Zahara „Doktorko Radcliffeová?“ zavolala na mě Briana a odvedla mou pozornost od pacientových záznamů, které jsem držela v ruce. „Váš manžel vás hledá na recepci.“ „Děkuji, Briano.“ Vděčně jsem přikývla a srovnala si papíry, než jsem se vydala za ním. S Ianem žijeme spolu něco přes dva roky. Jsem s ním šťastná. Po Tristanovi se mi zdáli ostatní muži jeden jako druhý, ale Ian je jiný. Je to vyhnaný vlk a naše spojení bylo téměř okamžité. Na okamžik jsem i uprostřed chaosu našla štěstí za boží milosti. Stál tam s tím svým zářivým úsměvem, jemnými dolíčky a vyrýsovanými břišáky pod elegantním oblečením, s našimi… jeho dětmi kolem sebe. Zayn, Callum a Damien. Moji tři malí rošťáci, šestiletí kluci. „Mami!“ vykřikli skoro jednohlasně a rozběhli se ke mně. Malé baculaté ručičky mě objaly ze všech stran. „Klid, chlapci!“ varoval Ian a šel k nám, opíraje se o recepční pult. „Ahoj, moje lásky!“ pozdravila jsem je s širokým úsměvem. „Co tady děláte?“ Tři páry malých modrých očí se na mě upřely. „Mami, ty jsi zapomněla?“ zeptal se jako první Callum plačtivým tónem. Zmateně jsem se na něj podívala. „Já jsem ti říkal, že zapomene!“ zamračil se Damien, pustil mě a založil si ruce na prsou. „Ne, nezapomněla!“ trval na svém Zayn, který se stále držel mého pláště. „Mami, naše narozeniny!“ Uchechtla jsem se a sáhla do kapsy pláště. „Samozřejmě, že jsem nezapomněla na nejdůležitější den mého života! Šetřila jsem si to na později, ale když už jste tady…“ Vytáhla jsem tři stříbrné náhrdelníky s vlčími přívěsky a měsíčním kamenem. Mé děti se narodily jako alfy a začaly projevovat svou moc. Bylo to pro nás příliš nebezpečné a musela jsem je co nejvíc chránit, a tyhle kameny, které jsem dostala od čarodějnice, budou naší ochranou. Tristan se o nich nesmí dozvědět. Nikdy. Sklonila jsem se, poklekla jsem a srovnala se s nimi do výšky. „Páni!“ zvolal Zayn, pustil mě a znovu mě objal. „Moc se mi líbí, mami!“ „Noste je pořád! Budete s nimi chráněni a v bezpečí.“ zašeptala jsem, usmála se a stiskla mu baculaté tváře, na což mi odpověděl bezzubým úsměvem. Vzal mi náhrdelníky z rukou a otočil se, aby je rozdal svým bratrům. Zayn je nejstarší a možná i nejvyspělejší z těch tří. Už věděli, že jsme vlkodlaci, a věděli, že musíme naše druhy udržet v tajnosti. Čas od času se ptali na svého otce, ale podařilo se mi změnit téma. Všechno se relativně zjednodušilo, když se objevil Ian. Kočovný vlk bez smečky, s alfa hlasem, který zněl v jeho hlase, se připojil k rodině vlků bez smečky, v izolovaném městě v Texasu. „Dneska mám hotovo. Půjdeme domů?“ promluvila jsem konečně a podívala se na Iana. Nebyl to můj osudový partner, ale vybrala jsem si ho, protože si vybral on mě. „Čekal jsem, až to řekneš,“ odpověděl a dal mi pusu na tvář. Opustili jsme nemocnici a šli do bistra, objednali si jídlo a oslavili narozeniny těch tří. Cestou domů usnuli na židlích. Jakmile jsme zaparkovali, naplnila mé nozdry známá vůně. Cítila jsem tu lehkost, ale pak se to uvolnění rozplynulo, když se uvnitř mě usadilo něco silnějšího, tvrdšího. Byli to vlci z Vlčího města. Podívala jsem se na Iana, než stačil otevřít dveře, a chytila ho za ruku. „Zatím nevystupuj,“ zašeptala jsem. „V domě jsou lidé.“ Jeho oči se rozzářily jiskřivou červení a jeho špičáky už vyčnívaly z dásní. „Já se s nimi vypořádám.“ řekla jsem a Ian se na mě zmateně podíval. „Jsou z Vlčího města… Protokol 1.“ řekla jsem nakonec. „Jsi si jistá?