Praskliny! Můj snoubenec mě uhodil. Před třemi minutami jsem snila o tom, jak si vyzdobím náš směšně drahý apartmán v luxusní budově, kde každý kout vypadal, jako by patřil na obálku časopisu. Před dvěma minutami jsem omylem rozbila hrnek. Pak mi Rhys vrazil facku – tvrdě. Má tvář hořela, jako by ji sežehl oheň. Trvalo celých třicet sekund, než se můj mozek znovu nastartoval a pomalu skládal realitu zpět dohromady. „Ty jsi kurva šílený?“ procedila jsem skrz zaťaté zuby. Rhysovy rty se stáhly do chladné, pevné linie, jeho výraz byl temný a odhodlaný. „Byl to jen hrnek s fotkou Katherine,“ řekl, jako by moje reakce byla přehnané divadlo, ne důsledek něčeho děsivého, co právě udělal. „Ty si ze mě snad děláš prdel.“ Zírala jsem na něj nevěřícně, hrudník se mi zvedal, jak se ve mně prudce mísila zuřivost a ponížení, připravené explodovat. Na půl sekundy – jen na půl – se mu v obličeji mihlo něco jako provinění. Pak to zmizelo, pohlceno bouří vzteku. „Ne, ty jsi ta šílená!“ zařval. „Už jsem souhlasil, že si tě vezmu – co ještě chceš? Katherine je pryč, ale ty jsi ten hrnek rozbila schválně!“ Jeho hlas se třásl hněvem. „Byla to tvoje sestra! Musela odejít kvůli tobě! A teď na ni žárlíš? Nedáš si pokoj, dokud nezmizí každá její stopa, že?“ Nenávist v jeho očích řezala hlouběji než facka. Má tvář pulzovala. Z ruky mi stále tekla krev. Ale nic nebolelo víc než mé srdce. Přinutila jsem se povolit sevření čelisti a udělala poslední pokus o vysvětlení. „Nebyla jsem to já. Nikdy jsem ji nežádala, aby odešla.“ Technicky vzato jsem chápala, proč by to někdo mohl říct. Katherine po sobě zanechala dopis. V něm psala, že si přečetla můj deník, uvědomila si, že jsem zamilovaná do Rhyse, a rozhodla se „nechat ho jít“, „nechat ho být tvůj“. Nemyslím si, že kdy pochopila, že deník znamená soukromí. Nikdy jsem nechtěla, aby si ho někdo četl, ale nejenže si ho přečetla – řekla to všem. Nikoho nezajímala bolest, kterou jsem cítila, když bylo mé tajemství odhaleno. Vytáhli mě, přibili na pranýř hanby, nutili mě platit za její takzvanou ušlechtilou oběť. Pro mou rodinu to bylo, jako bych se odnikud dostala do základní sestavy a nahradila zlatou dívku – měla bych být vděčná. I kdyby mě Rhys bodl do břicha, stejně by našli způsob, jak to omluvit. Bylo to, jako by mě rodiče vždycky nenáviděli. Bez ohledu na to, jak moc jsem byla lepší než Katherine, vždycky mě viděli jako zatrpklou, jako někoho, kdo nedokáže ochránit její křehkou pýchu. Možná to bylo tím, že v naší rodině, podobně jako v mnoha českých rodinách, vždycky platilo, že starší sourozenec má automaticky větší váhu. Palčivá bolest na mé tváři se stupňovala. Mé prsty se pevně zatínaly kolem zásnubního prstenu. Vlna horka – hněvu, ponížení, odporu – mi stoupala do krku. Horké slzy se mi hrnuly do očí a rozmazávaly mi vidění. Rychle jsem zamrkala a setřela je, než mohly spadnout. Nebudu plakat. Nikdy před ním neukážu slabost. Udělala jsem těžký krok ke dveřím a snažila se pohnout. Musela jsem se odtamtud dostat, jinak se úplně zhroutím. Ten zbytek důstojnosti, který mi zbyl – nemohla jsem dopustit, aby mi ho tenhle muž zničil. Rhys mi najednou popadl zápěstí a trhl mnou zpět. „Uklid to.