Pípání. Tiché, ustálené pípání. Proč cítím chemikálie? Snažila jsem se pochopit, kde jsem, ale víčka jsem měla příliš těžká, abych je zvedla. Ruka mi spočívala na hlavě. Pulzování bylo až příliš zřetelné. Bolelo i přemýšlet. Únava se konečně usadila v mém těle a i sebemenší pohyb mě přiměl bolestivě se zkřivit. Kde to jsem? V temnotě jsem zaslechla šepot. Znělo to, jako by si povídaly dvě ženy. Sotva jsem rozeznala, co říkají, a nepoznala jsem jejich hlasy. "Není na tom dobře... Ne, nemyslím si, že to zvládne..." "... musí se nejdřív uzdravit... otěhotnět..." "... možná je šance... Těhotenství... Mám doplněk, který jí pomůže... Může to donosit..." O kom to mluvily? Znělo to jako o chudince s hromadou problémů. Kéž jí bohyně Měsíce požehná, pomyslela jsem si. Doufala jsem, že se brzy uzdraví. Nechtěla jsem jejich rozhovor poslouchat. Rozhodla jsem se jim dopřát soukromí a vzpomněla jsem si na všechno, co se stalo. Na okamžik se mi však mysl úplně vyprázdnila. Zase mě bolela hlava. Stále jsem nemohla otevřít oči. Ale pak se mi paměť pomalu vrátila... Správně, já jsem... dcera Alfy. Poté, co moje matka zemřela, jsem dělala všechno, co jsem mohla, abych se postarala o svou smečku a svého otce. Věděla jsem, že můj život je obtížný a není to život, jaký bych měla mít. Ale pořád byl můj. Při vzpomínce na slib, který jsem dala před tolika lety, mi z očí vyklouzlo pár malých slz. Matka přiměla mého otce a mě, abychom si slíbili, že se o sebe budeme starat. Dělala jsem všechno, co jsem mohla, abych se o něj v průběhu let starala, ale... zdálo se, že se mu nikdy nedokážu zavděčit, a on prostě nenáviděl to, kým jsem. A pak... a pak mě prodal. Odstřihla jsem prudce dech a zatnula ruce v pěst. S tou myšlenkou mě tak moc bolelo srdce, že jsem se na pár sekund nemohla nadechnout. Jak mohl? Byla jsem jeho jediné dítě pokrevně spřízněné. Jeho dcera. A prodal mě Alfě s nelítostnou pověstí, takovému, který mě mohl kdykoli zabít. Oči se mi prudce otevřely a zmocnil se mě strach. Dorazila jsem do smečky Drogomor! Vzpomněla jsem si, jak jsem nastoupila do Talonova auta, jak mnou prostupovala nervozita a strach. Dívala jsem se z okna a sledovala, jak stíny za hranicí stromů tančí v mém zorném poli s kapkami deště kaskádovitě stékajícími po okně... Pak se mi rozmazalo vidění a musela jsem usnout. Proč jsem ale skončila v nemocnici? "... už by se měla probudit," řekl jeden z ženských hlasů tiše. Najednou jsem si uvědomila, že "ta chudinka" velmi pravděpodobně není nikdo jiný než já! Zadržela jsem dech. Jestli mluvily o mně... co tím myslely? Těhotenství... otěhotnět... co ode mě chtěly?! Mé tělo se začalo znovu třást, a jakmile se tak stalo, bolelo to. Každý pohyb, který jsem udělala, pulzoval. Věděla jsem, že je to bolest z mého bití, která se konečně dostavila. "Taloni, tady jsi! Chystala jsem se jí přinést nějaké jídlo. Musí mít hlad." Nevěděla jsem, kdo to je, ale zněla laskavě. "Tak to udělej rychle, Vicky. Alfa tu bude brzy." Bílá opona u mé postele se rozletěla a stála tam žena s jasně zrzavými vlasy a s jasným úsměvem na tváři. Všechny oči se obrátily ke mně a já jsem se v posteli odtáhla. Nemohla jsem se moc hýbat. Uvědomila jsem si, že jsem stále ve svých dlouhých bílých šatech. "Rosalie, to je v pořádku," řekla hnědovlasá žena, když ke mně přistoupila. Úsměv na její tváři mě trochu uvolnil. "Jsem doktorka Leighová, ale můžeš mi říkat Estrello." Podívala jsem se na Estrellu a poznala její hlas; byla to ona, kdo se dříve zmínil o "těhotenství". Pokusila jsem se jí věnovat úsměv, ale nebyla jsem si jistá, jestli se mi to povedlo. Než jsem stačila cokoliv říct, skočila do toho zrzavá mladá žena: "Máš hlad?" Byla majitelkou druhého hlasu. Vicky. Pomalu jsem zavrtěla hlavou. Nejdřív jsem měla hlad, ale teď jsem se příliš obávala toho, co jsem zaslechla. Měla jsem pocit, jako bych měla v žaludku uzel. Alfa z Drogomoru mě koupil jako svou služebnou, nebo alespoň to říkali. Jakou služebnou...? "Chudinko. Vypadáš bledě." Vicky si sedla vedle mě. "Ale neboj se. Budeš v pořádku. Estrella je nejlepší doktorka v naší smečce," snažila se mě uklidnit. "Aha, zapomněla jsem se představit," dodala. "Jsem Vicky, Talonova sestra." Její jméno jsem znala už z jejich dřívějšího rozhovoru, ale byla jsem překvapená, když jsem zjistila, že Vicky a Talon jsou sourozenci kvůli jejich odlišným osobnostem. Vicky byla velmi