"Pane, myslím, že bychom se měli vrátit. Už se setmělo a dnes večer bude těžké něco ulovit," řekl Heion, lykanský vymahač, a rozhlédl se. Jasně, měli své lykanské zraky, ale lovit ve tmě nemělo smysl. Byli celý den v paláci, když se jejich král, Miroslav Ibrahimovič, náhle rozhodl, že půjde v noci na lov. Heion si nebyl jistý, co tím král sakra myslí, ale nevyzval muže, protože to otevřeně prohlásil na veřejnosti. Král Miroslav mohl být jeho nejlepší přítel, ale i on věděl, kde jsou jeho hranice. "Něco si domů přineseme, Heione. Věř mi, bratře," řekl král Miroslav a Heion si jen povzdechl. Bezcílně se potulovali poslední čtyři hodiny a nic nechytili. Bylo téměř půlnoc, ale jejich král byl neústupný a neposlouchal. "Hledáš něco konkrétního?" zeptal se Heion, protože viděl svého nejlepšího přítele a znal Mira lépe než kdokoli jiný. On, Viktor a Miroslav byli vždy nejlepší přátelé a věděli o sobě všechno. Doslova. "Jsi tak netrpělivý, Hei," řekl král Miroslav a jeho přítel se na něj podíval, jako by mu narostla druhá hlava. "Vážně, Miro? Kámo, prohledáváme to tu čtyři hodiny a neprošel kolem ani králík. Jsi si jistý, že nehledáš nějaký poklad? Můžeš mi to říct, bratře, koneckonců jsem ti loajální. Neztratil bych se s tvým pokladem, hmm?" řekl Heion a král si odfrkl. Znal svého přítele příliš dobře a poznal, že Heion už dávno překročil fázi trpělivosti. Aby byl král Miroslav upřímný, ani on si nebyl jistý, co dělá tak daleko od Lykanského království. Bylo to, jako by měl nutkání přijít na tuto stranu paláce, a to prostě nedávalo smysl. Nemohl svému nejlepšímu příteli přiznat, že ho to táhne sem, protože by ho pravděpodobně proklel i celou jeho generaci za to, že je sem pro nic za nic dostal. "Jsem král," řekl Miroslav a Heion ho popadl za paži a zatáhl stranou, přičemž se ujistil, že mezi nimi a ostatními lykanskými válečníky, kteří měli nadpřirozený sluch, spustil zvukovou bariéru. Měl otázky, ale nemohl se svého bratra na ty věci ptát před všemi ostatními. "A já jsem tvůj nejlepší přítel, ty idiote. Viktor přijde z Koslova s novinkami o zrádcích a mám pocit, že to budou dobré zprávy. Já jsem ten, kdo tu s tebou uvízl. Tak prosím, proboha, co to sakra hledáš? A neříkej mi, že jsi král? To už ví každý," řekl Heion a jeho přítel se na něj podíval, jako by byl blázen. Kdyby někdo věděl, že Heion takhle mluví s nejnebezpečnějším žijícím králem, začal by se modlit za jeho duši. Nicméně, Lykané z královské gardy byli na ty dva zvyklí, chovali se takhle. Byl to jejich způsob komunikace, nemluvě o tom, že Viktor a Heion se nikdy nebáli krále Miroslava. "Jen když mi slíbíš, že se mi nebudeš smát," řekl král Miroslav a Heion nadzvedl obočí. "Jsi na něčem sjetý, Miro?" zeptal se Heion a král se na něj upřeně podíval, jako by mu chtěl říct, že musí slib dodržet. "Slib mi to," řekl Miro a Heion si povzdechl. "Nemám se čemu smát, Miro. Čtyři hodiny jsme v zimě a nic nehledáme. Věř mi, moje postel mě volá víc než cokoli, co bys mohl říct, co by mě rozesmálo. Pochybuji, že máš něco tak vtipného," řekl Heion a Miroslav věděl, že Heion to nenechá jen tak. Byli hrozní v utajování věcí jeden před druhým a vždycky byli otevření ve svých vztazích. Ale potřeboval to někomu říct. Kromě toho, mezi Viktorem a Heionem byl Heion vždycky ten vážný. Možná se na to mohl smrtící král spolehnout? "No, myslím, že já—" začal Miroslav a Heion si odfrkl nad tónem, kterým ten muž mluvil. Byl to tón, když byl zmatený a nevěděl, jak to svým přátelům říct. Stalo se to už tolikrát a Heion nebyl překvapený. "Promiň, pokračuj," řekl Heion a Miro si povzdechl. "Nemůžu to vysvětlit. Měl jsem pocit, že musím být na této straně říše. Nevím proč a snažil jsem se říct si, abych šel domů, ale zdá se, že čím víc se snažím dostat domů, tím víc se zvyšuje nutkání dál hledat. Upřímně nevím, co hledám a jsem z toho frustrovaný." "Nemůžu jasně myslet a mám v sobě náhlý vztek, který mě nutí zabíjet, ale pak