stranách. Když se podívala zblízka, zdálo se, že na něm jsou nějaké symboly, a pokud se nemýlila, bylo to stříbro. To bylo divné. Nikdy nepotkala nadpřirozené bytosti, které by záměrně měly u sebe něco stříbrného, vzhledem k tomu, že je to mohlo zabít. Pokrčila rameny, když se konečně podívala dolů na papíry a vytáhla si informace o koleji a mapu. „Páni,“ řekla si pro sebe. Zdálo se, že pozemky, které viděla, když vešla, nebyly ani polovina z toho. Mapa pokračovala donekonečna, i když měla několik oblastí označených jako zakázané. Vzdělávací zařízení byla rozdělena podle specializace, jako běžná vysoká škola, a velké oblasti byly označeny pro další výcvik, kterého se nebude moci účastnit. A měla pravdu, pokud jde o to, jak daleko bude muset denně chodit do třídy. Když si našla svou kolej a pak budovu, kde bude absolvovat většinu svých akademických studií, v duchu vykřikla. Bude úplně mrtvá, než dojde do třídy. Možná budou v jejím uvítacím balíčku nějaké informace o dopravě. Dvakrát si všechno prohlédla a pak si povzdychla. Nic tam nebylo. Bude se muset zeptat svých spolubydlících, jak to funguje. Se povzdechem si dala papíry do tašky na vršek kufru, popadla rukojeť a začala jít. Nevěděla přesně, kde jsou, ale bylo zatraceně horko a nebyl to dobrý den na dlouhé procházky. Když našla svou kolej, byla příliš zpocená, hladová a žíznivá na to, aby se starala o to, že nevypadá jako ty, kolem kterých prošla. Nikdo se na ni dvakrát nepodíval, když vešla dovnitř, a na recepci nikdo nebyl. Nahoře bylo ale mnoho sad klíčů, takže neváhala a našla ten od svého pokoje. Jakmile ho našla, šla rovnou do malé kuchyňky, aby se podívala do lednice. Nic tam nebylo. Žádné lahve s vodou, žádné jídlo. Se povzdechem otevřela kohoutek a nechala vodu chvíli téct, než se napila, kolik potřebovala. Pak si dala dlouhou, osvěžující sprchu a pak si omotala tělo ručníkem, aniž by si dokonce osušila vlasy. Neobtěžovala se obléknout nebo se rozhlédnout po pokoji, aby zjistila, s kolika dívkami ho bude sdílet a jestli už dorazily. Hodila se na jedinou postel se složeným ložním prádlem u nohou a zavřela oči. Jen si trochu zdřímnout. A pak bude moct dostatečně jasně přemýšlet, aby na to přišla.