Kdy to všechno začalo? Ach ano… V tu zatracenou chvíli, kdy jsem přijala jeho nabídku a stala se jeho přítelkyní. Kdybych věděla, co se stane, nikdy bych to neudělala. Další prázdná sklenička na pultu mi zvedá žaludek; otupuje mi nervy a halí hlavu do mlhy. Kývnu na barmana, aby mi přinesl další z těch – co to vlastně bylo? Opírám se o pult, hlavu složenou na pažích, zavírám oči a dovoluji si znovu prožít ty zatracené scény, které mě přivedly do tohoto rušného baru v centru New Yorku… místa, kde je pořád plno, bez ohledu na to, jestli je pondělí. Ale na rozdíl od všech ostatních, kteří se tu baví, já se jen topím ve zklamání, které mě požírá zevnitř. Za všechno může Eric… Můj mizerný přítel. Teda, bývalý přítel… Mělo to být překvapení… Je tak zaneprázdněný prací, ten jeho úspěšný manažerský život, že na sebe poslední dobou nemáme čas. Proto jsem se rozhodla zajít k němu domů, uvařit jeho oblíbené jídlo a možná mu dát i něco jiného. Nakoupila jsem všechny ingredience a šťastně vyrazila k jeho bytu… Samozřejmě mi mělo dojít, že je něco špatně, když jsem otočila náhradním klíčem a všimla si jeho bot a červených lodiček, nedbale pohozených na podlaze. Eric je tak… pořádný. Ani ve spěchu by nenechal boty jen tak ležet. Ale z těch červených podpatků mi přeběhl mráz po zádech. Už jsem věděla, co přijde, protože já vysoké podpatky nenosím – a už vůbec ne červené. A uvnitř v hlavě mi křičel hlas, který mi radil, ať odtamtud vypadnu, ať zavřu oči a otočím se… Ale má tvrdohlavost donutila nohy, aby se rozešly samy od sebe. Mé kroky byly tak tiché, že jsem je ani já sama neslyšela. Cítila jsem jen, jak mi zběsile buší srdce a hrozí, že mi vyskočí až do krku. A s každým krokem k pootevřeným dveřím byly zvuky zřetelnější – mlaskavý zvuk polibku, tupé nárazy boků a chraplavé sténání vycházející hluboko z hrdla. Když jsem stála přede dveřmi, uslyšela jsem hlas svého přítele říkat tónem, který jsem nikdy neslyšela… hlasem plným chtíče. „Jsi tak žhavá, ach, hezky na mně jezdi, zlato.“ A v tu chvíli se mi zkroutil žaludek. Cítila jsem, jak mé odhodlání slábne, a začala jsem se otáčet k odchodu… ale pak se mi v uších rozlehlo ženské sténání… Řekla: „Užíváš si to? Nikdo ti nedělá tak dobře jako já, že ne?“ V tu vteřinu se mi zastavilo srdce, ale nějak se mi podařilo rychle otevřít dveře a ten zvuk byl hlasitější než zvuky sexu. … A uviděla jsem je. Nazí – úplně nazí. Všimli si mě okamžitě; jejich tváře se zkřivily v extrémním překvapení a zmatku. Ale já si dodnes pamatuju, jak ta zrzka, ta extrémně povědomá zrzka, byla nahoře na mém příteli a jezdila na něm. Je to moje zatracená nejlepší kamarádka. Můj svět se zhroutil, stejně jako ingredience, které jsem držela v náručí. Odtáhla prostěradlo a on zakopl o své oblečení, zatímco si neohrabaně natahoval spodní prádlo. Dokonce si pamatuji, jak řekl: „Angel? Co tady děláš?“ Díval se na mě a na Lauru s ustaraným výrazem. Já jen několikrát zamrkala a vstřebávala tu scénu se směsicí překvapení, hrůzy a zvědavosti. Věděla jsem, že se mi oči lesknou slzami, protože se přede mnou všechno rozmazávalo. Otevřela jsem rty, ale nevyšel z nich ani hlásek. Prostě jsem nemohla uvěřit tomu, že za čtyři roky chození jsme spolu nikdy nespali. A přitom on tam byl… s mou nejlepší kamarádkou. Možná jsem byla v šoku, protože navzdory jeho protestům jsem odešla beze slova. Moje nohy prostě zase jednaly samy za sebe, a i když mě následoval celým domem, ani jednou jsem se neotočila. Dveře, kterými jsem práskla, zaduněly tak hlasitě, že mi to stále rezonuje v hlavě, zatímco tu stojím zhroucená v tomhle baru a v mém systému koluje víc alkoholu, než jsem zkonzumovala za celých těch třiadvacet let svého života. Otevřu oči a všimnu si, že můj drink ještě nedorazil. Zvednu hlavu a podívám se na barmana, který hledí jiným směrem. Mé oči sledují jeho pohled, jako by byly přitahovány magnetismem… A můj zmatený výraz se brzy změní v překvapení a děs, protože ke mně kráčí nějaký muž. Protřu si oči a doufám, že je to fatamorgána, iluze způsobená alkoholem. Není. Zastaví se přede mnou s vážným výrazem. Jeho zkřížené paže se napínají pod bílou košilí, která na té lehce opálené kůži sedí až moc dobře, a na jeho těle vypadá tak malá, že rýsuje každý sval, včetně břišáků. „Héééj, ty jsi přibral?