Kapitola dvě Jakub pomalu natáhl ruku a sáhl po zbrani. Vytáhl ji z kapsy a namířil na ně. "Zastavte to auto teď!" Křičel. "Nespustíš to. Okamžitě mi tu zbraň dej!" Varovali ho. Ten, co řídil auto, se trochu bál. Nechtěl být postřelen. "Řekl jsem, zastavte to zasraný auto!" Křičel znovu. "Dej mi tu zbraň!" Jakub zvedl zbraň a vystřelil do vzduchu. Řidič rychle zastavil. Popadl Jakubovu ruku a vystoupil z auta, stále na ně mířil zbraní. "Jestli půjdete s námi, nebudu váhat a vystřelím na vás," varoval Jakub. "Pojď, Jakube. No tak!" Jasmína ho chytila za ruku. "Jsi někde zraněná?" Zeptal se klidně. Zavrtěla hlavou. "Pojďme," řekl a utekl. Opakovaně se otáčel, aby se podíval, jestli je pronásledují, ale ne, nebyli. Angelo vztekle hodil sklenici whisky, kterou držel, na zem. Spadla a roztříštila se všude. "Jak jsi mohl být tak neopatrný? Právě jste mi zničili život vy dva! Argh!" Angelo zasténal. Všem třem se už podařilo utéct. Musel uprchnout ze země, než po něm půjdou policajti. "Připravte auto, my..." Náhle se dveře rozletěly, když se policajti vrhli do jeho kanceláře. "Ruce vzhůru!" Sborově zvolali a namířili na ně zbraně. "Pane Angelo, jste zatčen za únos Jasmíny Danvers, Nicka Corteze a Jakuba Corteze. Vezměte je!" Nařídil důstojník. Angelo a jeho doprovod byli zatčeni. . Nick viděl svého bratra procházet kolem dveří s rodiči. Ulevilo se mu. Jasmína byla v pořádku. "Jakube!" Pevně bratra objal a odtáhl se od něj. "Jak je na tom Jasmína? Musím ji hned vidět," spěchal za Jasmínou, i když už bylo pozdě. Jakub ho chytil za ruku a stáhl ho zpět. "Radím ti, abys se od ní držel dál," řekl. Nick odstrčil bratrovu ruku pryč od sebe. "Nicku? Půjdeš ji navštívit zítra. Už je pozdě," řekla jejich matka. "Dobře, mami," odpověděl Nick. "Pojď, Jakube, pomůžu ti umýt vlasy." Nick šel do svého pokoje a popadl telefon. Volal Jasmíně, ale nedostal žádnou odezvu. Sedl si na studené dlaždice a dál se snažil Jasmíně volat, ale ona stále neodpovídala. Druhý den ráno Nick spěchal k Jasmínině domu. "Dobré ráno, paní Danversová, kde je Jas?" Zeptal se. "Je nahoře," odpověděla. Spěšně vyběhl po schodech nahoru a potkal ji v jejím pokoji. Byla na balkóně. "Jasmíno, ó můj bože," spěchal k ní a objal ji. Jasmína zamručela a vztekle se vymanila z jeho sevření. "Neopovažuj se mě dotknout!" Řekla vztekle a udělala od něj tři kroky. Nick zamračil obočí a snažil se přijít na to, co udělal špatně. "Jas, to jsem já," řekl a kráčel k ní. "Řekla jsem, drž se ode mě sakra dál. Už nikdy nechci vidět tvou hroznou tvář," řekla a začala vzlykat. "Jasmíno... Udělal jsem něco špatně? Odpusť mi," řekl znovu a stále se k ní hrnul. Nechala ho, aby se jí dotkl, a otočila se k němu. "Nicku... Omlouvám se, ale... Už s tebou nemůžu být kamarád. Nemůžu být kamarád s někým, komu nemůžu věřit a kdo mi lhal. Naše přátelství oficiálně skončilo," řekla a odešla. Nick se ušklíbl, jako by neslyšel, co řekla. Rozběhl se za ní a postavil se přede dveře. "Lásko, co to říkáš?" "Jsem ráda, že jsem nepřijala, že jsi můj přítel. Poznávám, jaký jsi doopravdy, než to vůbec začalo." "Jen mi řekni, co jsem udělal špatně," Nick už šílel. Chytil ji za paži a zatřásl s ní. Jasmína rychle uvolnila jednu ruku a tvrdě ho uhodila přes obličej. "Naposledy, drž se ode mě dál. Nenuť mě, abych si najala právníka, aby zařídil zákaz přiblížení," tvrdě se na něj podívala a odešla. Nickova ruka byla na jeho tváři. Vzpomněl si, co mu řekl Jakub. "Radím ti, abys se od ní držel dál," ta slova mu zněla jako zvon v hlavě. Byl si jistý, že Jakub bude vědět, proč se na něj Jasmína tak zlobí. Spěšně opustil pokoj a našel cestu zpět domů. Viděl Jakuba scházet ze schodů s rukama v kapsách. Jakub se zastavil, když viděl, jak na něj bratr