„Biče pro zavržené!” „Biče pro zavržené!” „Biče pro zavržené!” Skandování bylo hlasité, příliš hlasité, a i tak Ralphine slyšela zvuk svého zlomeného srdce přes ten chaos. Vlci se shromáždili, aby viděli, jak ji bičují a trestají za „neúctu” k Betovi. Alfa se díval, Beta to inicioval, vlci se bavili pohledem, který se jim naskytl; a ona, ona se jen modlila, aby se její srdce nerozbilo a nezabilo ji tou intenzivní bolestí. Bylo toho trochu moc i na ni. „Ralphine Belyaevová, za neúctu k Betovi smečky, obdržíš sto ran bičem na holá záda. Znáš pravidla, pokud se dotkneš zad, začneme znovu a to bude na tobě. Rozumíš?” řekl alfa Rykar Ralphine, která byla svázaná. „Ano, alfo, rozumím,” řekla a alfa to vzal jako přijetí, protože dal válečníkům znamení, aby začali s bičováním. Byla ohnutá, s rukama a nohama svázanýma k sobě. Byla shrbená a vypadala jako obrovská fazole, ale taková, která byla vydána na milost a nemilost celé smečce. Byli tam čtyři válečníci, každý přidělený k pětadvaceti ranám. Měli ji bít současně, na což byla Ralphine tak připravená. Věděla, že její vlk by ji nedokázal uzdravit kvůli tomu, jak moc byli zlomení, ale co jiného mohla dělat? Byla vydána na jejich milost a nemilost, jako vždycky. „Alfo, máme ji bičovat současně? Nebylo by to příliš pro její křehké tělo?” zeptal se jeden z válečníků a to upoutalo Drescherovu pozornost. Nemyslel na nic jiného než na to, že zosnoval něco, co neměl. Už toho litoval, a přesto byl pro svou pověst, o které si nebyl jistý, jak dlouho vydrží, ochoten uplatnit tak krutý trest na někoho, kdo si to zasloužil. Vypadal, že má pochybnosti, ale než mohl cokoliv říct, uslyšel biče dopadající na kůži své družky. „Je silnější než já, já bych už dávno ječela z plných plic,” řekla jedna z dívek v davu, když byli válečníci u čtyřiceti ran a Ralphine byla stále shrbená a nevydávala žádný zvuk. Bylo to, jako by byla němá. Nicméně znala důsledky a věděla, že jakákoliv její reakce by si vyžádala další bití. A v tichosti přijala sto ran bičem, bití tak kruté, že jí nechalo záda s ranami a hlubokými stopami. Celou tu dobu tiše plakala, ani se neobtěžovala kňučet, a Beta Drescher se poprvé bál. „Je v pořádku?” zeptal se Beta Drescher, jakmile válečníci skončili a dav se rozešel. Viděl svou malou družku stále svázanou, s krví prosakující z jejích ran. Vítr k ní nebyl laskavý, protože prach si našel cestu do jejích ran. Ach, ale pro Ralphine by to byla bolestivá sprcha, kdyby se jí někdy podařilo dostat se odtamtud. Naštěstí byla zbičována na místě, které lidé nikdy nenavštěvovali. „Bude v pořádku. Pojď, jdeme, bratře. Mám ti představit pár přítelkyň, teď, když jsi zase svobodný,” řekl alfa Rykar a Drescher se podíval mezi svého nejlepšího přítele a družku, kterou zavrhl. „Jasně, pojďme,” řekl Drescher, než odešel s jejím bratrem a nechal svou družku shrbenou, pokrytou vlastní krví a bez nikoho, kdo by jí pomohl. Když byli všichni pryč, Ralphine si uvědomila, že je čas vstát, ale uslyšela kroky mířící k ní, tak nevstala. Místo toho čekala, co se s ní bude dít. Kupodivu ji osoba, která přišla, rozvázala a přikryla šálem. Nepodařilo se jí spatřit tvář té osoby, ale věděla, že je to dívka, protože ji rozvázala tak jemně a tak opatrně ji přikryla. Bylo to, jako by to byl někdo, kdo nesnášel pohled na lidi v bolesti, ale neměl moc to zastavit. „Konečně trochu klidu,” zašeptala Ralphine smutně pro sebe. Když byli všichni pryč, Ralphine nechala temnotu, aby ji pohltila, zatímco se snažila uzdravit. Možná to byla jediná cesta z té bolesti, ale odezní do doby, než se probudí? O několik hodin později Ralphine stále ležela tam, kde ji nechali, stále přikrytá, i když už přišla noc. Byla sama ve tmě, bez nikoho, kdo by jí pomohl vstát nebo se o ni dokonce staral. Její rodiče byli pravděpodobně stále v dolech a pracovali přesčas, aby si mohli koupit nějaké jídlo. Byl to drsný život pro ni a její rodinu a nebylo to nic nového pro nikoho, kdo je znal. „Sakra, musím vstát,” povzdechla si Ralphine