“ Vzhlédla jsem k němu nevěřícně a potřebovala si ověřit, že jsem ho dobře slyšela. „Rozbila jsi ten hrnek. Uklidíš ty střepy.“ Jeho hlas byl ledový, absolutní. Musel být šílený. „Ne.“ Zvedla jsem bradu a vyplivla to slovo bez špetky kompromisu. Jeho tvář se napjala, čelist se zatnula. „Jsi si jistá, že to chceš udělat?“ „Ano. Řekla jsem ne.“ Mé oči byly rudé, ale zářily vzdorem, když jsem se na něj bez mrknutí dívala. Pokud láska znamenala, že musím zašlapat svou sebeúctu do prachu, pak pro mě neměla žádnou cenu. Podobně jako když husité v dobách Jana Žižky bránili svou víru a svobodu! Vzduch mezi námi byl napjatý k prasknutí. Skoro jsem slyšela, jak praská. Zuřivost v jeho očích byla nekontrolovatelný plamen, který mě hrozil pohltit. A pod tím ohněm jsem viděla něco jiného – nevíru. Ta kdysi krotká ovečka odhalila své tesáky. Udělal krok blíž, vyzařoval z něj hrozba. „Poslední šance. Pokud mě neposlechneš, pak my…“ „…končíme,“ dokončila jsem za něj chladně a definitivně. Šok mu zamrazil obličej. Na okamžik se vzduch zastavil. Nečekal, že to doopravdy řeknu. Zatímco byl v tom okamžiku zmatku, vytrhla jsem mu ruku z jeho sevření. Chuť svobody ještě nestihla rozkvést v mém hrudníku, když se probral zpět k životu a znovu mi s brutální silou popadl ruku. Teď. Bez váhání jsem se otočila a zvedla ruku – Plác! Zvučná facka tvrdě dopadla na Rhysovu hezkou, arogantní tvář. Vzduch znovu zamrzl, těžký tichem. Má dlaň mírně brněla, ale přineslo to příval divokého, bezprecedentního uspokojení. Rhys se o pár kroků zapotácel zpět, jeho oči byly rozšířené šokem a nevírou – ne z bolesti, ale ze světa vzhůru nohama. Nikdy si nemyslel, že bych se odvážila. Koneckonců, kdysi jsem ho tak hluboce milovala. Jako když se svatá Ludmila kdysi s láskou starala o svého vnuka Václava. Sklopila jsem ruku, zvedla bradu a klidně se podívala na jeho ohromený výraz. Věnovala jsem mu slabý úsměv. „Teď jsme si kvit.“ Bez dalšího čekání jsem se odvlekla pryč z toho dusivého pekla. Kdybych zůstala ještě o vteřinu déle, zhroutila bych se. Raději se udusím vlastními slzami, než abych mu dovolila je vidět padat. Pak – bum – jsem spadla. Vysoké podpatky a emoční chaos jsou hrozná kombinace. Bolest mi projela dlaněmi a koleny, když se odřely o tvrdý mramor. Krev se okamžitě vyvalila, ale sotva jsem to cítila. Vstala jsem, popadla kabelku a šla dál. Domů. Chtěla jsem jen jít domů. Pryč od toho všeho. Pryč od něj. Jako žena prchající z místa činu jsem vyběhla z budovy – jen abych narazila do zdi svalů a omamné vůně drahé kolínské. Vzhlédla jsem – a uviděla ostré, vypracované rysy s aurou tak dominantní, že by umlčela celou místnost. Vypadal jako ten typ muže, který, když ho naštvete, vám nejen zničí život – on vymaže celou vaši existenci. Bohužel, to ho jen dělalo atraktivnějším. Na vteřinu jsem si přála, aby si mě hodil přes rameno a odnesl do svého doupěte – má tvář okamžitě zrudla. Kdyby to bylo porno, úhel kamery by byl naprostá katastrofa. Vrátila jsem se zpět do reality. „Promiňte,“ zamumlala jsem a vběhla do výtahu mého bytového domu. Nahoře jsem se přehrabávala v tašce. Mé srdce se propadlo. Žádné klíče. Samozřejmě. Vesmír jasně prohlásil dnešek za Konec