Grace přijala tu facku a její hlava se mírně naklonila na stranu. V jejích očích už nezbývalo žádné světlo. Alice rychle přistoupila k Carmen a uklidňovala ji. "Mami, já jsem fakt v pohodě. S tou kartou je spojený jenom milion dolarů. Bála jsem se, že kdybych jí dala moc, zase by utrácela bezhlavě jako dřív, tak jsem na ten účet nedávala moc peněz." Grace v krku pálila bolest. Náhle prudce otevřela dveře taxíku, který stál opodál. "Prosím, zavezte mě do…" Ale v hlavě měla prázdno – nenapadalo ji žádné místo. Přes okno auta sledovala, jak všechny čtyři vešly do domu. Taxikář na ni pohlédl a povzdechl si. "To je vaše rodina, nebo nepřátelé? Ani jste neřekla slovo a oni vás prostě zfackují. Zapomeňte na těch sto babek. Prostě vypadněte." Grace se konečně rozplakala, slzy, které tak dlouho zadržovala, přetekly. Chtěla se zeptat na totéž – jsou to opravdu její rodina, nebo nepřátelé? Nedaleko odtamtud Alice svírala Yanceyho ruku. V jejích očích se zableskl triumf. "Mami, Yancey, myslíte si, že Grace opravdu ztratila paměť? Možná bychom ji měli zavolat zpátky dovnitř." Carmenin výraz potemněl. Už jen zmínka o Grace ji naplňovala odporem. "Kdyby opravdu měla amnézii, tak by sem netrefila!" Potom se obrátila k Yanceymu a řekla: "Yancey, měl bys co nejdřív zrušit to zasnoubení s ní. Nenech Alici trpět. Už si venku zažila dost útrap. Jako její matka nemůžu snést, aby si prožila další bolest." "Nebojte se, paní Lambertová. O Alici se postarám po zbytek života." A co se týče Grace? Jasně, vyrůstali spolu, ale už ho dávno omrzela. Navíc, když Grace a Alice před lety vyrazily spolu ven, Alice byla ta, kterou unesli. Když Alici konečně našli před pěti lety, všichni se dozvěděli pravdu – Alice kryla Grace a řekla jí, ať běží pro pomoc. Grace utekla, ale nic neudělala – nechala svou vlastní sestru, aby ji odvedli. Byla zkažená od začátku. Poté, co Alici přivedli domů, ji Grace neustále šikanovala, protože si myslela, že jí Alice ukradla místo v rodině. Kdykoli Yancey Alici bránil, Grace vyváděla. Všechno, co se jí teď stalo, si zavinila sama. … Grace seděla sama u silnice, stále v nemocniční košili. Vypadala křehce a slabě. U ní zastavilo auto. "Grace?" ozval se mladý ženský hlas. Grace vzhlédla a zjistila, že jí ta tvář připadá povědomá, ale nemohla si vzpomenout, kdo to je. "Co to má znamenat? Zase ses pohádala s Yanceym? Alespoň se převlékni, než příště utečeš z domu." "Kdo jsi?" Joanne Sylvester si zakryla obličej dlaní a pak odemkla dveře spolujezdce. "Prostě nasedni. Upřímně, nedivím se, že už tě mají lidi plné zuby. Pořád děláš to samé dokola. Ani nechápu, proč Yanceyho tak zbožňuješ." Grace nastoupila do auta a mlčela. Joanne jela zpátky do své rezidenční čtvrti. "Dneska zůstaň u mě. Ne že by na tom záleželo. Stejně se pravděpodobně hned ráno poběžíš vrátit k němu." Grace ji následovala dovnitř a u vchodu si zdvořile přezula pantofle. To místo jí připadalo povědomé – zdálo se, že ta osoba je pravděpodobně její kamarádka. Sedla si na gauč, zatímco Joanna jí nalévala sklenici teplé vody. Grace držela šálek v rukou a konečně cítila, jak se jí do těla vrací trochu tepla. Joanne, viditelně vyčerpaná, zívla. "Jdu se osprchovat. Můžeš spát v pokoji jako vždycky. A ráno si nezapomeň vzít ty věci, co jsi tu minule nechala." Pak zamumlala: "Upřímně, přála bych ti, abys měla víc páteře a přestala se Yanceymu tak rychle vzdávat. Pokaždé, když utečeš, nikdy to netrvá dýl než tři dny. V momentě, kdy na tebe zamává prstem, se k němu doplazíš zpátky a necháš se jím pošlapávat. Není divu, že se na tebe on a jeho kamarádi dívají svrchu. Fakt, Grace, kdybys fakt někdy ztratila paměť, tak bych na oslavu odpálila ohňostroj."