Ashleyho pohled:
"Děkuju, Ryane," zamumlám a tiše zavřu dveře auta. Ryan se usměje, ale je to spíš křečovitý a nejistý úsměv, když se otočí na stále zuřícího Ardena.
"Hlavně, aby ho nezabil," ušklíbne se Ryan, když Arden zbytečně práskne dveřmi auta. Vynutím si úsměv, když ho sledujeme, jak nasupeně kráčí k domu. Pořád v něm vře vztek. A to všechno je moje vina.
"Já jsem to způsobila," zamumlám, a
















