*TESSA* „Kdybys měl aspoň trochu slušnosti, neobrátil bys mého otce proti nám,“ vyštěkla jsem a vstala. Tolik let… Můj otec se na mě nedíval jako na svou dceru. Místo toho na mě zíral jako na cizí ženu. Když jsem byla mladší, matka nebyla schopná zaplatit mi školné, a tak jsem se s ním sešla, abych ho požádala o pomoc, ale vyhodil mě. A hodně mě bolí, že Anna si žije tak dobře. Vždyť ani není jeho biologická dcera! Teď… jsem ho stejně tak odřízla. Přestal být mým otcem už dávno. „Patricku, jak se mnou může takhle mluvit?!“ vzlykala Cassie. Můj táta vyskočil na nohy. „Začni se chovat k mé ženě s úctou!“ zahřměl a vrazil mi facku. Bylo to nečekané a srazilo mě to k zemi. „Až sem to dojít nemuselo, Patricku,“ zavrčel strýc Wilson a přišel ke mně. „Jak se opovažuješ dotknout se mé dcery?!“ křičela moje máma. „Zasloužila si to,“ odsekla Anna se smíchem. Málem mě oslepil vztek. Ztratila jsem nervy, vstala a sebrala pár talířů s jídlem, které jsem hodila po svém otci… ne… není to můj otec… po Patrickovi, Cassie a Anně. Jejich šaty byly potřísněné a já jsem se ušklíbla, když jsem viděla, jak po mně střílí pohledy plné hněvu. „Ty malá…“ Patrick se mě pokusil znovu udeřit, ale strýc Wilson ho zastavil. „Dost!“ „Jsi tak strašná dcera! Jaká dcera napadne svého vlastního otce?!“ křičela Cassie. Eleanor a moje matka mě stáhly k sobě. „Vy jste s tím začali. Nemohli jste se prostě dostat přes ten večer bez toho, abyste vyvolávali problémy?“ zeptala se moje matka Cassie. „Nemůžu uvěřit, že mám takovou dceru,“ plivl Patrick. Protočila jsem oči. Já taky nemůžu uvěřit, že mám takového otce. Byla jsem velmi spokojená s tím, jak špinavě Patrick a jeho rodina teď vypadali. Ale pak se mi sevřelo srdce, když jsem si všimla, že Declan tam stále sedí a je svědkem celého toho dramatu. Přála bych si, aby tu nebyl. Přála bych si, aby nemusel vidět, jak je moje rodina zkurvená. Začínala jsem se cítit trapně, a tak jsem zašeptala matce. „Já… já musím jít.“ S tím jsem spěšně opustila sál. Založila jsem si ruce, když mě okamžitě zasáhl studený venkovní vánek. Začala jsem jít a snažila se nastoupit do jakéhokoli taxíku, který projel kolem, ale neměla jsem štěstí žádný chytit. Moje tvář pálila a v očích mě pálily slzy. Rychle jsem zamrkala a snažila se zabránit tomu, aby mi stekly. Nelituji toho, co jsem dnes večer udělala. Odmítám se nechat zastrašit otcovou rodinou. Jsem ráda, že jsem je srovnala do latě, ale zároveň jsem se nemohla ubránit smutku. Přála bych si, aby moje rodina byla jiná. Přála bych si, aby můj život byl jiný. A slzy mi stekly. Popotáhla jsem, když mě začaly bolet i nohy. Kdy se mi život konečně začne ubírat správným směrem? Najednou u mě zastavilo auto. Podívala jsem se stranou a uviděla stažené okénko, ve kterém se objevil Declan. Zamračila jsem se na něj. „Nastup si,“ přikázal. Nastoupit si? Nejsme v jeho společnosti a nemusím přijímat rozkazy od něj. A kromě toho nevím, jak se mu mám postavit po tom, co se dnes večer stalo. „Není snadné tu chytit taxík,“ naléhal. Ignorovala jsem ho a pokračovala v chůzi. On na oplátku začal pomalu jezdit za mnou. Vážně? Co je s ním? „Myslím, že nejsi v obraze. Kdybys byla, věděla bys, že se v této ulici v poslední době stalo několik případů znásilnění a vražd… a nejhorší na tom je, že… ten vrah znemožňuje, aby byl zatčen.“ Můj duši se zmocnil strach. „Tak se bav dobře cestou domů.“ S tím odjel. Ach ne! Měla jsem spolknout svou pýchu! Měla jsem nastoupit do jeho auta. Rozhlédla jsem se kolem sebe a neměla odvahu udělat další krok. I když byl pro mě život těžký… pořád nechci umřít… Život je krásný, ať se na něj díváte jakkoli. Ó, Bože. Viděla jsem, jak jeho auto zastavilo vpředu, a pak zacouval a znovu zastavil vedle mě. Tentokrát nemusel nic říkat. Oběhla jsem auto a rychle otevřela dveře spolujezdce. Nastoupila jsem a zapnula si bezpečnostní pás. Rozhodla jsem se mu nedívat do tváře… jsem si jistá, že má na tváři samolibý výraz. Řekla jsem mu svou adresu a on ji zadal do GPS. Jízda byla docela tichá. Položila jsem si ruku na tvář a přemýšlela, proč to sakra pořád bolí. Nemůžu uvěřit, že mi dal facku, protože ho k tomu jeho žena vyzvala. Brzy auto zastavilo před mým bytem. „Děkuji, pane Hudsone.“ Odepnula jsem si bezpečnostní pás. „To nic není. Jen jsem nemohl nechat svou zaměstnankyni potkat její možnou smrt, když jsem ji mohl zachránit.“ Zatnula jsem zuby. Je smrt něco, co se dá říct tak nonšalantně? „Nemusíte se bát. Plánuji žít, dokud nebudu stará a šedivá.“ Vystoupila jsem a zabouchla jeho dveře. A pak odjel pryč. K čemu je mít hezkou tvář, když je tak zlý?!