zírá. "Jakeu, řekni mi, proč se na mě Jasmína tak zlobí? Co jsem udělal špatně?" Zeptal se Nick svého bratra. Jakub si odfrkl. "Jestli ti to neřekla ona, tak já ti to neřeknu," to byla Jakubova odpověď. "Řekni mi to!" Křičel Nick. Jakub také miloval Jasmínu, ale věděl, že ji nikdy nemůže získat kvůli Nickovi. Teď se na něj zlobí, tohle nebyla nic jiného než příležitost, jak se k ní přiblížit. "Ptám se tě na zasranou otázku, Jakube!" Křičel na něj Nick. "Nech mě být!" Odpověděl a odešel. Nick sledoval, jak jeho bratr odchází. Jeho bratr mu nechce odpovědět, ani jeho láska a budoucí přítelkyně mu nechtějí odpovědět. Jeho život se právě zhroutil, protože ztratil dva hlavní lidi ve svém životě. Sedl si na jeden ze schodů a začal přemýšlet, co dál. Nebylo možné, aby tu zůstal, budou ho navždy ignorovat. Na dveře kanceláře pana Corteze se ozvalo tiché zaklepání. Zvedl hlavu a zadíval se na dveře. "Dále." Vešla mladá žena. "Váš syn je tu, aby vás viděl, pane," oznámila. "Ach, pošlete ho dál," řekl, aniž by věděl, který z nich to je. Nick pomalu vešel do kanceláře. "Ach! To je můj syn! Pojď dál, Nicku." Nick stál před svým otcem s jeho stolem mezi nimi. "Otče, mám prosbu," řekl. "Řekni mi, udělám cokoliv," řekl pan Cortez a usmál se na svého syna. "Chci zítra odjet do Anglie." Úsměv pana Corteze pomalu zmizel. "Cože?" Zamumlal si pod nos. . . O pět let později... Jakub troubil na auto před Jasmíniným domem. Byl zaneprázdněn čekáním, až vyjde ven. Vyšla z domu a zamkla za sebou. Nasadila si sluneční brýle a rozběhla se k Jakubovu autu. "Myslela jsem, že to dnes nestihneš," řekla. "Dnes je tvůj velký den, proč bych neměl?" Zeptal se a nastartoval motor. Okamžitě odjel. Jasmína si zkontrolovala make-up v předním zrcátku před sebou. "Jsem krásná," poznamenala. Jakub na ni ukradl pohled a odvrátil zrak. Soustředil se na cestu a dál řídil. Asi po hodině zastavil před studiem. "Můj asistent mě dnes odveze domů, nemusíš jezdit," "Já taky ne. Mám obchodní jednání s otcem. Popřej mi štěstí." Jasmína se naklonila dopředu a políbila ho na tvář. "To je to štěstí! Ahoj!" Vystoupila z auta a vběhla do studia. Jakub na ni upíral pohled, dokud nezmizela z dohledu. Dotkl se místa, kde ho políbila, a usmál se. Jasmína vešla do studia. Její asistentka k ní přiběhla a podala jí kabát, protože ve studiu byla zima. "Tudy, všichni na tebe čekají," řekla Tara tiše a vedla ji do její maskérny. Jasmína se neustále rozhlížela, s kým bude natáčet reklamu. "Pojďme," zamumlala a dál kráčela. Jakub byl před otcovou kanceláří. Upravil si oblek a vlasy. Zhluboka se nadechl a vydechl. Rychle otočil klikou dveří a vešel do kanceláře. "Dobré ráno, otče, dobré ráno, pane Danversi. Pane Danversi???" Zeptal se znovu. Neměl tu vidět pana Danverse. "Ach, Jakube!" Zavolal pan Danvers. Jakub pomalu kráčel k nim a posadil se vedle pana Danverse. "Co se děje? Myslel jsem, že máme obchodní jednání," zeptal se Jakub trochu rozrušeně. "Děje se to v kanceláři, takže je to obchodní jednání," odpověděl jeho otec. "Tak mi řekněte, co se děje?" Zeptal se Jakub. "Takže, především. Přemýšleli jsme o některých věcech, Jakube," "Co je teď?" Zeptal se Jakub, stále rozrušený. "Chceme..." Pan Cortez se nechal vyrušit, když mu do telefonu přišel hovor. Popadl telefon a zadíval se na ID volajícího. Bylo neznámé. Zvedl ho a přiložil si telefon k uchu. "Haló! Kdo je tam? Haló!!" Křičel, ale na druhém konci nikdo nemluvil. Ukončil hovor a položil telefon na stůl. "Chystal ses mi něco říct, otče. Co to je?" Zeptal se Jakub. "Ach jo, plánujeme tě oženit, synu," oznámil pan Cortez. "S kým?" Zeptal se Jakub a snažil se uklidnit. "S mou dcerou, Jasmínou!" Uzavřel pan Danvers. Jakubovi se rozšířily oči. Srdce mu také silně bušilo.