Epizoda 5 "Vito, prosím, půjdu s tebou. Udělám cokoliv budeš chtít," klečela jsem, plakala a prosila Vita. Mířil pistolí na hlavu mé matky, ušklíbl se na mě a řekl: "Tohle máš za to, že jsi mě neposlechla." Bum!!! Uslyšela jsem a další věc, kterou jsem viděla, byla krev, spousta krve všude kolem mé matky. Dívala se na mě svýma neživýma očima a vinila mě za její neštěstí. Byla to moje chyba, že ano? MAMI!!!! vykřikla jsem a třásla se strachy… LISO, LISO, LISO!!! Někdo mě volal. Otevřela jsem oči a vyskočila. "Bohu díky, byl to jen sen," zamumlala jsem a vzhlédla, abych uviděla Vita přímo přede mnou. Byl to on, kdo mě probudil. Zdálo se mi, že jsem v jeho očích zahlédla stopu starosti, ale ta rychle zmizela. "Asi se mi to jen zdá," pomyslela jsem si. "Proto jsi potřebovala terapeuta?" zeptal se a já jsem ho úplně ignorovala a vrátila se na své sedadlo. Nenáviděla jsem mluvit o své nespavosti a terapiích. "Odpovídej mi, když s tebou mluvím, ženo," vyštěkl a já jsem si rychle vzpomněla, kdo je Vito, a koktavě jsem tiše řekla: "Ano." "Takže to byla úplná ztráta času, když ve spánku křičíš v mém letadle," řekl překvapivě klidně. "Co to bylo, jak se mohl tak rychle přesunout od rozčílení k takovému klidu," divila jsem se. To jsem samozřejmě nemohla říct nahlas, protože svůj život mám stále ráda. Ó můj Bože. Jsme v zasraném letadle. Kvůli snu a Vitovi jsem zapomněla, že mám obrovský strach z výšek a opravdu, opravdu nenávidím letadla. V hrůze jsem se chytila židle a podívala se z okna. To je ta nejhorší chyba, kterou jsem kdy v životě udělala, protože jsem nevěděla, kdy jsem v hrůze vykřikla a přitáhla si kolena k hrudi. "Co je s tebou?" řekl Vito a přiběhl ke mně. Podívala jsem se mu do očí a znovu jsem to uviděla, tu starost, ale jen na zlomek vteřiny a vrátil se ke své obvyklé kamenné tváři. Mám strach z výšek, zamumlala jsem opatrně, abych ho nenaštvala svou hloupostí. Na jeho tváři se objevila mračivá vráska a díval se na mě, co se zdálo jako věčnost. Další věc, kterou vím, je, že vstal, sedl si vedle mě, chytil mě za ruku, položil mi ji na hruď, lehl si a zavřel oči. Ochromená jsem, čím jsem si jistá, že to není strach, možná překvapení, a zírala jsem na něj. "Pokud se na mě budeš dál dívat, budu ti muset vypíchnout oči," řekl, aniž by otevřel oči. Rychle jsem se odvrátila a starala se o své věci. Ale zvědavost prý zabíjí kočku a já jsem se zeptala: "Co děláš?" Najednou se posadil, podíval se mi přímo do očí a řekl: "Pokud budeš moje žena, budu se o tebe muset začít starat." A okamžitě se vrátil do své předchozí polohy. Rozhodla jsem se mlčet, dokud se nedostaneme do Itálie, a on také. Hádám, že mluvil, protože jsem byla příliš upovídaná. Nevím, kdy jsem usnula, ale další věc, kterou vím, je, že mě vynášeli z letadla. "Ahhhhhh, kam mě to berete?" zavyla jsem a pokusila se utéct. Přitáhl mě zpět s takovou silou, že jsem narazila na jeho hruď. "Zůstaň!" řekl s hlubokým zavrčením. Okamžitě jsem zmlkla a následovala ho z letadla mírně naštvaná, protože na mě mluvil jako na domácího mazlíčka a řekl, že se mnou bude jednat jako s manželkou, ale kdo jsem já, abych si stěžovala. Když jsem vyšla z letadla, potkala jsem dlouhou řadu