"Toto nevinné panenské tělo brzy skončí pod tím nejkrutějším z Alfů. Opravdu si myslíš, že se na tebe podívá jako na služebnou a nebude tě chtít oš*kat a donutit tě křičet? Já už to chci a nevím, jestli bych tě měl nechat jít, aniž bych tě nejdřív vyzkoušel." Derekova slova mě vytrhla z mých vzpomínek. Přičichl k mým vlasům a lehce zasténal. Slzy mi znovu hrozily, že mi stekou po tváři. "Nemůžeš," řekla jsem chraplavě. "Budeš mít problémy a my to sem nepotřebujeme tahat." Ztratila jsem všechno. Nemohla jsem dopustit, aby mi vzal i mou čest. "Problémy... nebojím se ho, Rosalie." Zasmál se sadistickým způsobem, ale jeho chování odhalilo jeho strach. Zíral na mě, než mě hrubě odstrčil. "Teď si pospěš a sbal si ty svoje krámy." Nebylo toho moc, co jsem si měla balit. Jediné oblečení, které jsem měla, bylo těch pár pracovních uniforem, které mi byly dány pro mé práce, a pak legíny, které jsem dostala od staré kamarádky, a pár triček s kapelami. Nestačilo to ani na naplnění mého malého kufru. "Jsem připravená." Moje slova byla sotva slyšitelná, ale Derek mě sledoval ze dveří a věděla jsem, že mi rozumí. Musela jsem najít cestu ven. Derek mě příliš bedlivě sledoval. Musela jsem pryč. Ale Derek se neobtěžoval říct nic víc, když ustoupil stranou a umožnil mi projít kolem něj. Zvedla jsem tašku a šla jsem ke schodům – ale ne dřív, než využil příležitosti a plácl mě přes zadek. V tu chvíli jsem ztuhla a začala jsem od něj napůl utíkat. "Proč utíkáš? Tak dychtivá vidět svého nového pána, ty dě*ko? Zpomal." Derek také zrychlil krok a pronásledoval mě. Natáhl ruku a snažil se mě chytit za rameno. Snažila jsem se udržet si odstup a podívala jsem se koutkem oka. "Dereku... prosím, ne." Věnoval mi smrtelný pohled, ze kterého mi naskočila husí kůže. Chtěl mě udeřit. "Opovažuješ se mi říkat, co mám dělat?!" zařval. Cukla jsem v očekávání rány, ale ta nepřišla. Derek zaťal pěsti, ale s velkým úsilím se udržel. Byla jsem zvědavá, co ho zastavilo, když jsem si všimla, že naše konverzace upoutala pozornost davu dole ve vstupní hale. Ve stínech tlumeně osvětlené vstupní haly byl můj otec, Isis a muž, kterého jsem si nemohla docela prohlédnout. Byl velmi vysoký a pocit, který vyzařoval, mě zastrašoval. Vedle něj stáli další dva zahalení ve stínech. Nehýbali se a vše, co jsem viděla, byly siluety jejich postav. Když jsem si prohlížela tu scénu, zaslechla jsem Isisinu bezstarostnou melodii: "Nevypadá krásně? Dala si na čas, aby se ujistila, že je pro tvůj příjezd dokonalá, Talone." Zdálo se, že se Beta přede mnou nestará o to, co moje nevlastní matka říká. Jeho oči se ode mě neodtrhly od chvíle, kdy jsem ho uviděla. "Udělej, co řekla." Vůdce skupiny směřoval svůj rozkaz k Derekovi. Nebyl hlasitý ani hrubý, ale všichni v místnosti ho jasně slyšeli a měla jsem pocit, že se mu nikdo neodváží neuposlechnout. "Proč má na sobě modřiny?" Talonův hlas byl hluboký a napínal mi nervy. "Spadla dřív ze schodů v těch roztomilých nových podpatcích, že, Rosalie?" Podívala jsem se na Isis a svého otce a uviděla jsem jejich přísné pohledy. "Ano, schody. Omlouvám se..." zakoktala jsem, než jsem se podívala zpět na Talona. Prosím, uvěř té lži, pomyslela jsem si. Prosím, uvěř tomu. "Schody?" Zdálo se, že nevěří tomu, co říkáme, a abych byla upřímná, nevěřila bych tomu ani já, kdybych byla jím. "Ano, schody. Proč