jsme tu jen my, takže to prostě nedává smysl. No, teď se můžeš smát mému zmatku," řekl Miroslav a Heion na něj v tichosti zíral. Muž, který by se pravděpodobně smál tomu, jak to nedává smysl, zíral na Miroslava ustaranýma očima. "Kdy to nutkání začalo?" zeptal se Heion a Miroslav se na něj zamračil. "No tak, Miro. Nebudu se ti smát," řekl Heion a jeho tón se změnil z frustrovaného na zamyšlený. "Minulý týden. Šílené, že? Už týden se cítím na hovno a dnes mě to dostalo z domu. Co si z toho mám vůbec vzít? Možná se mi to tentokrát vážně vymyká z rukou," řekl Miroslav a Heion se na svého bratra znovu podíval, starost v jeho tváři byla tak zřejmá. "Miro, co když je tvůj druh vlk?" zeptal se Heion z ničeho nic a tentokrát se Miro začal smát. Heion se však nepřidal. "Počkej, myslíš to vážně?" zeptal se Miro a Heion jen přikývl. "Co když je tvůj druh vlk, Miro, odmítl bys ho nebo ji?" zeptal se Heion, a Miroslav se na něj podíval, jako by se zbláznil. Samozřejmě, věděl, že se o něj jeho nejlepší přítel bojí, ale tohle bylo prostě absurdní. Ale bylo to tak doopravdy? "Je mi skoro dvacet pět, Hei. Už jsem dávno překročil věk na to, abych si našel partnera. Smířil jsem se s tím," řekl Miro a Heion se jen ušklíbl. Poznal, že se jeho bratr vyhýbá tématu. Král Miroslav se nikdy nevyhýbal věcem, ale téma partnerů pro něj bylo bolestivé, takže Heion svého bratra za to ani nesoudil. Věděl, že to pro něj bude těžké, a chápal tu citaci, ale věděl, že musí Mira připravit a připomenout mu, aby byl bez ohledu na to opatrný. "Neodpověděl jsi mi, Miro. Co když?" "Přijmu ho nebo ji. Na tom nezáleží. Partneři jsou vzácní, že?" odpověděl Miroslav, i když si nebyl svými slovy jistý. Nikdy partnera nečekal. Od chvíle, kdy mu bylo devatenáct, měl pocit, že jeho partner nepřijde. Něco se stalo a osudy změnily jeho životní dráhu. Takže nemá smysl doufat, že?" "Myslím, že jsme tady kvůli tvému partnerovi, Miro. To je jediné vysvětlení, bratře," vysvětlil Heion jemně, jako by se bál, že Miroslav praskne. Než však mohl lykanský král odpovědět, přerušili je válečníci. "Pane, něco jsme našli," promluvil jeden z nich a Heion rychle zrušil bariéru a spěchal se svým bratrem tam, kde stáli válečníci. Bylo to jen pár metrů od místa, kde původně stáli, takže jim to netrvalo dlouho. "Co to je?" zeptal se Heion, protože viděl, že se jeho bratr stále snaží smířit s touto možnou realitou. "Spíš kdo— Našli jsme v bezvědomí vlkodlaka. Co s ní máme dělat, pane?" zeptali se válečníci a Heion se podíval na svého bratra, jehož oči se ve tmě rozzářily, a Heion si uvědomil, že má pravdu. Takto si nepředstavovali setkání se svou královnou, ale sakra, muselo to být něco. "Sesílte kouzlo světla," řekl Miro a Heion neztrácel čas. Zakrátko se v Heionově dlani objevila světelná koule, která osvětlovala místo, kde se nacházeli. Přímo před nimi byla dívka zlomená Koslovem, dívka, která si za jeden den prošla peklem třikrát. Trpěla a poddala se svému osudu, jako vždycky. Tentokrát nebojovala a možná to bylo špatně, ale co když to bylo jediné, co pro sebe mohla udělat? "Zkontrolujte, jestli je naživu," řekl Heion a zaslechl, jak jeho bratr vydal mimovolné zavrčení. Nebylo to to, co Miro sám očekával, ale zdálo se, že Heion měl dnes v mnoha věcech pravdu. Možná je to jejich šance zjistit víc, že? "Dobře, pane," řekl válečník a pokusil se pohnout Ralphininým tělem. Miroslav se podíval na válečníka, který Ralphine prohlížel. Zíral tak upřeně, jako by se z toho, co vidí, zbláznil. Cítil spoustu věcí, a když ji otočili na bok a její tvář se otočila k Miroslavovi, cítil, jak se mu srdce rozpadá na kousky, což bylo divné a pro něj velmi nové. "Uhni," zavrčel král Miroslav a Heion instinktivně ustoupil stranou, zvědavý, co jeho bratr udělá. Lykanský válečníci se také domnívali, že král mluví s Heionem, nicméně jeho další slova je šokovala a vrátila zpět do reality. "Dotkni se mé královny a uvidíš, jak tě zaživa upálím."