Běžela jsem, jak nejdál a nejrychleji mi nohy dovolily. Cítila jsem, jak se mi na chodidlech začínají tvořit puchýře, ale nezastavila jsem se; ani když jsem zakopla o kořeny a odřela si celou ruku a obličej. Bolest, kterou jsem cítila, byla jen tupá rána v zadní části mé mysli. Jediné, na čem mi záleželo, bylo dostat se od smečky co nejdál. Dokážu si jen představit, co by mi Tyson udělal, kdyby mě našel. Jeho ego by bylo uražené, že od něj někdo utekl – a ještě k tomu jeho oblíbený boxovací pytel. Pokud mě najdou, udělá mi ze života peklo na zemi. A nejde jen o něj; zbytek smečky si bude myslet, že jsem utekla, protože mám co skrývat. Už nikdy nebudu mít ani vteřinu klidu. Ta myšlenka mi stačila jako motivace, abych nohy tlačila ještě víc. Pálilo mě v hrudi, bolely mě nohy a svaly, ale tlačila jsem dál, dokud jsem nebyla nucena zastavit. Zastavila jsem se před stromem, který měl označení hřebene smečky, a věděla jsem, kde jsem – na hranici smečky. Rozhlédla jsem se, abych se ujistila, že v okolí nejsou žádní členové hraniční hlídky. Než by mě předali Tysonovi, ani by nezaváhali. Hluboce jsem vydechla a udělala krok přes linii smečky. Připadalo mi to jako nůž do srdce i závan čerstvého vzduchu. Co když bude život mimo smečku horší než život uvnitř? Nikdy jsem nebyla nikde jinde než v této smečce a nedokážu si představit, jaký bude můj život mimo ni. Věděla jsem, že Tyson ucítí přetržení pouta a přijde mě hledat, a tak jsem běžela dál. Spodní část mých chodidel se trhala, jak jsem je tlačila za jejich limity, ale neodvážila jsem se zastavit. Potřebovala jsem mezi sebe a Tysona dát co největší vzdálenost, a to znamenalo běžet, co nejdéle to půjde. Když konečně nastal soumrak, přiměla jsem se zastavit. Nohy mi krvácely a vzduchem se šířil zápach krve. Opřela jsem se o strom, abych popadla dech, a byla jsem tak zaujatá odpočinkem, že jsem si nevšimla insignie hřebene smečky na stromě, dokud jsem se neocitla tváří v tvář se dvěma vlky z hraniční hlídky. Jak říká staré české přísloví, "Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech." Mým prvním instinktem bylo uprchnout a už jsem se chystala to udělat, když jeden z nich vydal zavrčení, které mě přimělo zkamenět na místě. "Stůj," zmrzla jsem instinktivně a otočila se pomalu, dokud jsem nehleděla přímo do jejich očí bez emocí. Zvedla jsem ruce, abych jim ukázala, že nemám v úmyslu ublížit, ale můj náhlý pohyb je přiměl namířit na mě oštěpy. Měli na brnění jinou insignii smečky, takže jsem věděla, že to nejsou Tysonovi muži, ale i tak jim nemůžu věřit. Pošlou mě zpět Tysonovi, jakmile zjistí, kdo jsem. "Kdo jsi?" zeptal se jeden z nich, ale já jsem mlčela. Nechtěla jsem riskovat, že se vystavím nebezpečí tím, že prozradím svou pravou identitu. "Je hluchá?" zeptal se ten druhý. "Možná je to tulák nebo špión." "Prostě ji vezmeme zpět k Alfovi." "Nechci žádné problémy," zvedla jsem ruce výš, když se mi do hlasu vkradl prosebný tón, "Nechte mě jen sbalit si věci a odejdu." "To ti nemůžu dovolit; jsi na našem území." "To jsem nevěděla. Byla to upřímná chyba, jen mě nechte odejít a můžeme zapomenout, že se to stalo." "To nemůžeme udělat." Udělala jsem rozhodnutí ve zlomku vteřiny a pokusila se vyběhnout mezi nimi, ale předvídali můj pohyb, protože jeden z nich mě popadl za ruku modřinovým sevřením a mrštil mě zpět proti stromu tak silně, že jsem si narazila hlavu o zeď a bála jsem se, že mám otřes mozku. Snažila jsem se vymanit z držení, ale řekl mi, že pokud budu bojovat, jen mi zhorší utrpení. Trvalo jim oběma, než mě udrželi stabilní a odvlekli mě ke smečce, než mě konečně hodili do cely. Jakmile se dveře zabouchly, křičela jsem, jak nejhlasitěji jsem mohla. "Zavřete tu děvku, než nám Alfa utrhne hlavy." Slyšela jsem jednoho z nich říct, ale to mě nezastavilo; křičela jsem hlasitěji. Jeden z nich se pohnul směrem k mé cele, ale najednou zamrzl a viděla jsem, jak oba stojí v pozoru, aby odpověděli někomu, kdo vešel dovnitř. Z aury a surové síly, která naplňovala místnost, jsem věděla, že je to jejich Alfa. S pomocí Boží, to musí být on. Čekala jsem se zatajeným dechem, když jsem cítila, jak si razí cestu k mé cele. Držela jsem hlavu dole, protože jsem ho nechtěla rozzlobit, ale neznámá síla mě přiměla zvednout hlavu ve chvíli, kdy se jeho nohy dostaly před mou celu, a vydechla jsem. Byl vysoký, tak vysoký, že zakrýval každý paprsek světla, že jsem si nemohla pořádně prohlédnout rysy jeho tváře, ale věděla jsem, že má tmavé vlasy a je dobře stavěný. Nemohla jsem ani trávit spoustu času prohlížením si jeho rysů; jediné, na co jsem mohla myslet, bylo "to nemůže být". Ach, Bůh mi buď milostiv! To nemůže být – nikdy jsem neslyšela, že by se to někomu stalo tak rychle. Sotva uplynuly tři dny od chvíle, kdy mě Tyson odmítl. "Dostaňte ji odtamtud," jeho hlas byl samý štěrk. "Alfo, našli jsme ji na území." Jeden z nich začal, ale on ho přerušil. "Je mi jedno, kde jste ji našli; dostaňte mou družku z té cely."