Z podlahy jsem se nepohnula až do časných ranních hodin. Ležela jsem na zemi a barvila cementovou podlahu svými slzami. Nevím, kdy jsem usnula, jen jsem otevřela oči, když mi do nich zasvítilo slunce, a uvědomila jsem si, že už je ráno. Přinutila jsem se vstát a kolena se mi roztřásla, když jsem se donutila udělat pár kroků. Bolelo mě celé tělo. Nechtěla jsem nic jiného, než se na celý příští týden zamknout ve svém pokoji, ale ten luxus si nemůžu dovolit. Potřebuji pracovat, protože potřebuji peníze. A i kdybych si mohla vzít ty dny volna, potřebuji výmluvu, nemůžu jim říct – nemůžu jim říct, co se stalo. Nejprve jsem šla do koupelny pro kbelík a hadr, abych uklidila podlahu a zeď, která byla potřísněná stopami mé krve. Ruce se mi třásly, když jsem to uklízela, protože jediné, co jsem si dokázala představit a cítit, bylo, jak mě Tyson znovu a znovu tluče, navzdory mým prosbám. Za boží milosti, musela jsem to zastavit. Když jsem skončila, šla jsem udělat své povinnosti. Uklízela jsem jídelnu, když jsem viděla, jak Lisa vešla s některými ze svých kamarádek. Uviděla mě a na tváři se jí objevil sadistický úsměv. Šlápla svými zablácenými botami na místa, která jsem právě uklidila, a smála se, když jsem zvedla mop, abych to znovu uklidila. Když jsem kolem ní procházela, ztuhla jí páteř a tvrdě mě strčila. Spadla jsem na zem s kbelíkem a voda se rozlila po celé podlaze. "Ty zasraná děvko," vyplivla, "Prostě jsi se nedokázala smířit s jeho odmítnutím; musela jsi ho najít a šukat s ním." "Já ne-," začala jsem, ale ona zvedla vázu a hodila ji mým směrem. Naštěstí se roztříštila vedle mě, a ne na mém obličeji. "Cítím ho z tebe, ty mrcho." Křičela: "Jak se opovažuješ?" Chtěla jsem jí to vysvětlit a chtěla jsem jí říct, že jsem to nechtěla a že mě donutil, ale neobtěžovala jsem se jí obhajovat. Lisa uslyší a uvěří tomu, co chce slyšet, bez ohledu na to, co řeknu. Jen si přeju, aby to nedělala před svými kamarádkami, které se potutelně chichotají. Věděla jsem, že o tom budou šířit zvěsti a jen mi to zhorší situaci. Zdálo se, že Lisu mé mlčení rozzuřilo, protože mě chytila za vlasy a vrazila mi facku přes tvář. Zakolísala jsem zpět nárazem její rány, znovu jsem zakopla o kbelík a tvrdě jsem spadla na zadek. "Nestojí za to, Liso," řekla jedna z nich, "Vždyť se máš setkat s Tysonem, pamatuješ?" "Musím tu děvku srovnat do latě," řekla Lisa, "A musím jí dát najevo, že neshazuje cizí chlapy." "Ty budeš Luna, ne ona, nikdy ona." Hádala se dívka: "Už jen vědomí, že ji vlastní druh nechce, stačí." Lisa nakonec ustoupila, ale ne dřív, než se na mě naposledy podívala: "Dávej si pozor." Kvůli Lisině výpadku jsem musela strávit další půlhodinu úklidem a do práce jsem se dostala o hodinu později. Dívky si mezi sebou šeptaly, když jsem tam dorazila, ale ignorovala jsem je a zamířila jsem do kanceláře manažerky. Když jsem vešla, přejela si mě pohledem: "Nevím, proč jsi tady. Včera se ti práce nezdála tak důležitá." "Omlouvám se, byla jsem-," "Ušetři si ty lži," přerušila mě, "To, že jsi byla spárovaná s Tysonem, ti nedává žádné nové výsady. Pokud jsem slyšela správně, odmítl tě." Hluboce jsem se nadechla; nečekala jsem, že se ta zpráva tak rychle rozšíří. "Omlouvám se," prosila jsem, "Už se to nestane; přísahám." "Tomu nemůžu věřit." První slza mi ukápla a já jsem padla na kolena: "Prosím; potřebuji tu práci." Sledovala mě přes brýle a viděla jsem skryté vzrušení za jejíma očima. Líbí se jí představa, že ji prosím. Po chvíli přikývla a pokynula mi, abych vstala. "Pokud se ještě jednou opozdíš; vyhodím tě." Styděla jsem se a styděla jsem se za to, že jsem musela klečet a prosit, abych si udržela práci, ale neměla jsem jinou možnost, takže