se všichni neposadíme a nepromluvíme si o pár věcech." Můj otec se snažil rozhovor rozjet, ale z pohledu muže přede mnou jsem pochybovala, že to bude dlouhý rozhovor. "Ne, nepotřebujeme další diskusi. Už jsme o situaci mluvili po telefonu." "No, Isis pro tebe a tvé společníky připravila malou večeři. Musíte být po cestě sem vyhladovělí..." "Ne. Nebudeme jíst." Pak na mě Talon kývl a naznačil mi, abych se přiblížila. "Hýbej se," zavrčel Derek za mnou. Váhala jsem, jestli mám udělat kroky vpřed směrem k nově příchozím. Snažila jsem se ze všech sil nebrečet a cítila jsem se na místě zmrzlá. Ale věděla jsem, že nemám na výběr. Plácnutí po mém pozadí způsobilo, že jsem trochu poskočila, a zároveň jsem ztratila smysl pro rovnováhu a svalila se ze schodů. Vykřikla jsem. Jak hloupá jsem byla, když jsem dělala takové zvuky před hosty... Byla jsem ztracená. Nicméně jsem na podlahu nikdy nedopadla. Místo toho jsem se ocitla v náručí hlavního hosta. Než jsem si stačila uvědomit, co se stalo, rychle mi postavil nohy na podlahu. Ujistil se, že jsem znovu získala rovnováhu, kývl na mě a pustil mě. Zachránil mě? "Dě... děkuji!" Podařilo se mi mu věnovat úsměv. "Rádo se stalo, slečno Rosalie..." Neusmíval se, ale z jeho tónu jsem poznala, že nemyslí nic zlého. Bum! Slyšela jsem praskající zvuk, po kterém následoval Derekův křik. "Arghhhhhhh!" Co se právě stalo? Když jsem se otočila, uviděla jsem Dereka na úpatí schodů. Jedna z temných postav ho bila a zdálo se, že to bude na smrt. Krev pokryla podlahu a slyšela jsem další sérii křiků přicházejících od Isis. "Prosím! Beta Talone, prosím, zastavte to!" zvolala a prosila muže vedle mě. Talon, Beta Drogomoru, byl neoblomný. Rána za ranou, Derek snášel bití, které mu bylo udělováno. Neměl proti této osobě šanci. Byli neúprosní. Derekův křik slábl, zatímco Isis v slzách pokračovala v prosbách k Talonovi. Bez ohledu na to, jak moc se Derek proti Isis bouřil, byl to stále její syn. Byla jsem zděšená. Neměla jsem Dereka ráda, ale pokud budou pokračovat, mohl by zemřít. Podívala jsem se na Talona a nebyla jsem si jistá, jestli bych měla něco říct, abych je zastavila. Naštěstí, než jsem mohla promluvit, Talon vydal svůj rozkaz, zatímco sledoval, jak se scéna odehrává. "Přestaň." Postava se na chvíli zastavila, ale jen proto, aby čekala na další pokyny. "Vezmi mu ruku." "NEEE—!! Prosím! Nedělejte mu to. Nikdy se jí už nedotkne. Přísahám!" Moje nevlastní matka klečela na kolenou a prosila Talona, aby Dereka dál nezraňoval. Zdálo se, že se nestará. A můj otec tam jen stál a díval se. Krev mrazící křik mi vrátil zrak zpět k Derekovi a krev se kolem něj hromadila. Uvědomila jsem si, že jeho ruka leží na zemi. Teprve potom postava odstoupila od Dereka a vrátila se na své místo vedle muže, který mě měl vyzvednout. Udělala jsem krok od něj. Nemohla jsem s nimi jít. Strach, který mě zaplavil, nebyl jako strach, který jsem měla, když se to týkalo mého otce nebo nevlastního bratra. Byla jsem vyděšená o svůj život. Nebylo šance, že bych takové kruté krutosti přežila. Můj otec, nemohl to myslet vážně... Jak mě mohl poslat k nim? Isis spadla na zem a křičela. Pak se otočila a vrhla se na mě. "Je to všechno tvoje vina, ty dě*ko!! Zabiju tě!!!" Snažila se mě chytit, ale Talon vykročil vpřed a zablokoval jí cestu. Nicméně nepřestala nadávat. "Ty