Pomyšlení na to, co se mělo stát v té posteli, Amélii sevřelo žaludek, ale donutila se zůstat klidná. Otočila se a vešla do šatny, aby si sbalila věci. Během chvilky měla kufr připravený. "Adriane, ten kufr vypadá jako od návrháře. Najdi jí něco jiného, do čeho si sbalí věci," ozval se Mistin pronikavý hlas, prosycený pohrdáním. Brzy Adrian přinesl starou kartonovou krabici a hodil ji Amélii k nohám. "Použij tohle," zamručel. Amélie si dřepla, aby otevřela kufr, ale znovu se ozval Mistin hlas: "Později jí pořádně zkontrolujte zavazadlo. Někteří lidé mají lepkavé prsty. Nechceme, aby si odnesla něco, co nemá." Když to Amélie uslyšela, v mysli jí probleskl Maynardův chladný, nemilosrdný pohled. Byl v koupelně vedle, a kdyby našel výsledek testu DNA, pravděpodobně by ji ještě víc ponížil. Adrian a Misty ji bedlivě sledovali zvenčí šatny. Amélie pohlédla na test DNA ukrytý hluboko v kufru a rychle se rozhodla. Otočila se a roztrhala papír na drobné kousky, pak je jeden po druhém spolkla a donutila se je spolknout. Podívala se na Maynardovo oblečení v šatně a poslední jiskřička naděje v jejím srdci zhasla. Od nynějška s ním nebude mít nic společného. Vlekla kartonovou krabici, Amélie vyšla ze šatny a chladně se zeptala: "Chcete to zkontrolovat?" Misty si zakryla ústa rukou, její tvář byla zkroucená odporem. "Dostaňte ji odsud a zkontrolujte tu krabici venku. Smrdí to!" Věděla, že kdyby Maynard vyšel ze sprchy, nezbavila by se Amélie tak snadno. Nemohla tu nechat tuhle hrozbu. Adrian do Amélie tvrdě strčil a zavrčel: "Vypadni odsud!" Amélie šla sama k vchodu do vily. Ta krátká vzdálenost se zdála jako věčnost. Adrian jí sebral kartonovou krabici, vysypal všechno na zem a začal prohledávat, jako by hledal něco životně důležitého. Ale test DNA už byl uvnitř Amélie. Dřepla si a tiše sbírala své rozházené věci, když jí zazvonil telefon. Jakmile uslyšela Rosemaryin hlas, po tváři jí začaly stékat slzy. Zadržovala slzy, když ji Misty ponižovala, a Maynard ji nepochopil, ale když uslyšela Rosemaryin hlas, konečně se zlomila. Její hlas byl plný vzlyků. "Rosemary." "Miláčku, proč pláčeš?" "Rosemary, rozešla jsem se s Maynardem. A nejsem Jacksonova biologická dcera. Už nemám rodinu." "Volám ti, abych ti řekla dobrou zprávu. Slyšela jsem, že tě tvoje rodina hledá." Amélie zamrzla. "Moje rodina?" "Ano, neplač. Slyšela jsem, že máš rodiče a dokonce i několik bratrů." Než Amélie stačila odpovědět, telefon se jí vybil. "Amélie, co zase vyvádíš?" Maynard vyšel z haly v příliš velkém županu. Měl v úmyslu ji nechat zůstat ještě pár dní, ale ona se sbalila a chystala se odejít, zatímco se on sprchoval. Podíval se na rozházené oblečení na zemi – nic než obyčejné oblečení, ani jeden luxusní kousek. Nestala se snad jeho snoubenkou jen proto, aby získala tyhle věci, když byl v kómatu? A teď jí nezůstalo nic? Maynard se zamračil na starou kartonovou krabici. "Zase hraješ na nedostupnou? Snažíš se vypadat politováníhodně? Babička tu není!" Po třech letech randění k ní nikdy nebyl finančně neštědrý. Opravdu odchází, nebo je to jen divadlo? Amélie pevně svírala svůj vybitý telefon a stále zpracovávala to, co Rosemary řekla. Maynardovi se její roztržitost zdála jako přiznání. Misty vykulhala ven, předstírala zranění, s falešným úsměvem na tváři, ale s hlasem plným zloby. "Maynarde, balila se, aby odešla, a trvala na použití špinavé kartonové krabice z kuchyně. Snažila jsem se jí v tom zabránit, ale neposlouchala mě." Adrian rychle dodal: "Pane Simmonsi, snažil jsem se Amélii domluvit, ale neustoupila. Rozházela oblečení všude. Měla kufr od návrháře, ale rozhodla se vypadat politováníhodně. Kdyby se to rozkřiklo, lidé by si mysleli, že se k ní rodina Simmonsů chová špatně." Vzduch zhoustl tichem. Amélie tam stála jako socha a poslouchala jejich lži. Podívala se na Maynarda a přemýšlela, co řekne. Jeho pohled byl pronikavý. "Nemáš k tomu co říct?" Přesně tak. Améliiny oči se zablýskly výsměchem. "Už řekli všechno." 'Jaký má smysl něco vysvětlovat, když mi stejně neuvěříš?' "Amélie, jsi nikdy nespokojená? Co ještě chceš?" V jeho očích byla jen zlatokopka. Amélie pokrčila rameny. "Jen jsem chtěla být jednou z těch bohatých manželek, které nakupují do úmoru nebo si užívají krásu a odpolední čaj. Nejvíc, co jsem mohla dělat, bylo vařit v kuchyni a chodit do supermarketu. Po třech letech mě vykopnou a promarním tři roky života. Teď už ti nechci sloužit. Je to tak špatné?"