“ zeptám se nezřetelným hlasem. „Angelee.“ Jeho hlas zní pevně, trochu naštvaně. Snažím se odtrhnout oči od jeho vysoké postavy, které bych si neměla všímat… och, nebesa, opravdu bych si jí neměla všímat. „Co tady děláte, pane Adamsi?“ Vrhnu tělo mírně vpřed a málem spadnu z barové židle. Naštěstí je tam on, aby mi posloužil jako zeď, a já se prsy opřu o jeho břicho a cítím, jak tvrdé je jeho tělo… jako skála. Když zvednu oči, vidím, že se na mě taky dívá… přímo do mých hnědých očí. Jeho ruce mě drží pevně za ramena, ale jeho dotek je laskavý, i když se snaží naše těla odtáhnout od sebe. „Na to bych se měl ptát já tebe. Co tady děláš?“ zeptá se, stále tím svým hlubokým tónem, který mi způsobuje příjemné mrazení po kůži. „No, přišla jsem oslavit, že jsem svobodná!“ Pokrčím rameny, vymaním se z jeho rukou a opřu se prsy o pult, čímž můj výstřih odhalí o něco víc. „Ten parchant Eric spal s Laurou; věřil bys tomu?“ Odfrknu si a v mých opileckých slovech se mísí hněv se smutkem: „Nestačí, že mě podvádí… muselo to být fakt s mou nejlepší kamarádkou?“ Znovu k němu zvednu zrak a všimnu si, že jeho pohled je teď měkký. „Proč se na mě tak díváte, pane Adamsi?“ „Pane Adamsi? Proč se chováš tak formálně?“ Zvedne ruku k mé hlavě a neohrabaným pohlazením mi rozcuchá hnědé vlasy. „Nejsme teď v práci.“ „Ach, to je pravda…“ Věnuji mu úsměv. „Správně…“ „Jsi opilá, Angel. Odvezu tě domů-“ „Ne, já nechci pryč…!“ zamumlám, znovu se k němu nakloním a pevně ho obejmu kolem pasu. „Nechci být sama, Juliane…“ Ovine paže kolem mého těla a jeho objetí je tak hřejivé, až mi to vžene slzy do očí… Bože, ten jeho starostlivý dotek a něžné ruce, které mi hladí paže, ve mně opravdu něco probouzejí. Možná je to tím pitím nebo tou křehkostí tváří v tvář téhle příšerné situaci, ale chci zůstat v jeho náručí – a tak ho obejmu pevněji a přitisknu své tělo k jeho. … Připomíná mi to pocity, které jsem pohřbila už dávno. „Pojď, Angel. Můžeme se kouknout na ty sladký filmy, co máš ráda.“ Znovu mi rukou prohrábne vlasy a odhrne je z mých holých ramen. „Na léčení zlomeného srdce je to lepší než chlast-“ „Nemám zlomené srdce, Juliane... Já jsem zuřivá!“ Rychle se odtáhnu a křečovitě sevřu jeho košili v dlaních. „Vopíchal mou nejlepší kámošku, ale se mnou nikdy nespal!“ „Angelee…“ Ztratil řeč, rozhlíží se kolem a vidí, že můj tón přitahuje pozornost. „Je to parchant!“ zakřičím a s obtížemi vstanu ze židle, přičemž se mi pletou nohy. „Nenávidím ho!“ Julian si hluboce povzdechne, obejme paží mé drobné tělo a jednou rukou mě snadno podepře. Druhou vytáhne peněženku, hodí na pult několik stovek a věnuje číšníkovi omluvný úsměv: „Drobné si nechte-“ „Ať jde k čertu!“ vykřiknu, když se mi ta nepříjemná scéna znovu vybaví. „Já tě zabiju, Ericu! Otrávím ten zasranej koláč!“ Julian mě vleče z baru, zatímco já vysílám k nebesům kletby, všechny namířené na toho bastarda Erica. A zrovna když mě začíná bolet v krku, zastavím se a rozhlédnu se; zjišťuji, že jsme bůhvíjak ocitli před Julianovým sportovním autem, jeho miláčkem – jak mu obvykle říká. Černé auto, které se i v temnotě noci třpytí. „Můžu řídit?“ ukážu na auto s obřím úsměvem. „Děláš si srandu?“ Zkříží paže na prsou a znovu tím přitáhne můj pohled… Co je to se mnou, sakra? Julian je… není někdo, na koho bych se měla takhle dívat… Je to tátův nejlepší kamarád! Ale přesto se přistihnu, jak si lehce navlhčím rty a dívám se na jeho tělo, které je prostě hřích. Ty hodiny strávené v posilovně za to rozhodně stojí. A navzdory mé snaze si Julian mé reakce všimne a na rtech se mu objeví lehký samolibý úsměv. Bez jediného slova otevře dveře auta a ukáže dovnitř: „Jdeme, Angelee.“ Poslechnu bez řečí, otočím se k němu a zjistím, že se nade mnou sklání a zapíná mi bezpečnostní pás. Mé oči chvíli vydrží pohled jeho zelených očí a pak je sklopím k jeho rtům. Julianova vůně mi vtrhne do chřípí – jemná, mužná kolínská, která v mém těle, v podbřišku, zažehne plamen… Sevřu nohy, tisknu kolena k sobě a odvrátím zrak, zatímco mi v uších zní jeho tichý smích. „Tak fajn, jedeme domů, holčičko…“