mužů v černých oblecích a černých brýlích. Připomínali mi film "Muži v černém" a já jsem se mírně zasmála. Podíval se na mě a ten rychlý pohled stačil k tomu, abych se ovládla. Prošli jsme stezkou mužů v oblecích a nebudu lhát, cítila jsem se potěšeně, ale tu myšlenku jsem si jen na chvíli podržela a vzpomněla jsem si, za jakého muže se vdávám, a veškeré mé nadšení opadlo. Jen jsem smutně kráčela dál. Konečně jsme se dostali na konec dlouhé stezky a muž pozdravil: "Vítejte, mladý pane," uklonil se a zůstal ukloněný, dokud jsme nenastoupili do auta, což bylo tak divné. "Vždy bys měla držet hlavu vzhůru, vdáváš se za mocného muže," slyšela jsem Vita říkat a okamžitě jsem přikývla. "Vždy bys měla odpovídat, když se s tebou mluví," řekl spíše jemným tónem, který mi způsobil mrazení v zádech. "Rozumím," odpověděla jsem okamžitě, abych mu nešlapala na kuří oka. Cesta do jeho domova byla spíše tichá a já jsem se ujistila, že neusnu, abych se vyhnula jakékoli další formě trapnosti. Asi po hodině jsme se konečně dostali do jeho domova a ten byl zatraceně velký. Nevěděla jsem, jestli vstupuji do domu, nebo na statek. To bylo větší než zábavní park doma a nepřeháním. "Měla bys už zavřít pusu, nikdo nechce manželku, které tečou sliny na každou hezkou věc, kterou vidí," řekl odvážně. Stydlivě jsem zavřela pusu a chovala se, jako by mě ten pohled neovlivnil. "Máte opravdu krásné místo, musím se přiznat," pokusila jsem se navázat rozhovor, protože to extrémní ticho mě začalo děsit. "Děkuji," zamumlal a otočil se zpět a díval se na vchod do svého sídla. "Promiň, jestli ti narušuji myšlenky, ale potřebuji vědět, proč čekáme v autě, když už jsme tady," zeptala jsem se s odvahou, která mě překvapila. Úplně mě ignoroval a dál se díval na vchod. Hloupá já, jen mi odpovídal na všechny moje otázky, že teď můžu mluvit jakkoli, jsem si jistá, že to si myslel. "Kdo řekl, že je to moje místo?" náhle odpověděl. "Cože?" řekla jsem šokovaně. Byla jsem víc šokovaná tím, že mi odpověděl, než tím, co řekl. "To je místo mého otce a ty jsi moje žena, takže musíš vidět mého otce, než půjdeme do mého domu," pokračoval. "Ale to nevysvětluje, proč jsme venku, mohli bychom ho jít potkat do domu," řekla jsem a zkoušela štěstí. Nevím, čeho jsem se bála víc, naštvat tohoto muže, nebo potkat otce tohoto muže. "Kdykoli jdeš někoho potkat, čekáš, až hostitel vyjde ven, než vystoupíš z auta, nezapomeň na to jako moje žena." Okamžitě jsem odpověděla jasným "Rozumím", protože jsem věděla, že ho nic nenaštve víc než ignorování. Konečně otevřel dveře a já jsem věděla, že jeho otec musí být venku. Vystoupili jsme z limuzíny a najednou mi chybělo teplo. "Co když se jeho otci nebudu líbit?" pomyslela jsem si a podívala se dolů navzdory jeho varování. "Otče," slyšela jsem ho říkat a okamžitě jsem se uklonila a pozdravila ho. "Kdo je tohle?" slyšela jsem hlubokým naštvaným hlasem a uklonila jsem se ještě níž. "Moje žena, nelíbí se ti?" řekl. Mé srdce okamžitě skočilo do mého břicha. Pokud by se mu nelíbila, pravděpodobně by mě tady a teď zabili. "Podívej se na mě," řekl hlubokým zavrčením. Okamžitě jsem se podívala a tam byl jeho otec. Ó můj Bože, neudělala jsem velkou chybu?