Mateův pohled~ „Kdo zatkl moji neschopnou dceru?“ zaslechl jsem hromovat svého adoptivního otce, Dona Vincenza Rinaldiho, když jsem vešel do jeho kanceláře. Stál jsem daleko od jeho zorného pole, nechtěl jsem mu ještě víc kazit náladu zrovna ve chvíli, kdy mě měl uznat mezi bratrstvem. „Co to má znamenat! Cože?“ zařval znovu a praštil holí o skleněný stůl, až se roztříštil. Věděl jsem, že se něco stane, jakmile jsem zkusil blafovat na důstojníka Interpolu, Pia Asissiho, byla to dobrá zábava, něco, čím jsem dráždil otce, ale nevěděl jsem, že to tak nafoukne. Praštil telefonem o stůl, otočil se a téměř okamžitě se na mě vrhl. „Ty bastarde! Nechal jsi zatknout moji dceru!“ zavrčel, „sprav to! Dostaň ji ven a přiveď ji sem dnes večer! Nenechám se zesměšňovat ostatními rodinami, že jsem slaboch, který si neumí srovnat dům! Nebo co hůř, že si myslí, že jsem práskač! Dostaň ji ven a potichu, jinak se můžeš se svým uznáním rozloučit,“ dodal, než mě pustil z košile a hodil mě proti zdi. Sevřel jsem pěst vzteky a čelist se mi napjala, ale sebral jsem se a ležérně se na něj usmál. „Ber to jako hotovou věc,“ odpověděl jsem a klidně jsem vyšel z jeho kanceláře. Když jsem za sebou zavřel dveře, začal ve mně narůstat hněv a vyřítil jsem se z toho sídla. Julius, můj caporegime, si všiml mé nálady a následoval mě v těsném závěsu. „Bude s ním problém, Done?“ zeptal se a naposledy pohlédl na sídlo, než mi otevřel dveře. „Můj otec je démon, ano, ale tohle není jeden z těch dnů, tohle je o mé otravné sestře, kterou zatkli, a o neschopnosti Pia Asissiho pochopit zasranej vtip,“ ušklíbl jsem se. Přetočil se na druhou stranu a nasedl do auta, než pokynul řidiči, aby nastartoval. „Pane, jaké jsou vaše rozkazy?“ zeptal se přímočaře, jeho loajalita byla stejná jako k mému biologickému otci Donu Donatellimu. Ten zemřel, když mi bylo sedmnáct, a shodou okolností mě adoptoval ten samý člověk, před kterým mě varoval, abych mu nikdy nevěřil. „Musíme ji dostat ven a přivézt ji sem,“ začal jsem, „dnes večer, jinak mi něco podstrčí a zase ze mě udělá zločince, to si nemůžu dovolit.“ Začal jsem se ptát sám sebe, protože jsem věděl, že Pius je logický člověk, jestli to nafukování neznamená, že něco chce. Musel jsem na to přijít. „Domluv schůzku s Piem, on a já si musíme promluvit,“ dodal jsem. O 6 hodin později přiletěl z Albánie, z nějakého důvodu mě zdržoval. „Co chceš, Pie? Pojmenuj to, ale potřebuju, abys mi předal tu dívku, co máš ve vazbě, je to hrozba, se kterou se potřebuju vypořádat,“ začal jsem a stál jsem naproti němu před letištním policejním oddělením. „Moji šéfové už mají tvého otce plné zuby, chceme ho ven,“ zmínil a zkřížil ruce. „Oni chtějí, nebo ty chceš? Vím, jak chodí to vydírání, důstojníku Asissi,“ zmínil jsem ležérně. Pius se ušklíbl a zatleskal rukama. „Takhle vím, že jsi ten pravý chlapík, nicméně ty jsi ten, kdo to udělá, udělej to, chceme tvého otce ze hry,“ prohlásil, „platí?“ zeptal se a podíval se na mě. Zastavil jsem se a hodil pohled na Julia, ten se jen díval zpět. „Platí,“ odpověděl jsem. „Skvělé, budu v kontaktu, dej mi vědět, až přijde ten správný čas, prozatím slečna Ariana čeká ve výslechové místnosti, až si ji odvedeš domů,“ usmál se a prošel kolem mě do budovy. Nemohl jsem tomu uvěřit, už taky mají jeho sraček plné zuby. Náhle jsem cítil, jak mnou proudí příval moci, cítil jsem se, jako bych mohl dobýt svět. Jediný, kdo mi stál v cestě, byl můj bastardní nevlastní bratr Emiliano, tak jsem ho nechal zmizet. Zhluboka jsem se nadechl a uvolnil svou zuřící mysl, uzavřel jsem dohodu, že zradím svého nevlastního otce, abych zachránil svou otravnou sestru z vězení. Vůbec se nezměnila, vždycky mi narušovala plány na dobytí. Ale dnes jsem odmítl se zapojit do její malicherné povahy. Její plná, ostrá ústa podněcovala muže k hněvu. Když jsem vstoupil do chodby vedoucí k výslechové místnosti, zastavil jsem se před dveřmi. Připravil jsem se na tu sebestřednou malou mrchu, kterou jsem vždycky znal na druhém konci dveří. Trochu jsem ustoupil, když se naše oči náhle setkaly. Krásná žena s dlouhými vlajícími vlasy, jemnýma oříškovýma očima a rty plnými jako švestky se na mě podívala, když jsem otevřel dveře. Byl jsem ohromen, tohle nemůže být Ariana! Zrovna když jsem si chtěl vymyslet slova, která bych řekl, vylila mi na obličej šálek teplé kávy. „Ty slizký hajzle!