V helikoptéře Amélie sledovala noční pohled na město s lehkým úsměvem na rtech. Konečně se cítila svobodná, za boží milosti. O půl hodiny později helikoptéra přistála na střeše luxusního hotelu. Když Amélie vystoupila, vysocí, v černém odění oblečení bodyguardi se postavili do řady po obou stranách a unisono salutovali: "Vítejte, slečno Cromwellová!" Amélie se na tu scénu podívala a přemýšlela, jestli toho není až moc. Na konci řady uviděla dvě osoby. Jednou byla Rosemary a druhou muž s přísným výrazem v černém obleku. Muž kývl, když se Amélie přiblížila, zatímco Rosemary řekla: "Tohle je od rodiny Jenkinsových. Řekli, že si s tebou chtějí promluvit." Amélie byla zmatená, ale než stačila promluvit, zazvonil jí druhý telefon. "Amélie, nová práce! Amélie, nová práce! Amélie..." Rychle vytáhla telefon a zvedla ho na třetí zazvonění: "Co se děje?" "Amélie, v LA je velký kšeft. Máš zájem?" Zeptala se: "O jakou práci jde?" "Nejbohatší muž v New Yorku hledá svou dávno ztracenou vnučku. Měla by být v LA a odměna je obrovská." Amélie zívla. "Nemám zájem." Zavěsila a otočila se k muži. "Rodina Jenkinsových? Co ode mě chcete?" "Náš třetí mladý pán, Carl, potřebuje lékaře. Nabízíme milion za konzultaci." Amélie zvedla obočí. "Ó? Povídejte. Co mu je?" Muž se zamračil, vypadal zdráhavě a opatrně. "Carl je už roky ve špatném zdravotním stavu. Podrobnosti nemůžeme sdělit, ale rodina Jenkinsových je velmi upřímná. Pokud souhlasíte, peníze jsou zaručeny." Amélie zamyšleně přikývla. Rodina Jenkinsových byla skutečně bohatá, poslali pro ni helikoptéru. Na okamžik si pomyslela, že konečně našla svou pravou rodinu, ale tato práce ji zaujala. Významný úsměv jí zkroutil rty, když poklepala svými porcelánově bílými prsty na telefon. Po chvíli řekla: "Zní to komplikovaně, ale tu práci vezmu." Muži v očích problikl záblesk úlevy. "Děkuji, slečno Cromwellová. V hotelu Caesar je vše připraveno. Čekají na vás." Amélie teď vypadala sebevědomě, což byl ostrý kontrast k jejímu chování v Maynardově domě. Usmála se a řekla: "Není kam spěchat. Vyspím se na to a začnu zítra." Améliiným největším zájmem, kromě vydělávání peněz, bylo léčení všech druhů obtížných případů. Práce jako tahle od rodiny Jenkinsových byly přesně to, co ji bavilo. Následujícího rána se Amélie probudila v hotelové posteli. V horkých ránech, jako je tenhle, vždycky nesnášela opouštět měkkou matraci. Ale protože tu práci vzala, musela se dát do pohybu. Po umytí obličeje odešla a zamířila k hotelu Caesar. Zrovna když se tam chystala dorazit, z protější strany ulice se ozval výkřik! "Pomoc! Někdo omdlel!" V okamžiku se shromáždil dav. "Proboha, to je malé dítě!" "Má tak bledý obličej. Je to děsivé..." Když Amélie uslyšela ten rozruch, neváhala. Zastavila se, rychle se prodrala davem a poklekla vedle chlapce. Malý chlapec, ne starší než čtyři nebo pět let, ležel na zemi, čelo měl pokryté potem a obličej úplně bledý. Muž středního věku popadl chlápka v ležérní košili s lékařskou brašnou. "Hej, kámo, jsi doktor? Pomoz tomu dítěti!" Muž pokrčil rameny. "To nemůžu, pane. Rodiče tu nejsou a já nechci riskovat. Navíc neléčím jen tak někoho." Amélie je odstrčila a řekla klidným, profesionálním tónem: "Všichni ustupte a nechte proudit vzduch. Potřebuje čerstvý vzduch." Zdálo se, že její sebevědomé chování a pevný hlas uklidnily dav, který jí rychle udělal prostor. Amélie poklekla, položila ruku na chlapcovo zápěstí, aby mu zkontrolovala puls, a pozorovala jeho pleť a dýchání. Žena středního věku poblíž se zeptala: "Slečno, jste lékařka?" Amélie rychle rozepnula chlapcovo sako a našla stinné místo. "Nebojte se, mám lékařskou licenci," řekla a vytáhla ze svého batohu skládací lékařskou sadu. Uvnitř byly úhledně uspořádány řady nástrojů a chirurgických skalpelů. "Stop!" zakřičel muž v ležérní košili. "Jak můžete takhle léčit pacienta?" Amélie ho ignorovala a soustředila se na chlapcův puls a srdeční frekvenci. Muž, Oliver, se ušklíbl: "Jsem student na Metropolitní lékařské univerzitě. Můj učitel je doktor Adler. Říkáte, že máte licenci? Kolik vám je let?" Amélie neodpověděla a soustředila se na chlapce. "Mluvím na vás!" řekl Oliver, otrávený tím, že je ignorován. "Zdržujete záchranu. Nechte mě provést pacientovi KPR." Amélie se na něj chladně podívala. "Má úpal. Proč byste dělal KPR?" Její hlas byl ledový. "Šarlatán."