“ zeptal se a díval se oknem do obývacího pokoje. Protokol 1 byl jedním z bezpečnostních pravidel pro mé děti. „Necítím víc než tři z nich uvnitř, snadno bych si s nimi poradil.“ Nemohla jsem se ubránit úsměvu nad jeho prohlášením, i když byla situace před námi napjatá. „Jsem si jistá, priorita budou vždycky ti tři. Vezmi je k Dorothy, ona se o ně na pár hodin postará, až bude bezpečno, pošlu ti zprávu.“ řekla jsem, než jsem stiskla tlačítko a vyskočila z auta. „Jakmile se tam dostanu, vezmeš je s sebou. Rozumíš?“ Přikývl souhlasně, i když měl smutné oči. Podívala jsem se zpět na zadní sedadla a cítila jsem, jak se mi stahuje srdce v hrudi. „Řekni jim, že jsem měla v nemocnici pohotovost nebo něco takového. A řekni jim, že je taky miluju.“ Věnoval mi bledý úsměv. „Miluju tě, Zaharo Radcliffeová, postarám se o kluky. Buď opatrná.“ Můj dům měl speciální akustickou izolaci kvůli neustálému vytí mých štěňat, takže můj rozhovor s Ianem nebyl slyšet. Přikývla jsem a zhluboka se nadechla, ležérně jsem vešla dovnitř, položila boty u vchodu a klíče na příborník, předstírajíc, že si nevšímám jejich přítomnosti v domě. Jakmile jsem rozsvítila světlo, stála jsem tváří v tvář Kaidenovi, který seděl v mém křesle, za ním stáli Aaron a Luther a nabízeli mu podporu. Předstírala jsem překvapení, vykřikla jsem a položila si ruku na hruď, ležérně jsem lapala po dechu, aby mi srdce bušilo. „Slečno Zaharo! Dlouho jsme se neviděli!“ řekl tak přirozeně, jako by dýchal. „Co děláte v mém domě?“ zeptala jsem se špatnou náladou a obcházela jsem místnost, abych se jim postavila čelem. „To je vniknutí na cizí pozemek!“ Zasmál se. „Omlouvám se, ale vaše přítomnost je vyžadována ve Vlčím městě. Alfa Damon je velmi nemocný a potřebuje vaši pomoc. Přišel jsem si pro vás.“ Kaidenův tón nezní šťastně. „Už nemám s vaší smečkou žádné vazby. Myslela jsem, že jsem to dala jasně najevo, když jsem odešla a přerušila pouto, ne?“ Snažila jsem se udržet svůj hlas klidný a vážný. „Je mi líto zdraví Alfy Damona, ale nechci jít. Pokud to byla vaše velká motivace, prosím, vzdejte se toho a opusťte můj dům.“ Ukázala jsem na dveře, naznačujíc východ. „Nechci s tím místem nic mít! Odejděte!“ Vstal a ukázal svou dominanci a jak snadno by mě svou velikostí mohl přikrýt. I ve své vlčí podobě bych nedosáhla jeho velikosti. „Vaše odmítnutí není přijatelné,“ promluvil klidně, přibližoval se ke mně a donutil mě ustoupit o dva kroky, jen abych spadla do Aaronovy pevné hrudi. Kdy se sem dostal? „Řekl jsem Tristanovi, že nepůjdete dobrovolně, ale on je král a trvá na tom, že jste to vy, kdo zachrání Alfu Damona.“ „Nejdu. Tak proč jste ještě tady?“ odsekla jsem a snažila jsem se od obou odtáhnout. Aaronovy ruce mě držely na místě. „Protože tě musím vzít,“ řekl a zmenšoval prostor mezi námi. „Ať to stojí, co to stojí.“ Stejně rychle, jak to mé oči spočítaly, byl u mě, jednou rukou mi tiskl rameno, snadno mi znehybnil tělo, a druhou mi přitiskl vlhký hadřík na nos. Štiplavý zápach spáleného masa doprovázel dotek. Sakra, vlčí mor. Bylina, která oslabuje každého vlkodlaka, smíchaná s chloroformem, aby oslabila i lidskou stránku. Proč to nepálí i jeho? Křičela jsem přes látku a bolest mi plnila oči. Aaron mi držel trup, když jsem byla dostatečně bezvládná, abych mohla být vlečena bez boje, ale stále při vědomí. „Omlouvám se, Zaharo.“ To bylo poslední, co jsem slyšela, než jsem omdlela.