“ zařvala. „Nechal jsi mě zatknout!“ „Klid, došlo k chybě v komunikaci, všechno se vyřešilo a můžeš jít,“ zmínil jsem, sledoval jsem, jak se rozčiluje, a vyrazila k otevřeným dveřím, když najednou uklouzla na kávě, kterou na mě vylila. Jako reflex jsem ji strhl z nohou, chytil jsem ji a odnesl pryč od rozlité kávy. Byla ohromená, očividně to nikdo z nás nečekal. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se. „Prostě mě odvez domů,“ odpověděla s rozpačitým obličejem, prošla kolem mě a ven z místnosti. Sladká vůně jejích lahodných vlasů se stále vznášela ve vzduchu. Ochotně jsem vyhověl, pár minut před půlnocí jsem ji bezpečně vysadil před sídlem jejího otce. Počkal jsem, až vejde dovnitř, než jsem vešel já. Nezašel jsem moc daleko, když jsem zaslechl rozhovor v chodbě. „Páni, moc se mi líbí tvoje šaty, tak jednoduché, sluší ti, jdeš na to jako panna, myslíš si, že ty naše jsou laciné?“ zeptala se její nevlastní sestra Serena a podívala se na mladší sestru Lunu, která se dívala dolů na svou obnaženou hruď, viditelně odhalenou, aby ukázala plnost svých prsou, měla na sobě vyzývavě vypadající červené šaty, které ukázaly její křivky. „Ne, Sereno, obě vypadáte dobře, jen jdu do obývacího pokoje počkat, až začne večírek,“ odpověděla Ariana na obranu. „Mami, myslím, že nás Ariana odbývá a chová se jako puritánka, aby získala otcovu přízeň,“ řekla Luna. „Ne, obě vypadáte dobře, jen dávám přednost tomuto stylu oblečení, to není žádná velká věc, ano?“ ujistila je a snažila se projít kolem svých sester. „Aha, takže to odbýváš, takže si myslíš, že moje holky jsou laciné!“ odsekla jejich matka. Sledoval jsem, jak se zhluboka nadechuje. Tohle bylo zábavné, byl jsem zvědavý, jak to dopadne. „Sundej si je, dej je Luně, chci, aby si je oblékla,“ řekla její nevlastní matka jemně, ale jasně, což mě někdy přimělo přemýšlet, jestli nebere nějaké léky. Mám zasáhnout? Stojí to za to? Koneckonců jsem pěknej hajzl. „Prosím?“ zeptala se a podívala se na ně, „ne, to se nestane,“ odsekla. Luna se jí postavila za záda a začala jí pomalu rozepínat šaty. S úžasem jsem se díval, přímo v chodbě. Nejenže jsem přemýšlel o tom, jak by vypadala mimo ty žluté šaty, na mé posteli v Miláně. Můžu to vidět…. Brzy se k ní přidala Serena a společně jí pomáhaly se svléknout, dokud nestála tiše v chodbě ve svých kalhotkách a hedvábné podprsence. Byl jsem příliš daleko na to, abych viděl, a Serena mi zakrývala výhled. Mohl jsem cítit, jak se najednou cítí trapně. „Radši si pospěš a oblékni se, už je skoro půlnoc a hosté začali přicházet, miláčku, vítej doma,“ usmála se Maria a jemně ji minula, vzduchem se šířila vůně její dusivé francouzské kolínské. Pak jsme uslyšeli hlasy, rychle vyrazila s červenými šaty v ruce a schovala se v jednom z rohů, vykoukl jsem z rohu a uviděl jsem jejího otce, jak vchází do chodby. Někdo byl s ním, jeho consigliere Luchi. Jsem v prdeli, jak to mám vysvětlit. Znovu jsem vykoukl, uviděl jsem ho, jak odchází do jiné místnosti, vyrazil jsem k otevřeným dveřím naproti místu, kde jsem se schovával. Jak jsem běžel, mé oči zachytily někoho, ženu, její jemné hnědé oči mě skenovaly, když jsem na chvíli zamrzl v její kráse. Její pleť byla hebká a nikdy jsem nevěděl, že má znaménko krásy blízko pupíku. Ariana….