Rozhodnutá dokázat sama sobě, že se přeslechla, Ralphine se přinutila najít košili v jednom z košů v domě, popadla ji a vyšla ven. Použila šál, který měla už předtím, aby si zakryla hlavu, protože nechtěla, aby někdo věděl, že je mezi nimi. Samozřejmě, to se dalo čekat, ale takhle si to nepředstavovala. Nechtěla si představovat, jak k tomu došlo, ale jednou věcí si byla jistá, a to, že někdo lže. Někdo šířil falešná obvinění proti jejím rodičům a ona potřebovala vědět proč. Její rodina byla ztělesněním naprosté chudoby, takže prostě nedávalo smysl, že by její otec a matka byli schopni zorganizovat převrat a útok proti lykanskému králi Miroslavu Ibrahimovičovi. Každý, kdo znal temného krále, věděl, že to není někdo, s kým se dá zahrávat. Ten muž byl ve všech směrech bestie a mnozí říkali, že je víc bestie než člověk. Její rodiče by se neodvážili jít proti němu. "Smrt zrádcům!" křičeli vlci, i když jim to znělo směšně. Nic z toho nedávalo smysl, protože ti, kteří znali Běljajevovy, věděli, že nemají schopnost volat po revoluci, natož přesvědčit lidi, aby šli proti lykanskému králi Miroslavu. Byl to rozsudek smrti. "Co se stalo?" zeptala se Ralphine jednoho ze starších vlků, kteří stáli vedle ní, když dorazili na náměstí smečky. Bývalý alfa, Rykov, stál na balkóně domu smečky. S ním byl vládnoucí alfa, Rykar, jeho beta, Drescher, a beta lykanského krále, Viktor, muž, kterého král poslal jako lykanského vyslance. Vedle Viktora stáli tři další lykanští válečníci s členy královské rodiny Koslov. Měli vážné tváře, jako by chtěli mít tohle už za sebou, což se dalo očekávat. Nebylo to každý den, co přijeli do vlčí země. "Ten pár u kůlu je obviněn ze spuštění lykanského útoku," řekl starší muž a Ralphine cítila, jak se jí srdce propadá do žaludku. Tohle prostě není skutečné. Nemůže to být, a na okamžik se zamyslela nad tím, jestli nehalucinuje. Možná to byl vedlejší účinek bití, které předtím utrpěla. Možná si s ní její mysl hraje hry a prostě není možné, aby tam nahoře byli její rodiče, že? No, jestli sní, pak tohle musí být ta nejhorší noční můra pro každé dítě, protože bezmocně zírala na chaos, který bude následovat, a na pronikavé oči, které zíraly na její rodiče. "Posuňte se trochu, prosím," řekla Ralphine lidem před sebou, když se snažila dostat dopředu. Musela se sama přesvědčit, jestli jsou to opravdu její rodiče, protože tohle bylo šílené v mnoha ohledech. Možná byla v popření a čím déle slyšela šepoty o tom, že její rodiče jsou špioni, už to nemohla vydržet. Někteří vlci tvrdili, že se její rodiče skrývají v dolech, protože tam byl hlavní zdroj příjmů. Bylo to absurdní, ale pak Ralphine nemohla vinit. Obvinění jí nedávala smysl, protože byla jejich dcera, ale i kdyby nebyla, její rodiče byli vlčí lidé. Vždy byli křehcí a jemní, jako by do dolů nikdy nepatřili. "Dobrý večer, lide Koslovu," pozdravil bývalý alfa Rykov a jeho lidé pozdravili zpět. Byli zvědaví, co se stalo, a tak v tichosti poslouchali, jak alfa mluví o lykanském útoku, který byl pro vlkodlaky na radaru lykanského krále. Dále mluvil o tom, jak se obvinění dostala do domu Běljajevových, a ujistil se, že na to tlačí, jako by chtěl, aby mu lidé tak moc věřili. "Vím, že jsem toho hodně vysvětlil, ale rád bych vám představil fakt, který by mohl vysvětlit, proč se Běljajevovi pokusili zaútočit na lykanské království. Chtěli revoluci, válku s Lykany. Potřebovali to, protože kdyby vyhráli, pak by se vrátili a nárokovali si své postavení zde," řekl alfa Rykov a všichni na něj zírali, jako by byl blázen. Proč by Běljajevovi vůbec měli mít nějaké postavení v paláci Koslov? To prostě nedávalo smysl, pokud nechtěli spálit současný režim. To byl opravdu lákavý stav a každý by to riskl. Zároveň lidé věděli, jak tvrdě Běljajevovi pracovali v dolech, aby dali své dceři lepší život. "Vidím, že jste zmatení. Dovolte mi to dále vysvětlit. Solomon Běljajev a Karina Běljajevová nejsou