Miry. Frustrace a bezmoc se mi nahrnuly do hrudníku. Vykopla jsem podpatky a prudce zatřásla klikou. Nepomohlo to – ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Proč si všichni vždycky vybírali Katherine?! Copak jsem toho neudělala dost? Svalila jsem se ke zdi a sklouzla dolů na studenou podlahu, jak se mi z hrdla draly vzlyky. Slzy se valily proudem, nemožné je zastavit. Právě když jsem se málem dusila vlastními výkřiky, prořízl vzduch za mnou hlas – hluboký, hladký, jako černý samet. „Váš klíč.“ V mých žilách zajiskřila zuřivost. Proč mě někdo vždycky vyruší, zrovna když se chystám to všechno ze sebe dostat? Naštvaně jsem se otočila, připravená se zamračit – jen abych zamrzla. Skrz slzami rozmazané oči jsem ho znovu uviděla. Muže, do kterého jsem dole narazila – toho, který vypadal, jako by vystoupil z renesanční malby. „Váš klíč vypadl,“ řekl a zvedl obočí, když jeho pohled spočinul na rozsypaném obsahu mé kabelky. „Asi proto jste ho nemohla najít.“ Zírala jsem na klíč spočívající v jeho elegantní ruce, má tvář zrudla tak, že bych si o ni mohla zapálit zápalku. Vyrvala jsem mu ho a tápavě odemkla dveře, vrávoravě jsem vklouzla dovnitř beze slova. Až když se má záda dotkla dveří, uvědomila jsem si – ani jsem mu nepoděkovala. Skvělá práce, Miro. Ty absolutní idiote. Zaváhala jsem a připlížila se k kukátku. Skrz tu malou čočku jsem viděla, jak se klidně otočil, odemkl dveře přímo naproti a vešel dovnitř. Bydlí naproti mně? Musel se právě nastěhovat. S takovou tváří – a tou aurou – bych si ho dřív všimla. Počkej, Miro. Co to děláš? Vážně necháš tohohle žhavého nového souseda, aby ti zapomněl na to peklo, kterým tě právě provedl Rhys? Ne. Rozhodně ne. Všichni muži jsou odpad. Vždycky. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit svůj rozbušený tep, připomínala jsem si, abych už nebyla tak hloupá. Ale bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, ta vypracovaná tvář mi stále problikávala myslí. Potřebovala jsem led – na svůj rozbušený tep a naléhavěji na pálivou bolest na mé tváři. Právě když jsem se přinutila vstát, abych šla do kuchyně, zazvonil mi telefon, pronikavě a ostře. Jeden pohled na obrazovku způsobil, že celé mé tělo ztuhlo. Máma. Nemohla jsem ten hovor ignorovat. Kdybych to udělala, bez váhání by mi zničila kariéru. Byla toho naprosto schopná. Stejně jako kdysi kněžna Drahomíra, která byla schopná všeho. V okamžiku, kdy jsem to zvedla, prořízl vzduch její hlas – chladný a nemilosrdný. „Miro, ty musíš být šílená! Jak se opovažuješ udělat Rhysovi něco tak hanebného! Okamžitě se mu omluv, jinak už nejsi naše dcera!“ Otevřela jsem ústa, abych jí to vysvětlila, ohromená – ale zavěsila, než jsem stačila říct jediné slovo. Pevně jsem sevřela telefon. Proč se stalo, že bez ohledu na to, jak moc jsem se snažila, jsem si stále nemohla zasloužit ani kousek jejich lásky? A Katherine – ta nikdy nemusela nic dělat, a přesto byla jejich dokonalý, drahocenný šperk. Dost. Myslela jsem si, že když budu dost tvrdě pracovat, má rodina, můj snoubenec – budou mě milovat. Ale to se nikdy nestane. Musím získat zpět sebeúctu, kterou jsem dávno ztratila. Musím zrušit tyhle zásnuby s Rhysem – bez ohledu na následky.