poté, co se přesvědčila, aby zůstala ještě chvíli. Nechtěla dělat starosti svým rodičům tím, že přijde domů pozdě, ale zároveň je nechtěla dělat starosti tím, že přijde domů zbitá a pohmožděná. Některé rány zasáhly její obličej a zanechaly ošklivé stopy. Její ruce byly také ve stejném stavu a vzhledem k tomu, že byla bičována současně, věděla, že musí existovat části jejího těla, které jsou extrémně zraněné. Necítila své tělo a chtěla vědět, jestli je to dobře, nebo jestli si má začít dělat plány se svým zdravým rozumem. Už to nemohla dělat. „Ještě pár kroků, Ralphine,” řekla, když se jí podařilo vstát, její snaha vstát byla tak zřejmá díky celému jejímu znecitlivělému tělu. Snažila se vstát více než jednou a pokaždé byl výsledek stejný. Spadla zpět na zem, její oteklé tělo dopadlo na zem a ještě více tlačilo na její rány. Pokud takhle vypadá mučení, pak musela být tou nejnešťastnější družkou dnešní noci. Ten, kdo ji měl chránit, byl ten, kdo jí nejvíce ublížil. Nechal ji v tak krutém stavu a neexistovalo nic, co by mohlo omluvit to, co jí Drescher udělal. Ralphine si povzdechla, přikryla se šálem, který předtím dostala, a vydala se zpět domů. „Alespoň někdo je šťastný,” zašeptala Ralphine, když uslyšela jásot Koslových vlků. Pravděpodobně znovu oslavovali týden páření. Bylo to něco, co trvalo dva týdny, a toto byl poslední týden. Možná se na konci tohoto týdne uzdraví a vrátí se ke svým povinnostem jako přeživší ve smečce, že? No, i ona věděla, že bude chvíli trvat, než se vzpamatuje a dostane se tam, kde původně byla. Nyní byla vyvrhel a celá smečka to věděla. Alfa, který se za ni mohl postavit, jako za člena své smečky, ji nechal na milost a nemilost Dreschera za zločin, který ani nespáchala. „Našli ty, kteří zaútočili na Lycanskou říši.” „Konečně někdo zaplatí cenu za to, co se stalo s halcyonem. Nemůžeme dopustit, aby po nás šli Lycani. To bychom nepřežili.” „Je to prostě nešťastné. Je mi jich líto. Představte si, že jdete proti Lycanům a jste tak chtění všemi. Ještě horší je, že útok selhal. Kdokoliv se o to pokusil, je prostě šílený. Nebo nemají rádi svůj život.” „No, je noc páření a sázky jsou nastaveny; možná budou upáleni, aby sloužili jako lekce pro smečku a rebely, kteří si myslí, že je v pořádku dostat smečku do problémů.” Cestou domů si šeptá o tom, co se bude dít dnes večer. Šeptalo se o útoku na Lycanskou říši před měsícem. Byl to nejhorší neúspěch a útok tak ubohý proti Lycanům. Je pravda, že Lycani při útoku nikdy nezemřeli, ale byl to neodůvodněný útok a někdo za to musel být pohnán k odpovědnosti. Ralphine si vždycky přála, aby měli mír, ale po tomto útoku si uvědomila, že bude trvat hodně, než si Lycani a vlci znovu navzájem uvěří. Nebo to byla možná ideální fáze pro vlky, aby se vykoupili, že? „Promiňte, prosím,” řekla Ralphine vlkům, kteří jí ustoupili z cesty, ani se o ni nestarali, všichni se soustředili na zrádce, kteří budou potrestáni. Nikdo nevěděl, kdo to ještě je, a Ralphine, protože byla příliš unavená a zraněná, než aby se soustředila na to, co se ve smečce děje, šla domů. Zítra se o tom stejně dozví. Jejím jediným přáním v tuto chvíli bylo, aby její rodiče spali, protože pak by pro ni bylo snazší jít spát, aniž by se jí tolik ptali. „Konečně,” povzdechla si Ralphine, když dorazila ke svému domu a zjistila, že její rodiče nejsou doma. Modlila se za to od chvíle, kdy se dovlekla z místa bičování, a upřímně řečeno, ulevilo se jí, že tu nejsou. Tak se svalila na své oblíbené sedadlo, aby si odpočinula, protože ušla dlouhou cestu a její tělo stále krvácelo. Bolest byla tak silná, že jí způsobovala migrény, ale pak to nebylo tak, že by mohla dojít na ošetřovnu, aniž by se jí někdo zeptal, co se jí stalo. To bude řešit zítra. Než však Ralphine zavřela oči, aby si odpočinula, než se vůbec mohla dobře usadit, uslyšela zvuky, které ji budou navždy pronásledovat. „Belyaevovi stáli za útokem?” řekl někdo a Ralphine cítila, jak jí z obličeje odtéká veškerá krev. Co se to sakra stalo?