jejich pravá jména. No, Karina se narodila jako Karina Běljajevová, což znamenalo, že celá její rodina převzala její příjmení. Solomon Běljajev je vlastně můj starší bratr-dvojče. Jsme bratranci-dvojčata, což z něj činí právoplatného dědice Koslovské smečky a paláce. Jeho rodina měla sedět a stát zde, kde sedí moje rodina, ale můj bratr, Vladimír Koslov, se rozhodl žít jednoduchý život se svými rodinnými příslušníky. Je legrační, jak to dopadlo, že? Dědic trůnu se ho vzdal pro jednoduchý život, který ho dovedl až sem," řekl alfa a Ralphine zavrávorala. Její otec byl dědicem Koslovského trůnu. Byla královská krev? Co s tou pravdou měla dělat, když její rodiče byli u kůlu, aby byli upáleni? Ralphine cítila tolik prázdných míst v prohlášení bývalého alfy, zvláště když viděla, jak se její otec s zklamáním dívá na bývalého alfu, zatímco její matka měla prázdnou tvář. Nevěděla, co si o té situaci má myslet, a vůbec ji to neuklidňovalo. "Kdyby to bylo na mně, uvěznil bych svého bratra a nechal ho odpykat si trest. Nicméně, jak vidíte, Lykani potřebují důkaz, že jsme oddáni alianci. V důsledku toho odsuzuji Vladimíra a Karinu k smrti u kůlu. Zapalte je!" řekl alfa Rykov a Ralphine znecitlivěla. Zažila toho tolik za jediný den, ale nic nebolelo tolik, jako když slyšela své rodiče křičet o pomoc, když jejich těla pohltily plameny. V okamžiku, kdy začaly plameny, velká část vlků z Koslova doslova odešla. Neměli žaludek na to, aby sledovali, jak je rodina takhle zničena. Skutečnost, že Ralphine sledovala, jak se jí celý svět hroutí před očima, byla skličující a mnozí to nezvládli. "Co se to právě stalo?" zeptal se beta Drescher, když se podíval na Ralphininy rodiče hořící na kůlu. Nikdy si nepředstavoval, že upalování na kůlu je ještě vůbec věc. Měli žaláře a jiné způsoby, jak trestat hříšníky. Prostě to nedávalo smysl, ale nemohl se ptát dál, protože jeho nejlepší přítel byl alfa a nemohl s tím nic dělat. Brzy všichni opustili místo, kde se konalo shromáždění, a Ralphine zůstala zírat na své rodiče. Celou dobu tam stála a tiše sledovala, jak z jejích rodičů odchází život a jak se jejich těla spálila na popel. Byl to pro ni krutý osud, ale i tak byla jen tichá a hloupě přijímala realitu, která tu byla před ní. Netrvalo dlouho a ze svých rodičů zbyl jen popel. Použili lykanský oheň, aby zničili její rodiče, a to byl ten druh, který by nezanechal žádnou stopu, kromě popela. "Jsem další?" zeptala se Ralphine tiše, když se rozhlédla kolem sebe. Nikdo tam nebyl, a přesto cítila, že ji někdo sleduje. Nebylo to tak, že by mohla bojovat, ale věděla, že někdo je poblíž a čeká, aby na ni skočil nebo jí způsobil větší bolest. No, bylo nemožné, aby cítila větší bolest, protože její srdce bylo rozbité víc, než si vůbec myslela. Všechno tak moc bolelo. "Omlouvám se. Nemohla jsem vás bránit," řekla ta vždycky tichá dívka s tolika bolestí svým rodičům, když se naposledy podívala na palác domu smečky Koslov. Věděla, že už tady nemůže zůstat. Byla by v depresi a pravděpodobně by si vzala život. Nechtěla zemřít a ani nechtěla, protože to bylo něco, čím si byla jistá, že se jí stane. Také nechtěla, aby se na ni dívali jako na ubohou dědičku neexistujícího trůnu a dívku, která ztratila všechno během jednoho dne. A tak poraženě Ralphine učinila rozhodnutí opustit Koslov. Stejně ji tu nic nedrželo. "Doufám, že už tě nikdy neuvidím, Koslove," zašeptala Ralphine, když dorazila k hranici mezi smečkou Koslov a neobsazenou zemí, kde se vždy potulovali tuláci. Věděla, že tuláci jsou krutí a pravděpodobně ji zabijí. Myslela si, že je to riskantní, a že i když se Koslov proměnil v její peklo jen na jeden den, byla tam v bezpečí než venku. Na tom ale nezáleželo. Prohrála, a pokud by bylo jejím osudem znovu ztratit život, nebojovala by s tím. "Omlouvám se, nebyla jsem dost dobrá," bylo to poslední, co řekla, než se vzdala temnotě, se kterou už nějakou dobu bojovala.