Tristan Když zazněly zvony ohlašující návrat mých věrných válečníků, srdce mi začalo bít rychleji. Můj vlk začal úzkostlivě přecházet z jedné strany na druhou. "Maya se vrací!" zavrčel v mém vědomí. "Klid! Ještě ji musí bolet to, co jsme jí udělali." Odpověděl jsem mu: "A to je všechno tvoje vina! Říkal jsem ti, abys odmítl spojení s Kali Lenux..." Protočil jsem očima, když se rozčiloval: "Přestaň mluvit a uklidni se!" Už uplynulo více než šest let od chvíle, kdy Zahara odešla a přerušila veškeré spojení mezi námi, ale její návrat mého vlka naprosto nadchl. Dohan, můj vlk, byl se Zahařiným vlkem naprosto spojený už od dětství. Běhali spolu po lese a po farmách v okolí království. Za boží milosti. Upravil jsem si oblečení a čekal, až Kaiden přijde a podá mi hlášení o misi. Od té doby, co můj otec upadl v nemilost kvůli své kletbě, jsem se neměl na koho obrátit. Jeho tvář byla zcela znetvořená neustálou proměnou ve zvíře, a stále víc se ztrácel ve své vlastní bestii, bez kontroly nad svým vlastním vlkem. Proto jsem se ujistil, že zešílí zamčený ve věži pro jeho bezpečnost i pro bezpečnost ostatních v království, a zabiju ho, až nebude jiné východisko, ale mocná čarodějka ze Severu mě ujistila, že Zahara Radcliffe bude mít řešení. Tak jsem pro ni poslal. "Alfo Tristane," řekl Kaiden v poloviční úkloně, "Ahoj, Kaidene! Hlášení." Usmál se na mě a ukázal na dveře hlavní síně: "Musím říct, že není vůbec šťastná, že sem přišla..." Povzdechl si: "Ale přivést ji sem bylo snadné, protože žije sama." Zvědavě jsem zvedl obočí. Neměla nikdy nikoho? "Doufám, že ne." Promluvil můj nadšený vlk. "Kde je?" zeptal jsem se ledabyle, "Ještě spí ve svém pokoji." "Půjdu se na ni podívat." Řekl jsem a stále se díval na dveře, "Děkuji ti za službu, Kaidene." Uklonil se a odešel na cvičiště. Vyšel jsem po schodech a cítil, jak mě naplňuje hustá energie. Otočil jsem klikou a uviděl ji sedět na posteli. Srdce mi začalo bít tak silně, že jsem si myslel, že vybuchne. Pak jsem ucítil, jak se ve vzduchu něco mění, zúčtování, probuzení. Vůně lesa, broskve a máty mi pronikla do nosu a způsobila mi závrať. "Moje!" Hlas... Poznal jsem Zahařin hlas s takovou intenzitou, jako by mé tělo vědělo, že je moje. A jediné, co jsem v tu chvíli chtěl, bylo běžet k ní a pevně ji obejmout. Označit ji. A věděl jsem, že to nemůžu udělat, ne po tom, co jsem udělal. Přešel jsem o kousek dál a dosáhl k ní. Zhluboka jsem se nadechl, abych ucítil její vůni a ujistil se, že se nezblázním. I když ne rétoricky, můj vlk ano. "Moje," zavrčel můj vlk, tak hlasitě a bestiálně, že jsem se tím snadno opil. "Moje! Moje!" Vystrašeně otevřela oči. Mé zuby se naostřily, prořízly maso a proměnily se v tesáky trhající mi rty. Zavrčel jsem a věděl jsem, že mě moje malá samice slyší, cítí mě. Svíjela se v posteli a snažila se nezbláznit z té síly pouta. "Odstup!" vykřikla. Ale nemohl jsem. I kdybych chtěl, můj vlk by to nedovolil. Už ne. Byl majetnický, žárlivý a nechtěl, aby se jeho družky dotýkal někdo