„Slečno Grace Lambertová, lůžko číslo 16, opravdu si na nic nevzpomínáte? Jste tu hospitalizovaná už tři dny. Měla byste co nejdřív sehnat někoho z rodiny, aby zaplatil nemocniční účet,“ řekla sestra. Grace měla obvazy omotané kolem hlavy. Omluvně se na sestru usmála. „Omlouvám se, ale opravdu si nemůžu vzpomenout na heslo k telefonu.“ „Máte nějaký nouzový kontakt?“ „Já…“ Než stačila domluvit, dveře do nemocničního pokoje se prudce otevřely. Vešel mladý muž s ostrými rysy, jehož výraz byl netrpělivý. „Kolikrát už se to opakuje? Jakou hru to zase hraješ? Vytáhla jsi s sebou Alici, a skončilo to autonehodou. Kdyby neměla štěstí, zničila bys jí obličej! Grace, ať je mi to jasné – naše zasnoubení je zrušené! Přestaň si myslet, že si mě získáš těmihle malými triky. I kdybys se vrhla do řeky, nezajímalo by mě to!“ Za Yanceym Hendersonem stála jemně vypadající žena, která mu lehce zatáhla za rukáv. „Yancey, jsem v pořádku, vážně. Grace to neudělala naschvál. Moje zranění už se zahojila, tak jí to prosím tě nevyčítej. Naštěstí, když se rozbilo čelní sklo, nepořezalo mi obličej. Jinak…“ Grace v očích probliklo zmatení. Dotkla se obvazů na hlavě. Probudila se teprve toho rána. Sestra jí řekla, že sotva přežila a že se jim nepodařilo kontaktovat žádného z jejích rodinných příslušníků. Yancey se zamračil. Byl opravdu pohledný, oblečený v bezvadně střiženém obleku. V tu chvíli držel Alici Lambertovou pevně v náručí. „Grace, Alice je ta, kterou mám rád. Ty a já jsme sice vyrůstali spolu, ale nikdy jsem k tobě necítil nic takového. Už pět let mě pronásleduješ jako zamilované štěně. Nepřipadá ti to nechutné? Alice se nikdy neodvážila přiznat mi své city, protože jsi mě pořád honila. Dneska to říkám jasně – tvoje chování je ubohé. Alice a já už jsme spolu a už jsme se sblížili. Neopustím ji!“ Alicin obličej byl plný emocí, když se tiskla k jeho paži, a v jejích jemných rysech problikával náznak triumfu. „Yancey…“ Grace sklopila oči a sledovala je, jak se k sobě tisknou. Měla pocit, jako by jí mravencižírali srdce, až se jí z toho tajil dech. Zaplavila ji vlna emocí a v očích ji pálilo. Přesto se donutila zachovat klid a přerušila je. „Omlouvám se, ale nevím, kdo jste vy dva. Ale myslím, že mám přítele. Nevíte někdo jeho číslo? Prosím, požádejte ho, ať mě přijde navštívit.“ Kdesi v hloubi její mysli někdo takový byl. Yanceyho oči problikly zmatením a šokem, ale pak se rychle ušklíbl. To je zase jeden z jejích výstupů? V tu chvíli televize na zdi vysílala finanční zprávy. Titulek hlásil návrat Ethana Hendersona, nejmladšího šéfa Henderson Group. Kolovaly zvěsti, že Ethan měl před dvěma lety autonehodu, při které si zmrzačil obě nohy a z poloviny si zjizvil obličej. Od té doby se odmítá objevovat na veřejnosti. Yancey zvedl ruku a ukázal na obrazovku. „To je můj strýc, Ethan Henderson. To je tvůj přítel. Dám ti jeho číslo. Jdi ho najít.“ Zvedl Gracein telefon, snadno ho s cvikem odemkl a zanechal za sebou řadu číslic. Vedle něj si Alice zakryla ústa a v očích jí pobaveně problikávalo, když zašeptala: „Yancey, je to opravdu v pořádku? Před dvěma lety, kvůli ní, tvůj strýc…“ Yancey vtáhl Alici do náruče, jeho pohled byl plný pohrdání. Někdo, kdo ho pronásledoval pět let, se jen tak nevzdá. To musí být nový trik – hrát si na nedostupnou. Protože tvrdila, že si nepamatuje, kdo je její přítel, nechá ji, ať se vypořádá s Ethanem, osobou, kterou nejvíc nenáviděla. „Teď už máš kontakt, Grace. Tentokrát si tu hru udrž alespoň týden. Jinak, i kdybys prosila na kolenou, nebudu se na tebe dívat.“