roztomilá dívka a docela upovídaná, zatímco Talon byl většinu času tichý. "Jsem ráda, že jsi vzhůru, Rosalie." Estrella mi pomohla se posadit. "Chci ti jen rychle zkontrolovat životní funkce, jestli ti to nevadí." Když se ke mně pohnula, ucukla jsem a ona zvedla ruce, snažila se mi ukázat, že mi nechce ublížit. Přikývla jsem jí. Když neviděla žádné další námitky z mé strany, začala mi měřit teplotu. Vicky se na mě podívala s jemným výrazem, když se dotkla konce postele. "Opravdu by ses měla snažit něco sníst, Rosalie. Bude ti mnohem líp..." Neměla jsem žádnou chuť k jídlu, stále jsem přemýšlela, co se mnou zamýšlejí, ale nebyla jsem si jistá, co by se stalo, kdybych ji neposlechla. "...Ale jestli teď nemůžeš... dej mi vědět, až budeš připravená, a já ti přinesu jídlo!" dokončila svou větu. Podívala jsem se na Vicky s vděčností. Díky bohu, nezdálo se, že by ji rozrušila moje nedostatečná spolupráce. Pohlédla jsem stranou a uviděla Talona. Stál opřený o zeď s rukama zkříženýma, ale jeho oči nikdy nespustily to, co dělala Estrella. Napjatý pocit v mém těle začal ustupovat a trochu se mi ulevilo. Byli to nemilosrdní vlci z Drogomoru, ano. Ale zatím se ke mně nechovali hrozně. Hrozná pověst této smečky byla pravděpodobně způsobena pověstmi o jejich zlém Alfě... "Ty šaty ti moc sluší. Poznávám, že jsou ručně šité. Kdo ti je ušil?" Vicky změnila téma a z nějakého důvodu jsem měla pocit, že se mě snaží povzbudit. Kdy se mě naposledy někdo snažil povzbudit? "Byl to dárek od..." Nemohla jsem dokončit svá slova, protože jsem cítila, jak se mi zase začínají hrnout slzy do očí. "Vicky... Teď nechce mluvit. Nezahlcujme ji vším najednou." Talon konečně promluvil a podíval se na Vicky. Zaváhala na vteřinu a vydechla, než se na mě usmála. "Má pravdu. Omlouvám se, Rosalie. Potřebuješ si odpočinout..." Měli to být zabijáci, tak proč se ke mně chovají tak hezky? Věděla jsem však, že si nemůžu odpočinout. "Smím se zeptat, jakou práci mám dělat?" Pokusila jsem se sundat přikrývku z těla, zadržovala jsem bolest v těle, když jsem se pohnula. Můj otec si vzal peníze jejich alfy a já jsem musela pracovat, abych splatila dluh. Nechtěla jsem být služkou nebezpečné a brutální Alfy navždy. Nikdo mi neodpověděl a já jsem se podívala nahoru. Najednou všichni přestali mluvit. Estrella rychle dokončila kontrolu mých životních funkcí a uklidila vybavení, zatímco Vicky se přiblížila k Talonovi. Vicky se najednou zdála tak nepříjemná. Její temperamentní a šťastná povaha se vytratila, když se přiblížila k Talonovi. Talon sám stál zpříma, jako vždy. Dokonce i Estrella, která byla ještě před chvílí uvolněná a bezstarostná, zaujala profesionálnější postoj. Stála pevně, jako by čekala na další pokyny. Co se děje...? Slyšela jsem blížící se kroky. Dva... možná tři lidé? Do mé špatně osvětlené místnosti vstoupila vysoká, tmavá postava. Byl to obr s opálenou pletí a havraními vlasy. Linie jeho čelisti byla silná a zdůrazňovala mužnost, kterou v sobě skrýval. Nikdy jsem neviděla muže, který by se pohyboval tak, jako on, elegantně, ale s nemilosrdným zábleskem, který se skrýval za jeho nádhernýma očima. Byl na druhé straně místnosti, ale i aura, která ho obklopovala, ukazovala moc, kterou držel, a to mě děsilo. Setkala jsem se s nebezpečnými muži. Můj nevlastní bratr Derek a dokonce i můj otec mi v průběhu života ukázali bolest... ale ani jeden z nich neměl stejné zastrašování, jaké nesl tento muž. Přejel mě pohledem. Nemohla jsem si pomoct, ale všimla jsem si, jak se zdálo, že jeho modré oči pronikají do mé samotné duše. Tluk, tluk, tluk. Slyšela jsem, jak mi rychle bije srdce. Jak může být někdo tak nebezpečný a přitom... přitažlivý? Proč jsem k němu cítila přitažlivost? V okamžiku, kdy vstoupil do místnosti, se stalo znepokojivě ticho. Takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Byla jsem tak uchvácena jeho vzhledem, že mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila změnu nálady u ostatních kolem mě. Vicky, Talon a Estrella měli všichni oči upřené k podlaze a krky mírně otočené k němu - běžný projev podřízenosti u vlků. Byla jen jedna příležitost, kdy jsem věděla, že se vlci chovají tímto způsobem, a to bylo pro... Uvědomění mi došlo a já jsem cítila, jak začínám panikařit. Bylo to jasné jako den a já jsem byla tak zaslepena pohledem na něj, že jsem si toho nevšimla. To byl on - Alfa z Drogomoru!