jsem přikývla a vyběhla ven, abych začala pracovat. Celý den dívky dělaly poznámky o tom, že jsem odmítnutá družka. Jedna z nich dokonce odmítla stát vedle mě, protože "nechce, aby se má odmítnutí stalo nakažlivým." Bolelo mě to vidět a slyšet, jak to všechno říkají, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Než den skončil, málem jsem si spěchala sundat zástěru. Právě jsem ji pověsila a chystala jsem se odejít, když mě jedna z nich zastavila. "Kam jdeš?" zeptala se, "Na svou práci děvky?" Nereagovala jsem na její návnadu, místo toho jsem jen přikývla. "Pro případ, že bys to neslyšela; Alfa právě nařídil mimořádné setkání smečky." "Jak by to mohla slyšet?" zamyslela se další dívka, "Není součástí téhle smečky, takže nemá spojení se smečkou." Zpočátku mě bolelo, když jsem věděla, že nejsem součástí smečky. Stále to bolí, ale ne tolik jako dřív. Místo toho, abych se s nimi dohadovala, jsem je jen následovala, když šly tam, kde se mělo konat setkání. Následovala jsem je na trávník před radnicí. Alfa Jackson už tam stál s Tysonem vedle něj. Viděla jsem Lisu stát v levém rohu s jejím vlastním otcem, Gammou, a vpravo stál Beta Alfy Jacksona a jeho syn Chris. Všichni se tu shromáždili a šeptali si mezi sebou. Všichni jsme chtěli vědět, proč bylo toto setkání svoláno. Není vůbec v povaze Alfy Jacksona, aby je plánoval. Za celý můj život se konalo jen jedno, a to aby veřejně truchlil nad ztrátou své družky. Alfa Jackson vystoupil a zvedl ruku, aby všechny umlčel: "Nebyl jsem to já, kdo vás tu dnes shromáždil." Všichni začali mezi sebou mumlat: "Byl to můj syn; váš budoucí Alfa." Ustoupil o krok zpět a Tyson přešel dopředu. Všichni ztichli, když se přiblížil, a přemýšleli, co řekne. "Dostalo se mi do uší, že se šíří jistá fáma o mém spárování." Lidé se na mě začali dívat a sebrala jsem veškerou svou sílu, abych neutekla, nevykopala díru v zemi a nezahrabala se do ní: "Přišel jsem vám všem říct, že to není nic než lež." Ta slova mě ohromila. Celá radnice ztichla a lidé se na mě dívali obviňujícími a pobavenými pohledy. "Tu fámu začala omega, která je do mě už léta posedlá," co to sakra říká? "Mou družkou je a zůstává Lisa Anderson; dcera našeho skvělého Gammy. Ona má být mou Lunou; ne nějaký omega skrček." Smečka se jeho slovům zasmála, ale po kůži mi lezla trapnost. Potlačovala jsem slzy, protože se na mě lidé dívali. Nedám jim tu satisfakci, aby mě viděli plakat. "Ty zvěsti jsou neuctivé k mé družce a ke mně a cítil jsem potřebu je veřejně vyvrátit." Pokračoval: "Podněcovatel bude náležitě potrestán. Přeji vám hezký den." Poté, co to řekl, se lidé začali rozcházet a já jsem se zadržela před posměchem. Po tom všem mě chce ještě potrestat. Tohle je dost velký trest; ty pohledy a šepoty. Přinutila jsem své nohy, aby mě nesly směrem k domu smečky, a ignorovala jsem slova všech ostatních. Bylo to těžké, protože se ani nesnažili skrývat, že mluví o mně. Nazývali mě každým slovem ve slovníku, od "Ohavná" po "Zoufalka" po "Děvka" a "Rozvracečka domovů". Když jsem se rozhlédla po pokoji a přemýšlela o tom, jak se s tím budu muset vypořádat po zbytek svého života, rozhodla jsem se, že už toho mám dost. Popadla jsem malou sportovní tašku, naposledy jsem se podívala na dům smečky, který byl mým domovem osmnáct let, a vyrazila jsem do lesa. Nevím, jak dlouho jsem běžela nebo jak daleko jsem zaběhla, ale nezastavila jsem se, dokud jsem neuslyšela zvuky zbraní a různé hlasy, které se překřikovaly. Rychle jsem se posadila a snažila jsem se co nejlépe poslouchat, odkud přicházejí. Pokud je slyším, znamená to, že nejsou příliš daleko. "Najděte ji," slyšela jsem Tysona zavrčet, "Nemohla zajít příliš daleko. Stále ji cítím."