"Jsi v pořádku, kotě?" zeptal se Damian tiše. Byla jsem hluboko v myšlenkách a nevšimla jsem si, že se konverzace vzadu vytratila, a on si všiml, že jsem jim neodpověděla svou obvyklou sarkastickou poznámkou. "Kotě" byla přezdívka, kterou mi říkal, když jsme byli malí, protože jsem prý měla temperament a divokou osobnost, která neodpovídala mé velikosti. Růstový spurt jsem neměla až do čtrnácti, takže ta přezdívka mi zůstala. "Jo, jsem v pohodě," povzdychla jsem si. "Bude to v pořádku, ať se stane cokoliv, nikdy na tebe nezapomenu." Propojil se se mnou myslí, protože nechtěl, aby to ostatní slyšeli. Otočila jsem hlavu a smutně se na něj usmála. Vždycky to říkal, ale věděla jsem, že až najde svou družku, bude to jediná osoba, na kterou bude myslet, a nebude chtít, abychom si byli tak blízcí jako teď. Chápala jsem to, ale to neznamenalo, že to nebude bolet jako sviňa. Nezjistíte, kdo bude váš druh, dokud vám oběma nebude osmnáct, takže i když je Damianovi devatenáct, nebudeme to vědět až do příštího pátku. "JÉÉÉÉ, už jsme tady!" zakřičela Holly a vytrhla Damiana a mě z naší konverzace. Rychle jsem se zase nadchla. O šest obchodů později jsem se vynořila v úchvatných hedvábných, sytě rudých šatech. Měly výstřih ve tvaru srdce s korzetovým topem, který obepínal mé boky a zadek a kaskádovitě se svažoval dolů. Měly vysoký rozparek, který dokonale odhaloval mé vypracované stehno. Když jsem zaslechla zalapání po dechu, zvedla jsem hlavu a všichni zírali s otevřenou pusou. Nebyla jsem hloupá; věděla jsem, jak dobře vypadám a jak udělat dojem. Tyhle šaty byly samy o sobě prohlášením. Damian se vzpamatoval jako první a vydal ze sebe tlumené zavrčení. Všichni okamžitě zavřeli pusu a otočili hlavy. "Svatá nebesa, Nino. Ty šaty byly ušité pro tebe," řekla Holly poté, co se konečně vynořila i ona. Měla na sobě krátké, saténové šaty královské modři, sahající po stehna. Vypadaly jako šaty pro bohyni, díky tomu, jak se kolem ní omotávaly a zvýrazňovaly její křivky a nohy, a se stříbrnými botami s otevřenou špičkou. "Díky," zářila jsem. "Tobě to taky moc sluší!" "No, to zakrývá víc, než jsem čekal," zamručel Trevor, který stále nebyl spokojený s tím, jak jsou krátké. "Dobře, kluci. Je čas jít k pokladně a najít vám smokingy!" řekla jsem. Náhle jsem uslyšela Damianův hlas ve své hlavě, když jsem se svlékala. "Kotě, doufám, že ti ty šaty moc nepřirostly k srdci, protože i když nebudu tvůj druh, v sobotu večer ti je strhnu." Usmála jsem se. Zčervenala jsem v tvářích a kalhotky mi okamžitě zvlhly. "A kdo řekl, že ti to dovolím?" provokovala jsem zpět. "Přijdu k tobě zezadu, přitlačím tě ke zdi a vezmu si tě tady, ženo," oplatil mi provokaci. "Celý obchod bude za chvíli cítit moje vzrušení, chceš to?" zašeptala jsem a snažila se ovládnout. Nic jsem neslyšela, jen se uchechtl. "Pojďte, kluci. Pojďme si prohlédnout ty smokingy," řekl Damian nahlas. "Pospěšte si, holky. Budeme na druhé straně obchodu!" "Ty troubo," propojila jsem se s ním myslí bez námahy. Poté, co jsme se převlékly, jsme s Holly našly kluky a ti už byli hotoví, takže jsme se vydali domů. Zach, Holly a Trevor se vzadu hádali o to, kdo je lepší tanečník, a já jsem se přistihla, že se dívám z okna a zasněně se rozhlížím. Měla jsem pocit, že se můj život za týden změní a nevěděla jsem proč. Jen jsem měla ten špatný pocit. Vždycky jsem měla talent na to, abych věděla věci. Jako kdyby se mělo stát něco špatného nebo kdyby někdo lhal. Možná jsem byla jen v souladu s přírodou nebo tak něco, ale cítila jsem se klidněji, když jsem mohla běhat nebo být v lese. Možná proto jsem cítila ten zlověstný pocit. Potřebovala jsem se projít v lesích kolem naší smečky. Konečně jsme se dostali domů a já jsem rychle řekla lidem, že jsem unavená a že to dneska zabalím. Naštěstí ještě nebyli rodiče doma, tak jsem schovala šaty a šla se projít. Začínalo se stmívat a já jsem tuhle denní dobu milovala. Soumrak byl tak krásný s červenými a oranžovými barvami, které malovaly oblohu. Byl konec dubna a začínalo se oteplovat, ale i tak jsem si chtěla vzít bundu. Nesnášela jsem, když mi byla zima, a soumrak v dubnu byl stále trochu chladný. Asi půl míle od mého domu byla malá louka, kterou jsem milovala. Ráda jsem si tam lehala a dívala se na hvězdy. V korunách stromů byl malý otvor, který umožňoval slunečním nebo měsíčním paprskům proniknout dolů. I když hvězdy ještě nebyly úplně venku, stejně jsem si tam lehla a nechala svou mysl bloumat. To trvalo až do chvíle, kdy jsem uslyšela prasknout větvičku a mou nosní dírku naplnila vůně kokosu a dešťové vody. Damian. "Věděl jsem, že s tebou něco je." "Nemám tušení, o čem mluvíš." "Ach vážně, sem utíkáš, když jsi z něčeho ve stresu, tak se mi svěř, kotě." Povzdychla jsem si. Znal mě příliš dobře. "Jen mám ten pocit. Jako by se příští sobotu mělo stát něco špatného. Bude tu asi pět set dětí z celého okolí na ten ples. Věci se změní. Jen nevím, jestli k lepšímu." Damian věděl o mém "pocitu", který mám. Mnohokrát se mé instinkty nemýlily a párkrát nás zachránily. Lehl si vedle mě a chvíli byl potichu. Hvězdy už byly venku a byly krásné. "Vždycky se mi líbila a obdivoval jsem tě. Byla bys dokonalá Luna a byl bych hrdý na to, že budu tvůj druh. I když nejsme druzi, najdeme dobrou rovnováhu. Budu žárlit na každého tvého druha, který nebudu já, ale dokud budeš šťastná..." "Kdyby to bylo tak jednoduché," řekla jsem tiše. Věděla jsem, že jsme o tom mluvili už mnohokrát a taky jsme se spolu blbli, ale zlomilo by mi srdce, kdybychom nebyli druzi. Tajně jsem ho chtěla jako druha už od malička. "Máš pocit, že se stane ještě něco jiného?" "Já prostě nevím." "Kotě..."