pi*o! Kdyby ses nesnažila svést mého syna, nic z toho by se nestalo!!" "Ovládej svou Lunu, Alfo," řekl muž pomalu a jeho pohled se obrátil k mému otci. "Isis, vezmi ho do smečkové nemocnice," byla jediná slova, která můj otec dostal. "Derek je tvůj syn, něco udělej... Harlande, nemůžeš je nechat, aby se k němu takhle chovali!!" Nikdy jsem neviděla svou nevlastní matku tak zoufalou. "DOST!" Můj otec ji přerušil. "Vezmi ho do smečkové nemocnice. Nenuť mě to opakovat potřetí." Viděla jsem, jak se Isisina tvář změnila ze šokované na červenou a pak bledou. Podívala se na mého otce s nevírou. O několik sekund později vstala, zvedla bezvědomého Dereka a jeho ruku a opustila místnost se dvěma otcovými válečníky, aniž by řekla další slovo. Její oči, když mě míjela, řekly všechno, aniž by slova opustila její rty. Chtěla mě mrtvou. "Je mi nesmírně líto těch problémů, Talone. Zdá se, že se můj nevlastní syn potřebuje naučit své místo. Ujistím se, že se o to postaráno." Hlas mého otce byl teď úplně jiný. Zdál se bezstarostný a přesto autoritativní. "Rosalie!" Zavolal mé jméno. Pozornost davu se vrátila ke mně. Sklonila jsem hlavu a nemohla se mu podívat do očí. Byl to opravdu můj otec? Myslela jsem si, že mě nemá rád, protože mu připomínám mou matku, ale co Isis a Derek? Slyšela jsem, jak můj otec pokračuje: "Jak vidíte, Talone, je to krása a velmi poslušná. Je taková radost ji mít kolem sebe. Skoro bolí vidět, jak moje holčička odchází, ale ona to tak moc chce." Lhal! Kousla jsem se do rtů a zaťala pěsti. "Velmi dobře. Musíme jít. Platba dorazí za pár dní, jakmile ji Alfa uvidí." "Omlouvám se... Myslel jsem, že ji obdržíme při vašem příjezdu?" Podívala jsem se na svého otce a poznala jsem, že se zlobí. Ale něco v něm se bálo, zvláště když se k němu otočil Talonův rozmrzelý pohled. Snažil se zůstat k Talonovi zdvořilý. Nepamatovala jsem si, že by můj Alfa otec někdy byl zdvořilý. "Ano, do mé smečky. Snažíte se znovu vyjednávat s Alfou?" řekl Talon pevně. Můj otec rychle zavrtěl hlavou. "Ne, samozřejmě že ne. Jen nedorozumění. Věřte mi, chápu, jaké to může být jako Alfa. Ujistit se, že se dohoda vyplatí, je vždy důležité." "Ano. Jen připomínka, Hartlande... Je teď majetkem Alfa Ethana. Už ti nepatří a nikdy patřit nebude. Nikdy se sem nevrátí, nikdy. Živá nebo mrtvá, patří naší smečce." Živá nebo mrtvá. Podívala jsem se na svého otce a jeho oči ke mně s mírným váháním zamířily, než se usmál. "To je v pořádku." Slova mého otce mi vzala jedinou naději. "Dobře. Musíme jít, teď." Talon se otočil ke mně. "Potřebuješ ještě něco? Je to všechno, co si máš s sebou vzít?" Věděla jsem, že nemám na výběr, než kývnout. "Velmi dobře. Pojďme. Čeká nás dlouhá cesta." Talon neztrácel čas, než se otočil a šel k autu. Dva stíny vedle něj se přesunuly po mých stranách. Jeden krok, dva kroky... Přesunula jsem se k jejich autu, ale s každým krokem jsem se víc bála a byla jsem si nejistější ohledně své budoucnosti. Když jsem se zvenčí ohlédla zpět na smečkový dům, snažila jsem se uchovat si obraz domova, jehož kdysi byla součástí i moje matka. Styděla by se za mého otce. "Nikdy se sem nevrátíš," řekl Talon. Nicméně jsem neměla co říct. Nic, co bych mohla říct, by nic nezměnilo, tak v čem byl smysl? Zůstala jsem potichu a následovala ho k jeho autu. Můj život už nebyl můj vlastní – a nikdy nebude.