jiný. "Moje!" zavrčel jsem znovu a použil svůj velitelský hlas. Tak pevně sevřela oči, až to vypadalo, že ji bolí, a potřásala hlavou ze strany na stranu. "Ne!" Zavrčela zpět, dívala se na mě žlutýma očima a také vycenila tesáky, "Nebudeš na mě používat svůj velitelský hlas! Vypadni!" Znovu jsem se nadechl a ucítil na Zahaře dalšího samce, a to mě rozzuřilo. Co to je? Ta vůně... "Dotkl se jí jiný samec!" zavrčel můj vlk tiše a chtěl odehnat každého, kdo ohrožoval naše pouto. I když jsme byli sami. "Jsi spárovaná?" zeptal jsem se s odporem. Odvrátila se. "To není tvoje věc. Nemáš právo o mně nic vědět." Zavrčela tak hlasitě a hrdelně, až mě z toho bolely uši. Cítil jsem na ní další vůni. Nebyla z mé smečky. Nebyla silná. Ale byla na ní. Pohnul jsem se dost rychle na to, abych se postavil tváří v tvář s ní. "Jako moje družka, je to naprosto moje věc. Pokud se k tobě snaží přiblížit jiný samec, je to ohrožení našeho vztahu." Hlasitě se zasmála: "Nic ti nedlužím. Nejsem tvoje. I když osud ironicky říká něco jiného. Zlomil jsi mi srdce. Rozbil jsi mě na kousky." Hluboko uvnitř jsem věděl, že na to nemám právo. Sakra. Neměl jsem na to právo, ale ona byla moje. Moje druhá šance, moje osudová družka. Věděl jsem, že je to iracionální, že Zahara si může svobodně vybrat, koho chce. Ale zmocnila se mě majetnickost a nemohl jsem ovládnout svůj zvířecí instinkt. Cítil jsem svého vlka na hraně. Drápy začaly nahrazovat nehty a po stranách mi tekla krev. Chtěl jsem odehnat každého, kdo by mi ji mohl vzít, i kdyby to znamenalo, že za ni budu muset bojovat na život a na smrt. Moje druhá šance. "Vypadni!" vykřikla znovu. Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit svého vlka. Zaklonil jsem hlavu a zakřičel, můj hlas dosáhl až do lesa za hradem. "Moje!" Zavrčel můj vlk znovu v mém vědomí: "Uklidni se, jinak nás neuslyší." Odpověděl jsem mu a cítil, jak se tesáky zatáhly. Zahara stále seděla, její ostré drápy prořezávaly prostěradla a její žluté oči na mě upřeně zíraly. "Vypadni!" řekla znovu, "Nestačí ti, že jsi mi zranil srdce a unesl mě?" Zašklebila se a mlaskla rty: "Nejsem tvoje." Zhluboka jsem se nadechl, dlouze a těžce, a nechal jsem ramena spadnout do stran. Bolelo mě slyšet, že mě nechce, ale pokud mi bohyně dala druhou šanci, využiju ji. Dlouho jsme mlčeli. Stále na mě zlobně zírala. "Co ode mě chceš? Proč jsi mě sem přivedl?" Řekla o něco klidněji, "Potřebuju tvoji pomoc. Můj otec je velmi nemocný a já už nevím, co mám dělat!" "Proč bych ti měl pomáhat? Právě jsi mě unesl!" Rozzuřila se. "Vím, že jsem udělal chybu, ale jsem zoufalý." Řekl jsem a mlaskl rty, příliš unavený na to, abych se hádal. "Byla bys sem přišla, kdybych tě prostě pozval?" Zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. "Nebyla jiná možnost... Prosím, jsi jediná osoba, která může mému otci pomoct." Stále na mě zírala, její jasně modré oči přimhouřené. "Nemůžu zůstat dlouho…" Zamumlala a odvrátila pohled k oknu, "Ale uvidím, co se dá dělat... Pro alfu Damiena."